25 Cdo 1444/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D, v právní
věci žalobkyně A. F., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) H. L. a 2) K.
S., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Č. k. p., zastoupené Č.
p., a.s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn.
9 C 1442/87, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 1. září 2004, č.j. 10 Co 229/2004-488, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2003, č. j. 9 C
1442/87-409, zastavil řízení o částky: 7.998,80 Kč (za věcnou škodu), 2.371,20
Kč (za odtah vozidla a platbu třetí osobě), 13.440,- Kč a 840,- Kč měsíčně od
1. 12. 1987 (za ztrátu na výdělku), 18.400,- Kč a 800,- Kč měsíčně od 1. 12.
1987 (za náklady na výživu) a 9.810,- Kč (za ztížení společenského uplatnění),
žalobu ohledně částky 314,- měsíčně od 10. 2. 1997 (za ztrátu na důchodu)
zamítl a oběma žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 97.100,- Kč (za ztížení společenského uplatnění) s úrokem ve
výši 3% od 20. 11. 1987, 8% od 1. 1. 1990, 10% od 1. 4. 1990, 14% od 1. 10.
1990, 17% od 11. 11. 1990, 20% od 1. 1. 1991, 19% od 8. 9. 1991, 18% od 25.
3. 1992, 16% od 26. 8. 1992, 19% od 30. 12. 1992, 16 % od 10. 6. 1993, 17%
od 24. 10. 1994, 19% od 26. 6. 1995 do 26. 6. 1996 a dále se zákonným úrokem,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nárok u žalobkyně na náhradu
škody způsobené jí a její rodině při dopravní nehodě, k níž došlo 22. 12. 1985.
Nehodu, při níž zemřel manžel žalobkyně a její matka, zavinil první žalovaný
jako řidič nákladního vozidla, jehož provozovatelem byl druhý žalovaný. Nároky
žalobkyně byly postupně pojišťovnou uspokojeny včetně odškodnění ztížení
společenského uplatnění ve výši základního počtu bodů (tj. 327 bodů), zvýšeného
na dvojnásobek podle § 6 odst. 2 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále též „vyhláška“), a v tomto rozsahu žalobkyně vzala žalobu zpět.
Žalobu ohledně částky 314,- Kč měsíčně na náhradě za ztrátu na důchodu soud
zamítl, neboť tato náhrada je žalobkyni vyplácena. Pokud jde o náhradu za
ztížení společenského uplatnění, vzhledem k trvalým následkům, jež úraz
zanechal (zejména omezená pohyblivost prstů levé ruky, bolesti hlavy, jizvy v
obličejové části a dýchací potíže) a které omezují žalobkyni v běžných domácích
pracích, v pohybu a v jejích zálibách, dospěl soud k závěru, že jsou dány
okolnosti mimořádného zřetele pro další zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 shora uvedené vyhlášky. Odpovídajícím
shledal zvýšení o požadovaný desetinásobek a za 327 bodů po 30,- Kč přiznal
žalobkyni 97.100,- Kč. Protože žalovaní jsou v prodlení s peněžitým plněním,
přiznal žalobkyni úrok z prodlení za dobu od podání žaloby, tj. od 20. 11.
1987.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
1. 9. 2004, č. j. 10 Co 229/2004-488, rozsudek soudu prvního stupně v napadené
části vyhovujícího výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 48.050,- Kč a na
zaplacení úroků z prodlení zamítl. Bylo tak vyhověno odvolání, jež směřovalo do
této části vyhovujícího výroku rozsudku s tím, že žalobkyni na desetinásobku
náhrady za ztížení společenského uplatnění náleží pouze 49.050,- Kč. Odvolací
soud shledal pochybení soudu prvního stupně v tom, že postupoval podle vyhlášky
č. 54/1993 Sb., kterou byla změněna vyhláška č. 32/1965 Sb. a která nabyla
účinnosti až od 29. 1. 1993, a výši Kč za 1 bod zjistil v nesprávné výši. Ke
ztížení společenského uplatnění žalobkyně po nehodě došlo v roce 1987, kdy byl
její zdravotní stav již ustálen, a trvalé následky byly zjištěny a ohodnoceny
znalcem. V této době byla účinná vyhláška č. 32/1965 Sb., ve znění vyhlášky č.
76/1981 Sb., která stanovila výši odškodnění za bolest a za ztížení
společenského uplatnění v § 7 odst. 1 částkou 15,- Kč za 1 bod, zatímco soud
prvního stupně nesprávně rozhodl o výši bodu 30,- Kč podle právního předpisu,
jenž v době vzniku ztížení společenského uplatnění žalobkyně nebyl účinný, jeho
účinnost nastala až 29. 1. 1993. Částka za 10ti násobek základního ohodnocení
ztížení společenského uplatnění v rozsahu 327 bodů po 15,- Kč činí 49.050,- Kč.
Odvolací soud s odkazem na § 85 odst. 2 obč. zák. ve znění tehdy účinném (od 1.
1. 1992 dle § 517 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb.) uvedl, že věřitel
může požadovat úroky z prodlení jen tehdy, byl-li dlužník v prodlení. Povinnost
zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3
vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzniká až na základě
soudního rozhodnutí, v němž je určena doba plnění. Proto před touto dobou
prodlení nenastane.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.). Dovolatelka má zato, že původní hodnota bodu (15,- Kč/1
bod), uplynutím téměř 18 let v rámci vyřizování sporu ztrácí na významu, když v
současné době dle nové vyhlášky je hodnota bodu 120,- Kč. Hodnota finančních
prostředků je tak značně znehodnocena a dovolatelka je přesvědčena, že má nárok
na plnění 120,- Kč za 1 bod dle vyhlášky č. 440/2001 Sb., když se u ní jedná o
případ hodný zvláštního zřetele a s přibývajícím věkem její obtíže spíše
přibývají. Namítá, že její požadavek na úroky z prodlení je oprávněný.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je proti výroku rozsudku soudu ve
věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s .ř., dospěl po přezkoumání věci v tomto rozsahu podle §
242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Z obsahu dovolání vyplývá, že ačkoliv dovolatelka jako dovolací důvod označila
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatnila ve skutečnosti
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť namítá, že
její nárok, resp. jeho výše měla být posouzena podle vyhl. č. 440/2001 Sb. a
nikoliv podle vyhl. č. 32/1965 Sb., a že má právo na úroky z prodlení. Důvodem
jejího dovolání je tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Nesprávné posouzení věci podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. může spočívat v
tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Při škodě na zdraví se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského
uplatnění odškodňují jednorázově (§ 444 obč. zák.).
Podmínky pro poskytování těchto náhrad a jejich výše je stanovena ve zvláštním
právním předpise. Rozhoduje-li soud o nároku na bolestné a ztížení
společenského uplatnění, musí vycházet z takové výše náhrady, která přísluší
podle právního předpisu, jenž na daný případ dopadá.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění vyhlášky č. 84/1967 Sb. a
č. 76/1981 Sb., činila výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského
uplatnění 15,- Kč za 1 bod. Vyhláškou č. 54/1993 Sb., kterou se mění vyhláška
č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve
znění vyhlášky č. 84/1967 Sb. a vyhlášky č. 76/1981 Sb., byla výše odškodnění
za bolest a za ztížení společenského uplatnění stanovena částkou 30,- Kč za 1
bod; tato vyhláška nabyla účinnosti dnem 29. 1. 1993. V čl. II vyhlášky č.
54/1993 Sb. se stanoví, že „bolest a ztížení společenského uplatnění z
poškození na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky,
se posuzují podle dosavadních předpisů“.
Podle \"dosavadních předpisů\", tj. podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění
vyhlášek č. 84/1967 Sb. a č. 76/1981 Sb., se řídí nároky na odškodnění bolesti
a ztížení společenského uplatnění, jestliže v době do 29. 1. 1993 došlo nejen
ke škodní události (úrazu či jinému poškození na zdraví), ale také ke vzniku
bolesti nebo ztížení společenského uplatnění. Podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve
znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. se náhrada za
bolest a za ztížení společenského uplatnění stanoví ve výši 30,- Kč za jeden
bod, jestliže bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené úrazem nebo
jiným poškozením na zdraví vznikly v době od 29. 1. 1993, i když ke škodní
události došlo v době přede dnem 29. 1. 1993 (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp.
zn. 21 Cdo 2107/99, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/2001, str.
118).
Ztížení společenského uplatnění se - jak uvádí ustanovení § 4 odst. 1 věty
první vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) - odškodňuje,
jestliže úraz má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony
poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro
plnění jeho společenských úkolů. Ke ztížení společenského uplatnění tedy
dochází, jestliže následkem úrazu nebo jiného poškození na zdraví, popřípadě
zhoršení jejich následků, nastanou ve zdravotním stavu poškozeného takové
změny, které mají prokazatelně nepříznivé důsledky pro jeho životní úkony. Zda,
popřípadě jaké změny ve zdravotním stavu poškozeného následkem úrazu nastaly,
lze zjistit, je-li možné považovat stav poškozeného za ustálený, tedy v době,
kdy lze provést posouzení (srov. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění
pozdějších předpisů). Ztížení společenského uplatnění ve smyslu uvedené
vyhlášky tedy vzniká v době, v níž lze zdravotní stav poškozeného po úrazu
považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný zdravotní
stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony
poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k bodovému ohodnocení.
V daném případě – jak vyplývá z výsledků řízení – ke škodní události (k
dopravní nehodě, při níž byla žalobkyně zraněna) došlo 22. 12. 1985 a k
ustálení jejího zdravotního stavu došlo v r. 1987, kdy byly též ohodnoceny
trvalé následky úrazu podle vyhl. č. 32/1965 Sb. ve znění tehdy účinném.
Jestliže tedy jak k úrazu, tak ke ztížení společenského uplatnění žalobkyně
došlo v době před 29. 1. 1993, je zcela správný názor odvolacího soudu, že při
zjišťování výše Kč za 1 bod je třeba v souladu s čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb.
postupovat podle vyhlášky ve znění účinném před 29. 1. 1993. V žádném případě
pak nepřichází v úvahu aplikace vyhl. č. 440/2001 Sb. Jestliže důvodnost nároku
žalobkyně na desetinásobné zvýšení náhrady je mezi účastníky nesporná a
odpovídá-li tento násobek i principu proporcionality z hlediska závažnosti
následků poškození zdraví a omezení žalobkyně ve způsobu života, pak zde
existuje vztah přiměřenosti mezi újmou způsobenou žalobkyni a přiznanou
náhradou celkem ve výši 12násobku základního počtu bodů. Odstup času od úrazu
ani délka soudního řízení nejsou důvodem pro stanovení jiné než v právním
předpisu stanovené výše hodnoty bodu.
Názoru odvolacího soudu na aplikaci § 517 obč. zák. je třeba přisvědčit.
Odvolací soud při posouzení otázky prodlení správně vyložil ustanovení § 517
odst.1, věty první obč. zák., podle nějž dlužník, který svůj dluh řádně a včas
nesplní, je v prodlení. Ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. zakládá právo
věřitele požadovat úroky z prodlení, je-li dlužník v prodlení s plněním
peněžitého dluhu. Jde o hmotněprávní ustanovení, které váže vznik práva
věřitele na určitou skutečnost spojenou s přesně vymezeným datem, tj. okamžik
marného uplynutí doby splatnosti. Jak již dříve dovodila soudní praxe,
povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena
doba splnění, a proto k prodlení dlužníka dochází až marným uplynutím takto
určené doby (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 31/91,
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 745/96). Povinnost zaplatit náhradu
za ztížení společenského uplatnění v rozsahu přesahujícím dvojnásobek
základního počtu bodů tak vzniká až na základě soudního rozhodnutí. Ke dni
rozhodnutí soudu o zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky proto nemohlo
prodlení nastat.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní
názor při aplikaci vyhlášky č.32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a při
posouzení otázky prodlení. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
námitek uplatněných v dovolání správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalovaným v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu