25 Cdo 1426/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Magistrátu města H., o částku 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 244/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2004, č. j. 11 Co 767/2003-64,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody ve výši 250.000,- Kč s
příslušenstvím s tím, že za tuto částku koupil dne 19. 1. 2002 automobil Škoda
Octavia od B. Ch., který byl v technickém průkazu k tomuto vozidlu zapsán jako
provozovatel a vlastník vozidla. Později vyšlo najevo, že vozidlo je
vlastnictvím společnosti U. a. s., která žalobci dne 28. 1. 2002 vozidlo
odebrala s tím, že leasingový nájemce tohoto vozidla B. Ch. neplní povinnosti z
nájemní smlouvy. Tím, že magistrát města vydal technický průkaz s nepravdivým
údajem o vlastnictví vozidla, dopustil se nesprávného úředního postupu a
žalobci tak byla způsobena škoda ve výši kupní ceny zaplacené B. Ch. za
vozidlo, neboť kdyby nebyl vydán technický průkaz s nepravdivým údajem o
vlastníkovi vozidla, žalobce by vozidlo od B. Ch. nekoupil.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, č. j. 18 C 244/2002-48,
žalobu na zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne
19. 12. 2001 uzavřené s firmou A. H. B. se firma U., a. s., stala vlastníkem
osobního automobilu Škoda Octavia, rok výroby 1997, a téhož dne byla mezi touto
firmou a B. Ch. uzavřena smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí
předmětného vozidla se závazkem B. Ch. zaplatit ve splátkách do listopadu 2004
celkově na nájemném částku 456.979,65 Kč, z níž v hotovosti zaplatil 89.700,-
Kč. Okresním úřadem v K., referátem dopravy a silničního hospodaření, byl k
tomuto vozidlu vydán technický průkaz č. AP 402540, ve kterém na základě
přihlášky k registraci vozidla do registru silničních vozidel, podané dne 9. 1.
2002 B. Ch., byl zaznamenán jako provozovatel vozidla B. Ch., nar. 28. 4. 1977,
s tím, že vlastník je shodný s provozovatelem. Dne 19. 1. 2002 prodal B. Ch.
uvedený automobil žalobci za sjednanou kupní cenu ve výši 250.000,- Kč, kterou
žalobce uhradil v hotovosti při podpisu smlouvy. Dne 28. 1. 2002 zástupci firmy
U., a. s., odebrali žalobci předmětný vůz. Soud po provedeném řízení dospěl k
závěru, že žaloba na náhradu škody není důvodná. Správní orgán (obecní úřad s
rozšířenou působností), který vede registr silničních vozidel, postupuje podle
správního řádu (§ 85 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů /zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla/, ve
znění zákona č. 307/1999 Sb.). Podle § 3 odst. 4 správního řádu rozhodnutí
správního orgánu musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stav věci
pro registraci vozidla správní orgán zjišťuje z tiskopisu, jehož obsah je
předepsán zákonem č. 56/2001 Sb. a na kterém je každý, kdo hodlá provozovat na
území České republiky, povinen vozidlo přihlásit. Přihláška k registraci
obsahuje údaj o vlastníkovi vozidla a údaj o provozovateli, není-li vlastník
současně provozovatelem; osoba, která přihlášku podává, stvrzuje pravdivost
uvedených údajů svým vlastnoručním podpisem. Správní orgán pak zapíše do
technického průkazu údaje o vlastníkovi vozidla a o jeho provozovateli, pokud
provozovatel není zároveň vlastníkem. Vzhledem k tomu, že ze zákona č. 56/2001
Sb. nevyplývá povinnost správního orgánu ověřovat pravdivost údajů uvedených v
řádně vyplněné a podepsané přihlášce, dospěl soud k závěru, že správní orgán
při zápisu do technického průkazu se nedopustil nesprávného úředního postupu,
když zákonné formální předpoklady pro zápis do technického průkazu byly splněny
a tento orgán neměl žádný objektivní podnět k tomu, aby pravdivost údajů
uvedených v přihlášce ověřoval. Odpovědnost za škodu podle ust. § 13 zákona č.
82/1998 Sb. okresní soud proto neshledal; poznamenal, že osobou, která porušila
právní povinnost a v důsledku toho odpovídá za způsobenou škodu, je v tomto
případě B. Ch.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č. j.
11 Co 767/2003-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Podstatu právního posouzení
věci shledal v odpovědi na otázku, zda příslušný správní orgán se dopustil
nesprávného úředního postupu tím, že do technického průkazu zapsal B. Ch. jako
vlastníka vozu jen na základě jím uvedených údajů, a zda tímto nesprávným
postupem vznikla žalobci škoda. Po konstatování jednotlivých ustanovení zákona
č. 56/2001 Sb., týkajících se registrace silničních vozidel, soud dovodil, že
postup správního orgánu při registraci předmětného motorového vozidla byl v
souladu se zákonem č. 56/2001 Sb. B. Ch. na předepsaném tiskopise přihlásil
vozidlo k registraci jako vlastník vozidla, sdělil a doložil správnímu orgánu
všechny náležitosti požadované ust. § 4 a
§ 6 zákona č. 56/2001 Sb. a na přihlášce vyplnil prohlášení, že všechny jím
uvedené údaje jsou pravdivé. Vzhledem k tomu, že zákon neukládá správnímu
orgánu povinnost provádět další šetření k registraci vozidla, nelze v absenci
tohoto šetření spatřovat nesprávný úřední postup, jak to činí žalobce. Za
situace, kdy správní orgán neměl žádné podezření o nepravdivosti uvedených
údajů vyžadovaných zákonem a při registraci vozidla z nich vycházel, nedopustil
se nesprávného úředního postupu a dostál i požadavkům ust. § 32 odst. 1
správního řádu. Odkazy žalobce na rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 786/99 a 25 Cdo
1099/99 nejsou přiléhavé, neboť se vztahují k situacím, kdy právní norma
ukládala správnímu úřadu určitý postup, který byl porušen. Technický průkaz je
podle ust. § 2 písm. g) vyhl. č. 243/2001 Sb. veřejnou listinou, což znamená
pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán
opak, což se v daném případě stalo.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v
tom, zda je v souladu se zásadami správního řízení obsaženými ve správním řádu
(rozhodnutí má vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci) takový postup
správního orgánu, kdy orgán při svém rozhodování vychází pouze z jednostranného
prohlášení účastníka řízení. Uvádí, že odvolací soud při právním posouzení věci
vytyčil dvě otázky – zda příslušný správní orgán tím, že zapsal B. Ch. jako
vlastníka vozidla do velkého technického průkazu na základě pouze jím uvedených
údajů, postupoval nesprávně ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a zda tímto
nesprávným postupem vznikla žalobci škoda. Soudy obou stupňů se však zabývaly
jen první otázkou, a protože dospěly k závěru, že správní orgán se nesprávného
úředního postupu nedopustil, nebyla otázka vzniku škody dále řešena. Dovolatel
rekapituluje skutkové okolnosti případu a namítá, že závěry soudů obou stupňů
jsou nesprávné, když soudy chybně posoudily příslušná ustanovení zákona č.
56/2001 Sb. a rozsah povinnosti správního orgánu zjišťovat přesně a úplně
skutečný stav věci. Uvádí, že z ust. § 4 a § 6 zákona č. 56/2001 Sb., z nichž
soudy při právním posouzení vycházely, je zřejmé, že pokud má správní orgán
zapisovat do registru silničních motorových vozidel vlastníka a provozovatele,
není-li současně vlastníkem, má též povinnost si tyto údaje ověřit a nespoléhat
se pouze na jednostranné prohlášení žadatele o zápis uvedené na jakémsi
tiskopisu. Restriktivní výklad těchto ustanovení odvolacím soudem není namístě,
neboť registrací silničních motorových vozidel správní orgány osvědčují
vlastnické právo k věcem, jejichž cena nezřídka dosahuje několika set tisíc
korun, a toto osvědčení vlastnického práva je poté deklarováno v technickém
průkazu, který je veřejnou listinou. Podle dovolatele správní orgán tím, že
vycházel pouze z jednostranných tvrzení uvedených v přihlášce k registraci
vozidla porušil svou povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za
tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, jak mu to ukládá ust. §
3 a § 32 odst. 1 správního řádu. Tím, že správní orgán zapsal v technickém
průkazu vozidla jako vlastníka osobu, jež ve skutečnosti vlastníkem nebyla,
umožnil této osobě, aby ze žalobce vylákala částku 250.000,- Kč a způsobila mu
tak škodu. Příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem správního
orgánu a vznikem škody spatřuje dovolatel v tom, že kdyby nebylo vadně
provedeného zápisu v technickém průkazu, vozidlo by nekoupil a ke škodě by
nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Vzhledem k tomu, že otázka správnosti či nesprávnosti postupu správního orgánu
při registraci vozidla a vydání technického průkazu podle zákona č. 56/2001 Sb.
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, shledal ji dovolací soud
právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je - shodně se soudem prvního stupně - založeno na
závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
nebyly v daném případě splněny.
Podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
pozdějších změn, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten,
jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Údaje, které musí obsahovat přihláška k registraci silničního motorového
vozidla, údaje, které příslušný správní orgán zapisuje do registru silničních
vozidel, a obsah činnosti správního orgánu při registraci vozidla stanoví zákon
č. 56/2001 Sb.
Odvolacímu soudu, který při právním posouzení věci vycházel zejména z
ustanovení
§ 4, § 6 a § 7 zákona č. 56/2001 Sb., nelze vytýkat pochybení při výkladu
těchto ustanovení, když v postupu správního orgánu při registraci vozidla na
základě přihlášky k registraci vozidla podané B. Ch., která obsahovala
nepravdivý údaj o vlastníkovi vozidla, neshledal rozpor s požadavky tohoto
zákona. Jestliže doklady, které správní orgán po žadateli o registraci vozidla
(nikoliv při změně údajů - § 12 odst. 2 zákona) může a musí požadovat, jsou
taxativně uvedeny v ust. § 6 tohoto zákona a jestliže zákon neukládá žadateli o
registraci povinnost, aby kromě vlastnoručně podepsaného prohlášení dokládal,
jakým způsobem vozidlo nabyl do vlastnictví, nelze právní názor odvolacího
soudu považovat za restriktivní výklad zákona.
Jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České
republiky, a
§ 3 odst. 1, věty první, zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, správní orgán
je v řízení oprávněn a zároveň povinen postupovat podle zákona a jiných
právních předpisů. Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích
stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. U státních orgánů
neplatí pravidlo platné pro soukromé osoby, že každý může činit, co není
zákonem zakázáno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 1998
sp. zn. I. ÚS 357/97). Pokud zákon taxativně stanoví náležitosti přihlášky k
registraci silničního motorového vozidla a jeho přílohy (§ 6 odst. 4 a 5 zákona
č. 56/2001 Sb.), neumožňuje obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností po
žadateli požadovat jiné doklady nebo provádět další šetření a naopak mu ukládá
povinnost postupovat podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., tedy mj.
zapsat do technického průkazu silničního motorového vozidla údaje o jeho
vlastníkovi, byť pouze na základě prohlášení ve vlastnoručně podepsané
přihlášce žadatele.
K námitce dovolatele, že odvolací soud při právním posouzení věci neřešil
otázku vzniku škody, je třeba uvést, že vznik škody je jedním z nezbytných
předpokladů pro vznik odpovědnosti, avšak chybí-li příčina tvrzené škody (tzv.
škodní událost), není třeba v soudním řízení se dalšími předpoklady vzniku
odpovědnosti za škodu zabývat. V daném případě je uplatněna majetková újma,
spočívající v zaplacené kupní ceně za předmětný automobil, jakožto následek
tzv. škodné události, jíž má být postup správního orgánu při registraci vozidla
a při vydání technického průkazu k tomuto vozidlu.
Jestliže žalobce – jak vyplývá z výsledků řízení - koupil vůz od B. Ch., který
jeho vlastníkem nebyl, kupní smlouva mezi nimi uzavřená, na jejímž základě
žalobce plnil B. Ch. sjednanou kupní cenu, je absolutně neplatná podle § 39
obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na
jiného převést více práv, než má sám, nemohl B. Ch. převést na žalobce právo,
jehož nositelem nebyl. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal. Plnění z neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit
druhému vše, co plněním podle smlouvy nabyl. Účastník neplatné smlouvy, který
druhé smluvní straně poskytl peněžité plnění (kupní cenu) splní svoji povinnost
ze synallagmatického závazku vůči druhému účastníkovi smlouvy podle § 457 obč.
zák. i tím, že neplatně koupenou věc vrátí jejímu vlastníkovi (srov. též R č.
4, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988).
Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok
vůči prodávajícímu na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání
bezdůvodného obohacení na svém smluvním partnerovi). Právním důvodem, na jehož
základě žalobce předal B. Ch. částku 250.000,- Kč, byla totiž smlouva o koupi
vozu, nikoliv skutečnosti neodpovídající údaj o vlastnictví vozidla v
technickém průkazu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní posouzení otázky řešené odvolacím soudem
není v rozporu s hmotným právem, a dovolání žalobce, byť je přípustné, není
důvodné.
Dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu