25 Cdo 1421/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Bytového družstva občanů P., zastoupeného advokátkou, proti žalované
České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o 1,682.531,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 17 C 77/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. ledna 2004, č. j. 64 Co 457/2003 - 30, t a k t o :
I. Dovolání se o d m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
průtahů v řízení od podání žaloby dne 17. 10. 1995, kterou proti němu podal
Městský bytový podnik P., st. p. v likvidaci, na zaplacení částky 2,436.999,94
Kč s příslušenstvím a částky 699.941,82 Kč, do doby nařízení jednání v této
věci dne 8. 2. 2001, vzrostl úrok z prodlení na částku 1,682.531,30 Kč, jejíž
úhrada přesahuje finanční možnosti žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 3. 2003, č. j. 17 C
77/2002 - 13, žalobu na zaplacení částky 1,682.531,30 Kč zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, č. j. 6 Cm 58/95 - 132, byla
žalobci uložena povinnost zaplatit Městskému bytovému podniku P., st. p. v
likvidaci (dále jen „bytový podnik“), částku 2,436.999,94 Kč s 16 % úrokem z
prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení, která představovala cenu dodané tepelné
energie na základě uzavřených kupních smluv, a dále částku 699.941,82 Kč. Z
obsahu spisu (původně vedeného u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze)
zjistil, že v průběhu řízení, které bylo postupně vedeno třemi soudci, se v
letech 1996 - 1999 uskutečnilo vždy jedno jednání, v roce 1999 po podání
obsáhlých vyjádření oběma účastníky řízení byla v druhé polovině roku 1999
soudem prodloužena lhůta k dalšímu vyjádření. V roce 2000 nebyly soudem
provedeny žádné úkony až do 18. 1. 2001, kdy byl na 8. 2. 2001 nařízen
informativní výslech účastníků. V průběhu roku 2001 se uskutečnila 4 ústní
jednání, při posledním z nichž byl dne 11. 12. 2001 vyhlášen rozsudek. Soud
prvního stupně dovodil, že nesprávným úředním postupem orgánu státu ve smyslu
ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), (dále jen „zákon“) jsou i průtahy v řízení, resp. nečinnost soudu, k níž
v uvedeném řízení došlo v roce 2000, a že byl naplněn i další předpoklad
odpovědnosti státu za škodu, neboť žalobci vznikla majetková újma tím, že vedle
přisouzené jistiny mu byla uložena povinnost zaplatit též příslušenství
pohledávky. Neshledal však příčinnou souvislost mezi nesprávností úředního
postupu soudu v roce 2000 a vznikem škody žalobci, když příčinu k podání žaloby
o zaplacení uvedených částek u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze
zavdal sám žalobce, který nesplnil svoji povinnost zaplatit podle uzavřených
kupních smluv cenu za dodanou tepelnou energii; jestliže nedostál svým
závazkům, musel si být vědom toho, že dodavatel má právo v případě pozdní
úhrady požadovat i úrok z prodlení. Dále soud poukázal na to, že žalobce v
průběhu předmětného sporu dodání tepelné energie ani správnost vyúčtování
nezpochybňoval a dodavateli tepla částečně plnil a že bytový podnik žalobci
včas oznámil navýšení ceny za tepelnou energii, jak to vyplývá z citovaného
rozsudku. Pokud žalobce nepodal včas příslušnému státnímu úřadu žádost o
poskytnutí dotace na dodávku tepelné energie, nelze tuto okolnost přičítat
jinému subjektu. Vzhledem k tomu, že nebyl splněn jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi
nesprávným úředním postupem a vznikem škody, soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2004, č. j. 64
Co 457/2003 - 30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění
obvodního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že mezi nesprávným úředním
postupem soudu v řízení vedeném u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze
(resp. Městského soudu v Praze) pod sp. zn. 6 Cm 58/95 a vznikem škody žalobci
není dána příčinná souvislost, a nepřisvědčil ani námitce v odvolání, že v
tomto řízení nebylo „včas“ rozhodnuto o protipohledávce žalobce (v tehdejším
řízení žalovaného) z titulu náhrady škody za neposkytnutou dotaci v důsledku
chybného postupu dodavatele tepelné energie. Odvolací soud dovodil, že příčinou
toho, že se majetkový stav žalobce nezlepšil, nebyla okolnost, že soud
nekonal, nýbrž jeho vlastní nečinnost spočívající v tom, že nezaplatil ve lhůtě
splatnosti za plnění poskytnuté mu dodavatelem energie. Okolností, která
žalobci ztrátu způsobila, bylo tedy nesplnění jeho smluvní povinnosti a příčinu
vzniku škody nelze dovozovat ze skutečnosti, která již sama byla následkem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž zásadní význam
napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v tom, že v řízení vedeném u
bývalého Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 58/95 bylo o jeho
procesní obraně, „vznesené záhy po započetí řízení“, rozhodnuto až po dlouhých
průtazích. Pokud by jeho procesní obrana byla úspěšná, byl by sice návrh
bytového podniku po právu co do důvodu a výše, leč započtením toho, co žalobce
proti němu v řízení uplatňoval, by faktický výsledek sporu byl pro bytový
podnik nulový, neboť procesní obrana žalobce se co do výše prakticky kryla s
požadavkem bytového podniku. Škoda, jejíž náhrady se žalobce v rámci procení
obrany proti bytovému podniku domáhal, představovala nepřiznanou dotaci ze
státních prostředků, o níž žalobce nestihl včas požádat Finanční úřad v P. v
důsledku tohoto, že mu bytový podnik oznámil opožděně změny ceny odebíraného
tepla. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako
nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §
237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním
postupem způsobena škoda.
Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Nesprávným úředním postupem je podle konstantní soudní judikatury i porušení
zásady rychlosti řízení, jak soudy obou stupňů správně dovodily (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, který
byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 4). To platí i pro
soudní řízení, u nichž lhůta pro rozhodnutí zpravidla není předpisem stanovena,
a to za předpokladu, že doba průběhu soudního řízení neodpovídá složitosti,
skutkové a právní náročnosti projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181).
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v závěru, že mezi
nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u bývalého Krajského
obchodního soudu v Praze (resp. Městského soudu v Praze) pod sp. zn. 6 Cm 58/95
a tím, že úrok z prodlení z částky 2,436.999,94 Kč, která byla bytovému podniku
pravomocně přisouzena rozsudkem ze dne 11. 12. 2001, činil od podání žaloby v
této věci dne 17. 10. 1995 do nařízení jednání dne 8. 2. 2001 částku
1,682.531,30 Kč, není dána příčinná souvislost.
Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že žalobce dodání tepelné energie,
vyúčtování ceny a částečné její zaplacení učinil nesporným; v závěrečném návrhu
ze dne 6. 12. 2001 uplatnil procesní obranu spočívající v tom, že bytový podnik
neoznámil včas zvýšení cen teplé vody a z toho důvodu žalobce nemohl uplatnit
dotaci poskytovanou státem na dotování cen za dodávky teplé vody, a způsobil
tak žalobci škodu, jejíž rozsah je shodný s nedoplatkem na teplé vodě. Soud v
této věci dospěl mimo jiné k závěru, že bytový podnik žalobci změnu kupní ceny
oznámil včas a v souladu s ujednáním obsaženým v kupní smlouvě, a vzhledem k
tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by bytový podnik jednal protiprávně,
nebyla obrana žalobce úspěšná, a byla mu proto uložena povinnost zaplatit
bytovému podniku doplatek kupní ceny ve výši 2,436.999,94 Kč včetně
požadovaného úroku z prodlení.
Jestliže soud při svém rozhodnutí v uvedeném řízení neshledal protipohledávku
žalobce namítanou k započtení proti žalobě bytového podniku, jíž v závěrečném
návrhu ze dne 6. 12. 2001 uplatnil, důvodnou, pak okolnost, že v průběhu tohoto
řízení se soud nečinností v roce 2000 dopustil nesprávného úředního postupu,
není v příčinné souvislosti s tím, že žalobce je povinen ze zákona zaplatit
úroky z prodlení z jistiny (jež od podání žaloby dne 17. 10. 1995 do nařízení
jednání dne 8. 2. 2001 činily částku 1,682.531,30 Kč) a že tato povinnost mu
byla soudem uložena, neboť i kdyby k tomuto pochybení (průtahům) ze strany
soudu nedošlo, byl by i v takovém případě povinen zaplatit svému věřiteli vedle
jistiny 2,436.999,94 Kč i úroky z prodlení, když řádně a včas ve lhůtě
splatnosti nesplnil svoji smluvní povinnost a jeho závazek započtením nezanikl.
Příčinou vzniku povinnosti žalobce zaplatit úrok z prodlení z jistiny nebyly
průtahy v řízení v roce 2000, nýbrž včasné nesplnění jeho smluvní povinnosti
vůči věřiteli. Právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v
otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a tím, že
úroky z prodlení z jistiny činily od podání žaloby v uvedeném řízení do
nařízení jednání dne 8. 2. 2001 částku 1,682.531,30 Kč, je za daného skutkového
stavu věci správný a v souladu s hmotným právem.
Předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb.
nebyly tedy v posuzovaném případě splněny a dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nebyl proto naplněn.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že žalobci nevznikla škoda
(majetková újma) již tím, že mu pravomocným rozsudkem soudu byla uložena
povinnost zaplatit úroky z prodlení z pohledávky, jež od podání žaloby v
uvedeném řízení do nařízení jednání dne 8. 2. 2001 činily částku 1,682.531,30
Kč. Jestliže škoda jako majetková újma znamená zmenšení majetku poškozeného,
mohlo by ke zmenšení majetkové podstaty žalobce dojít teprve tehdy, kdy z
majetkových prostředků žalobce byly úroky z prodlení v uvedené částce
zaplaceny. Samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před
jeho splněním proto, že není jisté, zda k majetkové újmě dojde.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti
němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu