25 Cdo 142/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. Č., proti žalovaným 1/ RNDr. A. H. a 2/ RNDr. M. B., obou
zastoupených advokátem, o 164.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 7 C 143/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 216, ve
znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 223, t a k
t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2002, č. j. 11 Co
365/2001 - 216, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2002, č. j. 11 Co
365/2001 - 223, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2001, č. j. 7 C
143/98 - 88, ve vyhovujících výrocích ohledně částky 76.060,- Kč se 16 %
úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů
řízení se z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Chebu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 164.300,- Kč se 16 % úrokem z prodlení
od 1. 4. 1998 do zaplacení s odůvodněním, že na základě smlouvy o prodeji
privatizovaného majetku uzavřené s F. n. m. ČR na něj přešla dnem účinnosti
smlouvy, tj. dnem 1. 2. 1998, ve smyslu ust. § 19 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb.
vlastnická práva k objektu ve V. ul. 22 v Ch. Tímto dnem skončilo žalovaným
podle § 45 odst. 3 tohoto zákona právo užívat tento majetek podle nájemní
smlouvy, kterou uzavřely s Okresním úřadem v Ch. Vzhledem k tomu, že žalované,
ačkoliv k tomu byly vyzvány, předmětnou nemovitost nevyklidily, způsobily
žalobci škodu ve formě ušlého zisku z provozu lékárny v objektu se nacházející,
jejíž výše činí za březen 1998 požadovanou částku.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 22. 3. 1999, č. j. 7 C 143/98 - 20,
žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že
na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, která byla uzavřena mezi
F. n. m. ČR jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, byla na žalobce
převedena vlastnická práva k privatizovanému majetku Okresního úřadu v Ch., a
to objektu čp. 1364 s pozemkem parc. č. 4494 ve V. ul. 22 v kat. území Ch. a
věcem movitým tvořícím jeho zařízení, který byl prodán za kupní cenu rovnající
se nabídce kupujícího ve veřejné obchodní soutěži. Podkladem pro uzavření této
smlouvy byl privatizační projekt zdravotnického zařízení Lékárenské služby Ch.,
V. 22, aktualizovaný ke dni 31. 12. 1993, rozhodnutí Ministerstva financí ČR o
privatizaci z 6. 9. 1996, rozhodnutí prodávajícího ze dne 7. 10. 1997 o
schválení podmínek veřejné obchodní soutěže a rozhodnutí zakladatele Okresního
úřadu Ch. ze 16. 2. 1998 o převodu privatizovaného majetku na prodávajícího
dnem 1. 2. 1998. Podle ujednání účastníků smlouvy nabyla tato smlouva účinnosti
dnem, kdy byla podepsána prodávajícím, tj. dnem 1. 2. 1998. Okresní soud dospěl
k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu podle § 420 odst. 1
obč. zák. nebyly splněny, neboť žalobce se sice dnem 1. 2. 1998 stal vlastníkem
předmětného objektu, včetně movitých věcí zahrnutých do veřejné obchodní
soutěže (ust. § 19 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
a je tak ve sporu aktivně legitimován, avšak neprokázal své tvrzení o tom, že
mu v březnu 1998 v důsledku znemožnění provozování lékárny žalovanými ušel
zisk. Z daňových přiznání manželky žalobce, která jako podnikatelka provozuje
lékárnu v P., v Š. ulici, a další ve Z., B. a v K., od jejichž provozu žalobce
výši ušlého zisku dovozuje, soud zjistil, že za rok 1997 skončilo její
podnikání v lékárenské praxi, vyjma lékárny v P., značnou ztrátou. Za této
situace soud prvního stupně již nezkoumal další předpoklady odpovědnosti
žalovaných za škodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 11. 1999, č. j. 11
Co 307/99 - 37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a po
doplnění řízení listinnými důkazy shodně s ním dovodil, že žalobce se dnem 1.
2. 1998 stal vlastníkem předmětného objektu a že je tudíž dána jeho aktivní
legitimace ve sporu. Nepřisvědčil námitce žalovaných o neplatnosti smlouvy
uzavřené mezi žalobcem a F. n. m. ČR ze dne 1. 2. 1998, a poukázal na to, že o
schválení privatizačního projektu č. 31171 o privatizaci majetku ČR, k němuž
měla právo hospodaření Lékárenská služba v Ch., bylo rozhodnuto usnesením Vlády
ČR ze dne 23. 3. 1994; v souladu s ust. § 11 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. a ust.
§ 5 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb. došlo dnem 30. 6. 1995 - k němuž rozhodnutím
zakladatele Okresního úřadu v Ch. ze dne 20. 2. 1995 byly zrušeny Lékárenské
služby v Ch. - k přechodu tohoto majetku na F. n. m. ČR, který tak byl oprávněn
s ním disponovat a smluvně jej převést na žalobce. Rozhodnutím Ministerstva
financí ČR ze dne 6. 9. 1996 o státním privatizačním projektu došlo jen ke
změně již schválené privatizace tohoto majetku co do jejího způsobu. Krajský
soud dále dovodil, že nájemní vztah vzniklý na základě smlouvy ze dne 29. 3.
1995 o nájmu nebytových prostor objektu lékárny ve V. ul. 22 v Ch., uzavřené
podle zák. č. 116/1990 Sb. mezi Lékárenskou službou v Ch. jako pronajímatelem a
žalovanými jako nájemkyněmi, zanikl ve smyslu ust. § 45 odst. 2 zák. č. 91/1991
Sb. dnem zániku Lékárenské služby v Ch., tj. dnem 30. 6. 1995, a z tohoto
důvodu považoval za nadbytečné zabývat se zkoumáním otázky platnosti této
smlouvy. Jestliže žalovaným jako nájemkyním vznikla povinnost objekt nájmu po
zániku nájemního vztahu vyklidit, a neučinily-li tak ani poté, kdy k tomu byly
žalobcem a Okresním úřadem v Ch. vyzvány, porušily ve smyslu ust. § 420 obč.
zák. právní povinnost, a dána je i příčinná souvislost a zavinění žalovaných.
Protože dosavadními výsledky dokazování zůstala neobjasněna jen škoda, zejména
její výše, a vzhledem k tomu, že žalobce v odvolacím řízení navrhl vyžádání
znaleckého posudku ke zjištění ušlého zisku z provozu předmětné lékárny za
březen 1998, odvolací soud uložil okresnímu soudu, aby v tomto směru řízení
doplnil.
Okresní soud v Chebu ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2001, č. j.
7 C 143/98 - 88, tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a
nerozdílně částku 76.060,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do
zaplacení, žalobu o zaplacení další částky 93.240,- Kč se 16 % úrokem z
prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vycházel ze
závazného právního názoru odvolacího soudu a v dalším řízení se zaměřil na
zjištění výše škody, která „mohla žalobci ve formě ušlého zisku vzniknout v
důsledku znemožnění provozování předmětné lékárny v březnu 1998.“ Vzhledem k
tomu, že žalobce „zdůvodňoval ztrátu zisku hospodařením v lékárnách
provozovaných jeho manželkou“, a netvrdil, že v předmětné lékárně hodlal
podnikat sám a že by byl vybaven k tomu potřebným oprávněním, uložil soud
prvního stupně ustanovené znalkyni z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady -
oceňování podniků, Ing. J. M., aby znaleckým posudkem byl „zjištěn zisk,
kterého by mohl dosáhnout kterýkoliv průměrný podnikatel v předmětu lékárenské
praxe v daném místě a čase, tj. v lékárně v Ch., V. ul., v březnu 1998.“ V
souladu se zadáním úkolu soudem vycházela znalkyně ve svém posudku z výsledků
hospodaření lékárny ve Z. a v B., provozovaných manželkou žalobce, a dále
lékárny v R. a v K., které jsou s ohledem na počet obyvatel i lékáren
provozovány ve srovnatelných poměrech jako lékárna v Ch. S ohledem na závěry
tohoto znaleckého posudku a výpovědi znalkyně, z nichž soud prvního stupně
zjistil, že pravděpodobný „disponibilní zisk“ fyzické osoby provozující
předmětnou lékárnu v Ch. by činil v březnu 1998 po odečtení daně z příjmu
částku 71.060,- Kč, dospěl k závěru, že žaloba je co do této částky s
příslušenstvím opodstatněná, neboť pokud by žalované nezabránily žalobci v
užívání jeho majetku, mohl dnem 1. 2. 1998 provoz v předmětné lékárně zahájit;
v další požadované části žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 4. 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 216, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2002, č. j. 11
Co 365/2001 - 223, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku
a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; v zamítavém výroku o věci samé
ohledně částky 93.240,- Kč s přísl. zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil
se i s jeho závěrem, že žalované odpovídají podle § 420 odst. 1 obč. zák. za
škodu, která žalobci vznikla ve formě ušlého zisku, neboť přes výzvu
nevyklidily provozovnu lékárny, ačkoliv jim právo nájmu k těmto k nebytovým
prostorám zaniklo (§ 45 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb.), a žalobci tím zabránily v
měsíci březnu 1998 v podnikání v oboru lékárenských služeb. Za nedůvodnou
považoval odvolací soud námitku žalovaných, že kupní smlouva uzavřená mezi
žalobcem a F. n. m. ČR ze dne 1. 2. 1998 je neplatná (§ 1 zák. č. 92/1991 Sb. a
§ 39 obč. zák.) a že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Mezi smluvními
stranami nebylo žádných pochybností o akceptaci nabídky, a okolnost, že smlouva
byla jejími účastníky podepsána v různých dnech, byla ve smlouvě dohodnuta,
stejně jako den účinnosti smlouvy. F. n. m. ČR byl tudíž oprávněn kupní smlouvu
se žalobcem uzavřít, neboť předmětné nemovitosti měl ve správě již od 30. 6. 1995 (§ 11 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb.). Rozhodnutí OÚ v Ch. ze dne 16. 2. 1990, jímž se tento privatizovaný majetek převádí na F. n. m. ČR, na uvedeném
závěru nemůže ničeho změnit, neboť se jedná o akt nicotný, a skutečnost, že
záznam o vlastnickém právu žalobce k tomuto majetku byl v katastru nemovitostí
proveden až později, je bez právního významu (§ 7 zák. č. 265/1992 Sb.). Dále
krajský soud s poukazem na ust. § 45 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. dovodil, že
nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor předmětné lékárny, kterou žalované
uzavřely s Lékárenskou službou v Ch., zanikla ke dni 30. 6. 1995, kdy tato
příspěvková organizace byla zrušena, a to bez ohledu na to, kdy měl nájemní
poměr uzavřený na dobu určitou skončit. Nelze proto na daný případ aplikovat
ust. § 676 obč. zák., neboť zák. č. 92/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému
zákoníku zákonem speciálním. Z toho důvodu není právně významná ani skutečnost,
že Okresní úřad v Ch. jako zakladatel Lékárenské služby v Ch. i po jejím
zrušení nadále přijímal od žalovaných nájem z provozu lékárny až do ledna 1998
včetně. Z hlediska příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti ze
strany žalovaných a vznikem škody žalobci za měsíc březen 1998 odvolací soud
dovodil, že neuvolnění prostor lékárny ze strany žalovaných bylo prvořadou a
rozhodující překážkou pro zahájení provozu lékárny žalobcem. Ten sice
neprokázal, že měl odbornou způsobilost pro provozování lékárenské živnosti,
avšak tento nedostatek bylo možno nahradit odborným zástupcem či zaměstnancem,
a tuto funkci mohla zastávat i žalobcova manželka.
Protože v řízení vyšlo
najevo, že žalobce v tomto ohledu během února 1998 spolu s požadavkem na
uvolnění lékárny jednal, nelze existenci příčinné souvislosti vyloučit. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně při hodnocení znaleckého
posudku znalkyně Ing. M., jestliže jej vzal za základ pro určení zisku, kterého
žalobce mohl při provozu předmětné lékárny v měsíci březnu 1998 dosáhnout, a v
této souvislosti zdůraznil, že za stavu, kdy žalované odmítly znalkyni
poskytnout jakoukoliv součinnost při zjištění výsledků hospodaření dosažených
jimi v tomto měsíci v předmětné lékárně, bylo při určení výše zisku ušlého
žalobci nutno vycházet ze zisků dosažených v jiných lékárnách, které jsou
srovnatelné co do místního osídlení a sociálního založení obyvatelstva.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům o
nákladech řízení podaly žalované dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), § 241a odst. 3 o. s. ř. Především namítají, že v řízení před soudem
prvního stupně došlo k procesní vadě, kterou při svém rozhodnutí nenapravil ani
odvolací soud, spočívající v tom, že závěry znaleckého posudku jsou založeny na
listinných důkazech týkajících se podnikání žalobcovy manželky a na dalších
informacích majících původ mimo dané řízení, jež se však nestaly předmětem
dokazování, a žalobce je ani netvrdil. Podaný znalecký posudek proto nelze
považovat za důkaz, jenž by byl v souladu s ust. § 127 o. s. ř., a rozhodnutí
soudů obou stupňů jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Dále odvolacímu soudu
vytýkají, že vycházel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, zejména pokud vyšel z předpokladu, že žalobce
mohl okamžitě zahájit provoz v předmětné, již zaběhnuté, lékárně. Poukazují na
to, že žalobce takovou okolnost netvrdil, a nenavrhl ani důkazy o tom, že měl
zajištěny předpoklady pro tzv. obyčejný běh věcí. Podle názoru dovolatelek
žalobce nemohl podnikatelskou činnost v předmětné lékárně v březnu 1998
provozovat, neboť pro ni neměl kvalifikační předpoklady ani oprávnění, a pokud
tvrdil, že by odpovědného zástupce mohla vykonávat jeho manželka, je i taková
možnost vyloučena proto, že sama již lékárny provozuje, a její další zapojení
tohoto druhu, byť v pozici odpovědného zástupce, je příslušným zákonným
předpisem omezeno. Stejně tak je ničím nepodložený i skutkový závěr odvolacího
soudu, že žalobce v únoru 1998 jednal o uvolnění prodejny, aby si zajistil
ostatní předpoklady k provozování lékárenské činnosti. Soudy obou stupňů rovněž
pominuly, že pro provozování lékárny jsou nezbytné i další předpoklady
veřejnoprávního charakteru, např. stanovisko Státního ústavu pro kontrolu
léčiv, licence od příslušného stavovského orgánu, správní rozhodnutí Okresního
úřadu, a pokud by tyto předpoklady nebyly splněny, jednalo by se o činnost
nedovolenou; v takovém případě by však soud nemohl žalobci náhradu ušlého zisku
přiznat. Právě o takovou situaci se jedná v daném případě, neboť žalobce
netvrdil a neprokázal, že by jakoukoliv legální podnikatelskou činnost mohl v
předmětné nemovitosti provozovat. Za tohoto stavu je nesprávný závěr odvolacího
soudu, že žalobci ušel z provozu lékárny za měsíc březen 1998 zisk, navíc v
částce, která byla stanovena v rozporu s ust. § 442 obč. zák. Dále dovolatelky
namítají, že právní závěry odvolacího soudu v otázce aktivní legitimace žalobce
nejsou správné. Jestliže první privatizační rozhodnutí ohledně předmětných
nemovitostí bylo vydáno v roce 1994 a ke dni 30. 6. 1995 byla zrušena Okresní
lékárenská služba v Ch., stalo se toto rozhodnutí o privatizaci obsolentním, a
k uvedenému datu neexistovalo právně účinné rozhodnutí o privatizaci ve smyslu
zák. č. 92/1991 Sb. Nemohly proto nastat účinky, které tento zákon spojuje se
zrušením státní organizace, a nedošlo tudíž ani k přechodu sporné nemovitosti
na F. n. m.
ČR a nemovitosti zůstaly ve správě Okresního úřadu v Ch.. Ten však
nebyl institucí, kterou by bylo možno podřadit pod ust. § 1 zák. č. 92/1991
Sb., a pokud v roce 1996 bylo přijato nové privatizační rozhodnutí, týkalo se
majetku, na něž se nevztahovalo. Dále dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že
se nezabýval otázkou platnosti a účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného
majetku, jež je předpokladem přechodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem na žalobce, a že řádně neaplikoval ust. § 43 obč. zák. Nesouhlasí
rovněž s interpretací ust. § 676 obč. zák. ve vztahu k ust. § 45 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., a to především proto, že zákon o velké privatizaci nepovažují
za zákon speciální ve vztahu k občanskému zákoníku. Podle jejich názoru není
zákonný důvod k tomu, aby nabyvatel privatizovaného majetku byl ve výhodnějším
právním postavení, než jaké mají jiní účastníci občanskoprávních vztahů. Navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a aby věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně
zastoupenými advokátem, a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proti
vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné,
přezkoumal rozsudek krajského soudu v napadené části podle § 242 o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2001, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě
jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z
chybného posouzení otázky platnosti smlouvy o prodeji privatizovaného majetku
ze dne 1. 2. 1998, kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku
předběžnou a na níž pak založil svůj závěr o aktivní legitimaci žalobce ve
sporu na náhradu škody (ušlého zisku).
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek
aktivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není
žalobce subjektem tvrzeného práva a jeho žaloba nemůže být proto úspěšná.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je
protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s
právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost
mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady
odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek
ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak
fyzická (právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím,
jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou
právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně
jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní
povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému
ušlo (ušlý zisk).
Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v
majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u
poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot,
ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění účinném do 30. 4. 2000, (dále též jen „cit. zákon“) upravuje podmínky
převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní
peněžní ústavy a jiné státní organizace nebo majetku státu v užívání
organizací, jejichž zřizovatelem jsou obce (dále jen „podnik“) nebo který je ve
správě P. f. České republiky, včetně jejich majetkových účastí na podnikání
jiných právnických osob, jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na
tomto podnikání, a to na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (§
1 odst. 1 cit. zákona). Orgán příslušný k rozhodnutí o privatizaci může
rozhodnutím o privatizaci změnit podmínky, rozsah a způsob privatizace obsažený
v návrhu privatizačního projektu (§ 10 odst. 6 cit. zákona). Podle § 11 odst. 2
tohoto zákona dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku podniku
přechází privatizovaný majetek na F. n. m. ČR (dále jen „Fond“). V souladu s
rozhodnutím o privatizaci podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo
vyjme část majetku podniku ke dni určenému F. n. m. (§ 11 odst. 1 cit. zákona).
Prodej privatizovaného majetku uskutečňuje Fond na základě smlouvy uzavřené s
kupujícím nebo ve veřejné dražbě (§ 14 odst. 1 cit. zákona). Vlastnické právo k
věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti
smlouvy nebo při vkladu nemovitého majetku do obchodní společnosti dnem vzniku
této společnosti nebo ve veřejné dražbě příklepem licitátora, s výjimkou
případů upravených zvláštním předpisem. Do katastru nemovitostí se v těchto
případech provádí zápis záznamem (§ 19 odst. 3 cit. zákona).
V posuzované věci bylo zjištěno, že usnesením Vlády ČR ze dne 23. 3. 1994 bylo
rozhodnuto o schválení privatizačního projektu č. 31171 o privatizaci majetku
ČR, k němuž měla právo hospodaření Lékárenská služba v Ch., že rozhodnutím
zakladatele Okresního úřadu v Ch. ze dne 20. 2. 1995 byly dnem 30. 6. 1995
zrušeny Lékárenské služby v Ch. a že dne 6. 9. 1996 vydalo Ministerstvo financí
ČR rozhodnutí o privatizaci majetku státu Lékárenské služby Ch. – lékárny ve V.
ul. 22 v Ch. metodou veřejné soutěže, jímž F. n. m. bylo uloženo zabezpečit
podmínky privatizace zařízení kategorie A ve smyslu usnesení Vlády ČR ze dne
24. 3. 1993. Ze smlouvy č. Z/039/98 o prodeji privatizovaného majetku -
zdravotnického zařízení kategorie A, která byla uzavřena podle zák. č. 92/1991
Sb., v platném znění, (jejíž součástí je dohoda o zajištění závazků a smlouva o
zřízení předkupního práva) mezi F. n. m. ČR jako prodávajícím a žalobcem jako
kupujícím, vyplývá, že jejím předmětem byl privatizovaný majetek Okresního
úřadu v Ch., dříve zdravotnického zařízení Lékárenské služby Ch., V. 22 -
nemovitý a movitý majetek (bez zásob); tato smlouva nabyla podle ujednání v ní
obsaženém účinnosti dne 1. 2. 1998, kdy byla podepsána prodávajícím poté, co
byla podepsána kupujícím (čl. VI. bod 1.).
Námitka dovolatelek, že žalobce se na základě smlouvy o prodeji předmětného
privatizovaného majetku nestal jeho vlastníkem z důvodu, že tento majetek
nepřešel na F. n. m. ČR, a tudíž se na něj nevztahoval zákon č. 92/1991 Sb., ve
znění účinném do 30. 4. 2000, je nesprávný. Privatizace majetku státu, k němuž
měla právo hospodaření Lékárenská služba v Ch., byla schválena již usnesením
Vlády ČR ze dne 23. 3. 1994 a rozhodnutí MF ČR ze dne 6. 9. 1996 o privatizaci
předmětného majetku metodou veřejné soutěže z tohoto rozhodnutí vlády vycházelo
a byl jím jen změněn způsob privatizace. Jestliže ke dni 30. 6. 1995 byla
rozhodnutím zakladatele Okresního úřadu v Ch. ze dne 20. 2. 1995 Lékárenská
služba v Ch. zrušena, přešel dnem jejího zrušení privatizovaný majetek na F. n.
m. ČR (§ 11 odst. 2 cit. zákona), který byl oprávněn s ním disponovat, jak mu
to ostatně bylo uloženo rozhodnutím MF ČR ze dne 6. 9. 1996. Uvedená rozhodnutí
o privatizaci nepodléhají přezkoumání soudem (§ 10 odst. 3 cit. zákona).
Otázkou platnosti smlouvy ze dne 1. 2. 1998 se odvolací soud zabýval nejen v
napadeném rozhodnutí, ale již ve svém usnesení ze dne 5. 11. 1999, č. j. 11 Co
307/99 - 37, jímž byl dřívější rozsudek okresního soudu zrušen; správně
dovodil, že tato smlouva byla uzavřena v souladu s citovaným zákonem a že
účinnosti nabyla dne 1. 2. 1998 tak, jak bylo účastníky ujednáno.
Pokud pak odvolací soud vyšel z právního názoru, že právo žalovaných užívat
předmětný majetek podle uzavřené nájemní smlouvy ze dne 29. 3. 1995, byla-li
platně uzavřena, zanikl ke dni 30. 6. 1995, kdy Lékárenská služba byla zrušena,
je i v tomto ohledu s ním třeba souhlasit, neboť je plně v souladu s ust. § 45
odst. 3 cit. zákona, z něhož vyplývá, že pokud nájemní smlouvy a jiné smlouvy o
užívání majetku uvedeného v § 1 odst. 1 cit. zákona byly uzavřeny na dobu delší
než do dne zrušení podniku bez likvidace (nebo vynětí části majetku podniku
podle § 11 odst. 1), zaniká právo užívat majetek dnem zrušení podniku bez
likvidace (nebo dnem vynětí části majetku podniku), což neplatí jen ohledně
smluv o nájmu nebytového prostoru, na jejichž uzavření vzniklo právo podle
zvláštního předpisu (zák. č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a
smluv o nájmu bytů. I v případě, že nájemní smlouva je platným právním úkonem,
neměly žalované po uvedeném datu k užívání nebytových prostor lékárny v objektu
ve V. ul. 22 v Ch. žádné zákonem uznané právo, a jejich povinností proto bylo
tyto prostory vyklidit, jak je k tomu žalobce, který k nim měl jako jejich
vlastník všechna vlastnická práva (§ 123 obč. zák., dle kterého vlastník je v
mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho
plody a užitky a nakládat s ním), vyzval (ústně v únoru 1998 a posléze dopisem
ze dne 12. 3. 1998).
Dovolací soud se z uvedených důvodů ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
žalobce se dnem 1. 2. 1998 stal vlastníkem předmětných nemovitostí, a je tudíž
aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu ušlého zisku z předpokládaného
podnikání v oboru lékárenské péče v předmětné nemovitosti, a že žalované ji v
březnu 1998 užívaly bez právního důvodu.
Z hlediska splnění dalších předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu podle
§ 420 obč. zák. vycházel odvolací soud z názoru, že i když žalobce neprokázal
(a ani netvrdil), že měl živnostenské oprávnění a že splňoval odborné
kvalifikační předpoklady pro provozování lékárenské činnosti z hlediska
zdravotních předpisů, nelze příčinnou souvislost mezi porušením právní
povinnosti žalovanými uvolnit předmět nájmu a vznikem ztráty na zisku žalobce
za březen 1998 vyloučit, neboť nedostatek žalobcovy odborné způsobilosti bylo
možno nahradit odborně způsobilou osobou v zaměstnaneckém nebo jiném obdobném
poměru, kteroužto funkci mohla zastávat i žalobcova manželka, a nelze mu ani
vytýkat, že neuzavřel smlouvy na dodávku zboží pro prodej, neboť nebyly-li mu k
tomu žalovanými uvolněny potřebné prostory v lékárně, neměl zboží kde
uskladnit. Na základě toho pak krajský soud dovodil, že „neuvolnění prodejních
prostorů ze strany žalovaných bylo prvořadou a rozhodující překážkou zahájení
provozu lékárny“ v březnu 1998, neboť v tomto směru žalobce během února 1998
jednal spolu s požadavkem na uvolnění prodejny. S těmito závěry odvolacího
soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Podmínky a rozsah poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických
zařízeních, včetně péče lékárenské, kterou žalobce hodlal v předmětné lékárně
uskutečňovat a k jejímuž poskytování se zavázal smlouvou o prodeji
privatizovaného majetku, upravuje zákon č. 160/1992 Sb., o poskytování
zdravotní péče v nestátních zdravotnických zařízeních, (v rozhodné době ve
znění zák. č. 161/1993 Sb.), a nikoliv živnostenský zákon, jak se odvolací soud
mylně domnívá (srov. § 3 odst. 2 písm. a) zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání, ve znění účinném do 31. 12. 1998). Oprávnění k provozování zdravotní
péče v těchto zařízeních vzniká podle tohoto zákona rozhodnutím o registraci
okresního úřadu příslušného podle místa provozování nestátního zařízení (§ 8
odst. 1) a je-li provozovatelem zařízení fyzická osoba, musí splňovat podmínky
registrace uvedené v ust. § 9 odst. 1 tohoto zákona, mezi něž mimo jiné náleží
též odborná způsobilost podle § 6 zákona odpovídající druhu a rozsahu zdravotní
péče. Pokud je provozovatelem zařízení právnická osoba nebo fyzická osoba,
která nemá odbornou způsobilost podle § 6 odpovídající druhu a rozsahu
zdravotní péče poskytované nestátním zařízení, je povinna ustanovit odborného
zástupce, který musí splňovat podmínky uvedené v odst. 1 a musí být v pracovním
poměru nebo v obdobném pracovněprávním vztahu k provozovateli nestátního
zařízení, pokud není společníkem obchodní společnosti, která je provozovatelem,
a odpovídá za odborné vedení nestátního zařízení (odst. 2 tohoto ustanovení).
Náležitosti žádosti o registraci stanoví ust. § 10 odst. 2 tohoto zákona, k níž
provozovatel nestátního zařízení je povinen připojit doklady uvedené v odst. 3
pod písm. a) a e) zákona, mezi něž náleží zejména osvědčení stavovské profesní
organizace ustavené zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České
stomatologické komoře a České lékárnické komoře, kladný závazný posudek
příslušného orgánu hygienické služby ke zřízení a provozování nestátního
zařízení, souhlas Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jde-li o provozování
lékárny nebo výdejny prostředků zdravotnické techniky a výpis z rejstříku
trestů (odst. 3 tohoto ustanovení). Je-li provozovatelem právnická osoba nebo
fyzická osoba uvedená v § 9 odst. 2, týkají se doklady uvedené v odstavci 3
písm. a) nebo b), jakož i písmenech c) a i) jejího odborného zástupce. Na
rozhodování podle tohoto zákona se vztahují obecné předpisy o správním řízení,
jimiž se řídí i rozhodování podle § 10 odst. 3 písm. b), e), f) a g) (§ 18 cit.
zákona).
Je třeba přisvědčit námitce dovolatelek, že k tomu, aby žalobci škoda ve formě
ušlého zisku za požadované období vznikla, musel by prokázat, že měl zajištěny
předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy v daném případě k tomu, aby
lékárenskou péči mohl v předmětné lékárně od 1. 3. 1998 či od pozdějšího data v
tomto měsíci poskytovat (ať již sám či prostřednictvím odborného zástupce). I
když žalované porušily svoji právní povinnost tím, že od 1. 3. 1998 předmětnou
lékárnu nevyklidily, přestože byly žalobcem v únoru 1998 ústně (a posléze
dopisem ze dne 12. 3. 1998) vyzvány, ušel by žalobci zisk z provozování
lékárenské péče pouze tehdy, bylo-li by mu k jeho žádosti vydáno rozhodnutí o
registraci příslušného okresního úřadu podle zákona č. 160/1992, ve znění zák.
č. 161/1993 Sb., na jehož základě by byl oprávněn lékárenskou péči v předmětné
lékárně poskytovat. Těmito zákonnými předpoklady se však odvolací soud
nezabýval a jeho závěr, že žalobci v březnu 1998 ušel zisk z podnikání tak není
podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s názorem krajského soudu, že i když žalobce
neměl v březnu 1998 zajištěny uvedené zákonné předpoklady k provozování
lékárenské péče, nelze příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ze
strany žalovaných a vznikem ztráty na zisku žalobci vyloučit, neboť žalobci by
škoda ve formě ušlého zisku vznikla jen v případě, že jej mohl oprávněně
dosáhnout; je tedy zřejmé, že odvolací soud nesprávně zaměnil otázku příčinné
souvislosti s otázkou samotného vzniku škody žalobci.
Teprve poté, co bude najisto postaveno, zda a popř. od kdy žalobci v březnu
1998 zisk z předpokládaného poskytování lékárenské péče v předmětné lékárně
ušel, bude se soud zabývat jeho výší.
Protože odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z nesprávného právního
názoru, je dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu napadeném dovoláním a ve výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243b
odst. 2, věta za středníkem). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
rozhodnutí odvolacího zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl
i tento rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o
nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v
Chebu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu