25 Cdo 1447/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, (Vojenský úřad pro
právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471), o 161.185,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 238/97, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002,
č. j. 19 Co 568/2001-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 19 Co
586/2001-72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. prosince
2000, č. j. 13 C 238/97-45, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 31. 8.
2001, č. j. 13 C 238/97-65, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
6 k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal odškodnění za trest odnětí
svobody v trvání 5 let, který vykonal na základě rozsudku Nižšího vojenského
soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, jímž byl uznán vinným
a odsouzen za trestné činy svémocného odloučení podle § 272 odst. 1 zákona č.
86/1950 Sb., trestního zákona /dále jen tr. zák./, zběhnutí podle § 273 odst. 3
tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 159 odst. 1 tr. zák.,
rozkrádání a poškozování národního majetku podle ust. § 245 odst. 1 tr. zák. a
krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že
usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 4. 1993, sp. zn. Rtv
781/90, byl uvedený rozsudek ze dne 31. 1. 1955 ve výroku o trestu podle § 14
odst. 1 písm. f/ zákona č. 119/1990 Sb. zrušen z důvodu zřejmého nepoměru
výměry trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a zároveň byla
zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu. Usnesením Vojenského obvodového soudu
Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 781/90, bylo řízení v rehabilitační věci
žalobce podle § 231 odst. 1 trestního řádu zastaveno, neboť žalobce byl účasten
amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Na žádost žalobce bylo v
trestním řízení pokračováno, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19.
2. 1996, č. j. Rtv 781/90-28, bylo rozhodnuto, že žalobce se při nezměněném
výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne
31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 36
měsíců, a k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 1996,
č. j. 7 To 390/96-43, tento rozsudek zrušil a sám znovu rozhodl tak, že za
trestné činy, kterými byl žalobce pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého
Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, se
mu podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. a § 227 trestního řádu per
analogiam trest neukládá. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na
náhradu za ztrátu na výdělku za dobu vazby a výkonu trestu a za vynaložené
náklady trestního řízení, který posoudil podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudní rehabilitaci), není důvodný, neboť
podle § 6 odst. 3 písm. b) zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody nemá
ten, proti komu bylo pozdější trestní stíhaní zastaveno z důvodu amnestie
vztahující se na čin, za nějž mu byl původní trest uložen, a v této věci
konečným rozhodnutím nebyl žalobci trest uložen právě proto, že jím spáchané
trestné činy podléhají amnestii prezidenta republiky.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2000, č. j. 19
Co 76/2000-33, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud dovodil, že pokud zákon č. 58/1969 Sb. vylučuje přiznání
nároku, nelze bez dalšího učinit závěr, že nárok založený podle zákona o soudní
rehabilitaci nelze přiznat, aniž by byl brán zřetel na účel a znění zákona o
soudní rehabilitaci, který je ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. lex specialis.
Vyslovil závazný právní názor, že odškodnění podle § 23 odst. 3 zákona č.
119/1990 Sb. náleží i tehdy, jestliže původní odsuzující rozsudek byl v
přezkumném řízení podle § 14 odst. 1 písm. f/ zákona o soudní rehabilitaci
zrušen ve výroku o trestu, avšak v řízení konaném dle § 15 uvedeného zákona
nebyl nový trest uložen jen proto, že žalobce byl účasten amnestie prezidenta
republiky a z toho důvodu bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Je pak na
soudu v občanském soudním řízení, aby si přiměřený trest stanovil sám, neboť je
vázán jen výrokem o vině a nikoliv o trestu. Odvolací soud uložil soudu prvního
stupně, aby dokazování doplnil a zjistil všechny objektivní okolnosti týkající
se pravomocně uložené viny, zejména ohledně majetkové trestné činnosti žalobce
a její souvislosti s trestným činem zběhnutí, který jako jediný trestný čin byl
důvodem pro přezkumné řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb. Na tom základě
je pak třeba stanovit přiměřený trest a se zřetelem k rozdílu mezi tímto
trestem a trestem vykonaným na základě původního rozsudku rozhodnout o
uplatněném nároku na odškodnění.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č. j. 13 C 238/97-45,
ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2001, č. j. 13 C 238/97-65, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku
153.775,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku (částce 7.410,- Kč s příslušenstvím)
žalobu zamítl. Vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu ve
zrušujícím usnesení a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že majetková
trestná činnost žalobce, pro kterou byl v r. 1955 rozsudkem Nižšího vojenského
soudu v Praze odsouzen, nesouvisí s trestným činem zběhnutí podle § 273 odst. 3
tr. zák., a jako přiměřený trest stanovil trest odnětí svobody v trvání tří
měsíců. Vzhledem k tomu, že ze záznamů Vězeňské služby vyplývá, že žalobce byl
ve vazbě od 29. 7. 1954 do 5. 2. 1955 a ve výkonu trestu odnětí svobody od 6.
2. 1955 do 29. 7. 1959, vyčíslil nárok žalobce na odškodnění podle § 23 odst. 1
zákona č. 119/1990 Sb. částkou 142.500,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku,
200,- Kč na náhradě nákladů trestního řízení, 2.840,- Kč na náhradě nákladů
výkonu vazby a 8.345,- Kč na náhradě nákladů výkonu trestu, celkem 153.775,- Kč
s úroky z prodlení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2002, č. j. 19
Co 568/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé
a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a s odkazem na právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí
odvolacího soudu dovodil, že žalobci náleží nárok na odškodnění podle § 23
odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., když v přezkumném řízení byl původní
odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f)
tohoto zákona při zachování výroku o vině, a v řízení konaném podle § 15
uvedeného zákona nebyl nový trest uložen jen proto, že žalobce byl účasten
amnestie prezidenta republiky a z toho důvodu bylo trestní stíhání proti němu
zastaveno. Soud prvního stupně pak správně zjistil skutkové podklady pro
zvážení nového trestu a rozhodl správně i o výši náhrady škody.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na znění ust. § 23 odst. 1
zákona č. 119/1990 Sb. a namítá, že žalobci nevznikl nárok na odškodnění podle
tohoto ustanovení, jelikož v rámci přezkumného řízení bylo pravomocným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 To 390/96, při
nezměněném výroku o vině rozhodnuto o neuložení trestu. Toto rozhodnutí nelze
považovat za plnou ani částečnou rehabilitaci žalobce podle zákona č. 119/1990
Sb. Dovozuje, že pokud byl žalobce uznán vinným, ale v pozdějším řízení mu
trest nebyl uložen z důvodu uvedených v § 227 trestního řádu, lze z hlediska
náhrady škody považovat neuložení trestu za odsouzení k mírnějšímu trestu jen v
tom rozsahu, v jakém původně vykonaný trest odnětí svobody přesahuje horní
hranici trestní sazby, stanovené za trestný čin, z něhož byl obžalovaný uznán
vinným. Protože žalobce byl pravomocně uznán vinným z několika trestných činů
a trestní sazba nejzávažnějšího z nich byla 5 – 20 let, nárok na odškodnění mu
nenáleží. Pokud by žalobce po zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie
požádal dle § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. o pokračování v trestním řízení
a soud by rozhodl o jeho vině či nevině, vznikl by mu právní titul pro
odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl,
aby dovolací soud dovolání žalované odmítl dle ust. § 243b odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb.), vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno
21. prosince 2000 po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001, a rovněž podle
dosavadních právních předpisů odvolací soud (podle části dvanácté, hlavy první,
bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.) projednal odvolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení,
zastoupeným osobou s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., je z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. opodstatněné.
Podle ust. § 23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci se odškodnění v plném
rozsahu poskytuje jen tehdy, bylo-li odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno
podle oddílu druhého nebo pátého anebo takové rozhodnutí bylo zcela zrušeno
podle oddílu třetího a poškozený zproštěn obžaloby. Dojde-li jen k částečné
změně odsuzujícího soudního rozhodnutí, poskytne se odškodnění jen se zřetelem
k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými
přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými.
V oddílu druhém uvedeného zákona je upraveno přímo ze zákona zrušení soudních
rozhodnutí týkajících se skutků vypočtených v ust. § 2 cit. zákona. V oddílu
třetím je upraveno zrušení odsuzujících trestních rozhodnutí v přezkumném
řízení /tj. na návrh/, a to pro činy, které byly kvalifikovány podle skutkových
podstat v zákoně (§ 4) vypočtených. Oddíl pátý zákona pak upravuje zrušení
odsuzujících rozhodnutí za činy spáchané rehabilitovaným během vazby nebo
výkonu trestu odnětí svobody, který byl odpykáván na podkladě zrušeného
rozhodnutí.
Z nesporných skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že žalobce vykonal
trest odnětí svobody na základě pravomocného trestního rozsudku vydaného v r.
1955. Tento rozsudek byl v přezkumném řízení podle § 4 písm. c/ zákona č.
119/1990 Sb. v celém výroku o trestu zrušen, pravomocný výrok o vině zůstal
nedotčen (viz usnesení Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 4. 1993,
sp. zn. Rtv 781/90). Následné trestní řízení žalobce bylo zastaveno z důvodu
amnestie prezidenta republiky (usnesení Vojenského obvodového soudu Praha ze
dne 22. 6. 1993), na žádost žalobce podle § 15 zákona č. 119/1990 Sb. bylo v
něm pokračováno a pravomocně skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
9. 10. 1996, č. j. 7 To 390/96-43, jímž za trestné činy, kterými byl žalobce
pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Praha ze
dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, mu nebyl trest uložen. Je tedy zřejmé, že
rozsudek, na jehož základě žalobce vykonal trest odnětí svobody, byl ve výroku
o trestu zrušen v přezkumném řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., tedy
podle oddílu třetího uvedeného zákona.
V daném případě bylo původní trestní rozhodnutí zrušeno ve výroku o trestu v
řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci. Nehledě k tomu, že
výrok rozsudku, kterým byla vyslovena vina bez uložení trestu, má účinky
odsuzujícího rozsudku, je podstatné, že zákonným předpokladem pro odškodnění
podle § 23 odst. 3 tohoto zákona je - kromě zrušení původního odsuzujícího
rozhodnutí - i zproštění obžaloby v následném řízení. Výrok, kterým byl žalobce
uznán vinným v původním pravomocném odsuzujícím rozhodnutí, nebyl ani částečně
zrušen či změněn. V trestním řízení, jež po jeho zastavení v důsledku amnestie
pokračovalo na žádost žalobce, nebyl totiž žalobce obžaloby zproštěn a vzhledem
k pravomocnému výroku o vině zproštěn ani být nemohl. Protože původní
odsuzující rozhodnutí bylo v přezkumném řízení podle § 4 zákona o soudní
rehabilitaci zrušeno ve výroku o trestu a v následném řízení nebyl žalobce
obžaloby zproštěn ze žádného ze skutků, jimiž byl v původním řízení uznán
vinným a za něž mu byl trest v původním řízení uložen, nejsou splněny
předpoklady pro vznik nároku žalobce na odškodnění podle § 23 zákona o soudní
rehabilitaci.
Jde v podstatě o obdobnou situaci, kdy po zrušení původního rozsudku ve výroku
o vině a o trestu a po zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie požádá
obviněný podle § 11 odst. 3 tr. ř. o pokračování v trestním řízení, v němž je
pak rozsudkem uznán vinným. Takový rozsudek má účinky odsuzujícího rozsudku a
kromě výroku o vině obsahuje i výrok o tom, že trest se obviněnému podle § 227
tr. ř. neukládá. Výrok o tom, že za trestný čin, jímž byl obviněný uznán
vinným, se mu trest neukládá (§ 227 tr. ř.), není ani odsouzením k mírnějšímu
trestu, ani upuštěním od potrestání, neboť jde o odlišné právní instituty, pro
jejichž aplikaci jsou stanoveny jiné podmínky.
Otázkou aplikace ustanovení § 6 odst. 3 písm. b) zákona č. 58/1969 Sb. (podle
nějž právo na náhradu škody nemá ten, proti komu bylo pozdější trestní stíhání
zastaveno jen proto, že mu byla udělena milost nebo že po právní moci původního
rozsudku byla udělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl původní trest
uložen) na nároky podle zákona 119/1990 Sb. bylo nadbytečné se v daném případě
zabývat, protože nárok na odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci žalobci
nevznikl, jelikož trestní stíhání ve svém důsledku skončilo při nezměněném
výroku o vině rozhodnutím o neuložení trestu, nikoliv zastavením trestního
stíhání. Nicméně v tomto směru lze odkázat na právní názor vyslovený v
rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. ve věci 25 Cdo 2096/99 (rozsudek ze dne
14.10.1999), popř. 2 Cdon 891/97 (rozsudek z 18.5.1999).
K argumentaci odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení o smyslu a účelu
sledovaného zákonem o soudní rehabilitaci je pak třeba poukázat na to, že
účelem tohoto zákona, jak je vyjádřen v jeho § 1, je především zrušit
odsuzující soudní rozhodnutí za určité, v zákoně uvedené trestné činy,
přezkoumat případy osob protiprávně odsouzených a odstranit nepřiměřené
tvrdosti (tedy morální zadostiučinění postižených osob, spočívající v anulaci
jejich dřívějšího nespravedlivého odsouzení) a v návaznosti na to zabezpečit
neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné
odškodnění (tedy poskytnout odškodnění v rozsahu podle zákona, a to v těch
případech, kde je zákon přiznává). Ze smyslu a účelu zákona však nelze
dovozovat nároky, které zákon sám nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) správný, proto jej Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 1, věty za středníkem, zrušil. Jelikož důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu