25 Cdo 1441/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně B. M., zastoupené advokátkou, proti žalované E. P., zastoupené advokátem, o 365.282,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 165/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2003, č. j. 55 Co 45/2003-124, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví s odůvodněním, že dne 3. 6. 1996 utrpěla vážný úraz v domě čp. 360 v M. ul. v P., jehož vlastnicí je žalovaná a v němž na jaře a v létě roku 1996 probíhaly rekonstrukční práce, stavební úpravy a opravy elektroinstalace a plynu, přičemž k jejímu úrazu došlo při vystupování z výtahu ve 3. poschodí, kde bydlí, když z vyššího patra propadl vybouranou zdí kus cihly a uhodil ji do hlavy, neboť „práce byly nedostatečně zajištěny“. Po úraze byla ošetřena nejprve na pohotovosti v P. ulici v P., odkud byla převezena na chirurgické oddělení Nemocnice na F. a dále navštěvovala neurologické oddělení Ž. nemocnice v P. V důsledku tohoto zranění vznikla žalobkyni škoda, kterou požaduje nahradit v celkové částce 365.282,- Kč, jež představuje náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (jež trvala od 3. 6. 1996 do 7. 3. 1997) a za náklady spojené s léčením.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, č. j. 28 C
165/98 - 17, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalovaná je vlastnicí označeného domu, v němž v době, kdy mělo dojít k úrazu žalobkyně, probíhaly opravy elektřiny, stoupaček a různé další opravy, které prováděly jednotlivé firmy či řemeslníci, a že žalovaná na příslušném obvodním úřadě ohlásila provádění elektrikářských prací s tím, že ostatní prováděné opravy domu ohlášení nepodléhají. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, a ani neshledal podmínky pro vznik její odpovědnosti podle ust. § 420 obč. zák., neboť nebylo prokázáno (ani tvrzeno) porušení právní povinnosti ze strany žalované, a není dána ani „příčinná souvislost mezi eventuálním porušením povinnosti a škodou a nebyl ani prokázán vznik škody jako takové“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2000, č. j. 51 Co 540/99 - 24, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že dostatečně nezvážil předpoklady odpovědnosti za škodu, a poukázal na to, že každého stíhá prevenční povinnost zakotvená v ust. § 415 obč. zák., kterou má mimo jiné také vlastník stavby při plnění své zákonné povinnosti udržovat stavbu v dobrém technickém stavu (§ 86 odst. 1 stavebního zákona); dále obvodnímu soudu uložil, aby ve věci provedl další dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 4 znovu ve věci rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 22. 11. 2001, č. j. 28 C 165/98 -78, tak, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody není po právu. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že v předmětném domě dne 3. 6. 1996 došlo k pádu úlomku cihly na hlavu žalobkyně v době, kdy v něm probíhaly elektrikářské, topenářské, vodoinstalační, plynoistalační a stavební práce, a že stavební úřad na základě ohlášení žalované ze dne 25. 3. 1996 neměl námitek proti stavební úpravě elektroinstalace. Soud prvního stupně dovodil, že uvedeného dne sice došlo k úrazu žalobkyně v domě žalované, nebylo však prokázáno, „kdo úraz žalobkyni způsobil, ani jakým konkrétním způsobem k němu došlo, když nikdo nebyl úrazu přítomen“. Z hlediska ust. § 420 odst. 1 obč. zák. neshledal porušení právní povinnosti ze strany žalované a v řízení nebylo ani prokázáno, že by žalovaná porušila prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., ať již „porušením povinnosti vlastníka stavby udržovat stavbu v dobrém technickém stavu ve smyslu ust. § 86 odst. 1 stavebního zákona, či jiným způsobem“. Námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla, nepovažoval za opodstatněnou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2002, č. j. 55 Co 94/2002 - 88, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žalovaná neporušila právní povinnost, neboť z výsledků dosavadního dokazování vyplývá, že žalovaná na základě oznámení rekonstrukce elektroinstalace prováděla bez stavebního povolení i další stavební práce, a to topenářské, vodoinstalační a plynoinstalační, čímž by porušila zák. č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vydání stavebního povolení totiž předpokládá zajištění odborného vedení provádění stavby nebo zajištění odborného dozoru, jehož úkolem je i zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [§ 13 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 85/1976 Sb., v tehdy platném znění]. Tímto aspektem porušení právní povinnosti žalovanou se soud prvního stupně nezabýval, byť z důkazů, které v řízení provedl, lze uvedené dovodit. V dalším řízení bude proto třeba najisto postavit, jaké konkrétní rekonstrukční práce žalovaná v nemovitosti prováděla, a zda k nim bylo či nebylo třeba stavebního povolení, a případně provést i další důkazy, které účastníci navrhnou.
Poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, č. j. 28 C 165/98 – 111, tak, že nárok žalobkyně je po právu. Vycházel z výsledků dokazování z předchozího řízení a dále zjistil, že žalovaná prováděla v domě rekonstrukční práce, které vyžadovaly stavební povolení, jež však byly prováděny pouze na základě ohlášení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalované, jakožto vlastnice nemovitosti, je dána ve smyslu ust. § 420 obč. zák., neboť porušila prevenční povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák., která se vztahuje i na vlastníka nemovitosti při provádění stavebních prací. Tím, že žalovaná prováděla tyto práce bez stavebního povolení, porušila ust. § 55 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by bylo na předmětné práce vydáno stavební povolení, muselo by být zajištěno odborné vedení stavby, jehož povinností je zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [§ 13 odst. 1 písm. a) vyhl č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, v tehdejším znění].
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2003, č. j. 55 Co 45/2003 - 124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobkyni. Porušení právní povinnosti ze strany žalované spočívá v tom, že jako stavebník prováděla bez stavebního povolení stavební práce v domě v takovém rozsahu, jež toto povolení vyžadovaly. Městský soud poukázal na své závěry uvedené v předchozím zrušujícím usnesení, v němž dovodil, že vydání stavebního povolení předpokládá zajištění odborného stavebního vedení stavby, nebo zajištění odborného dozoru, jehož jedním z úkolů je zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Žalovaná sice v rámci „trestního stíhání“ uvedla, že dozor nad stavbou vykonávala sama, v tomto řízení však neprokázala, že má kvalifikaci k takovéto činnosti. Správný je i názor soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti, když ke škodě na zdraví žalobkyně došlo v domě, v němž probíhaly rozsáhlé stavebně-rekonstrukční práce bez zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při jejich provádění. Doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru balistiky, jak navrhovala žalovaná již před soudem prvního stupně, nepovažoval ani odvolací soud za nutné, když stávající situace v domě je po skončení stavebních prací již zcela jiná, a „těžko by se znalec mohl vyjádřit k tomu, odkud a jak odpadl stavební materiál, který žalobkyni zranil“.
Samotnou skutečnost, že zranění „nebylo bezprostředně na žalobkyni vidět“, nepovažoval soud za rozhodnou, když důsledkem úrazu došlo k poškození krční páteře.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu, jenž shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná porušila svoji právní povinnost tím, že některé práce v domě prováděla bez stavebního povolení, vytýká, že se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o odpovědnosti žalované za škodu, ačkoliv zejména otázkou příčinné souvislosti mezi absencí stavebního povolení a vznikem škody žalobkyni se soud prvního stupně vůbec nezabýval; pokud městský soud splnění tohoto předpokladu odpovědnosti za škodu shledal v okolnosti, že ke škodě došlo v domě, v němž probíhaly rozsáhlé stavebně- rekonstrukční práce bez zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při provádění těchto prací, jde o tak obecně a široce dovozovanou příčinnou souvislost, jaká dosud nebyla judikována. Žalovaná jednak poukazuje na fotografii založenou ve spise, z níž vyplývá, že otvory v místech popsaných žalobkyní, jimiž podle ní měl úlomek cihly propadnout, byly probourány za účelem rekonstrukce elektroinstalace, a dále namítá, že i když výměna plynových rozvodů byla provedena bez stavebního povolení, sama o sobě tato okolnost příčinou souvislost nezakládá, nehledě na to, že pokud by k úrazu žalobkyně došlo tak, jak uvedla, nesla by odpovědnost za škodu osoba, která práce prováděla; ve vztahu mezi vznikem škody a porušením povinnosti osobou práce provádějící je příčinná souvislost mnohem užší a standardně judikovaná. Rozhodnutí odvolacího soudu není tudíž správné a po právní stránce má tak zásadní právní význam. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že soudy obou stupňů, aniž by žalobkyně tvrdila rozhodující skutečnosti a navrhovala důkazy, zejména v otázce porušení právní povinnosti žalovanou, tyto její povinnosti suplovaly a svými rozhodnutími vady žaloby odstraňovaly, místo aby ve smyslu § 43 a event. § 118a o. s. ř. žalobkyni poučily, čímž postupovaly v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Odvolací soud navíc učinil závěr o příčinné souvislosti mezi absencí stavebního povolení a vznikem škody bez jakéhokoliv dokazování, čímž žalované „odebral jednu soudní instanci“. Řízení je tak postiženo i tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů, neboť je správný jejich závěr, že za stavu, kdy žalovaná neměla stavební povolení k provádění rekonstrukčních prací, odpovídá jako vlastnice nemovitosti za vzniklou škodu na zdraví žalobkyně podle ust. § 415 a § 420 obč. zák. Navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.