25 Cdo 1454/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému
advokátem, o 164.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 13 C 339/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. ledna 2000, č. j. 9 Co 892/99-73, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobci částku 4.720,- Kč. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém
rozhodnutí vycházel ze zjištění, že na základě inzerátu z 5. 11. 1993, v němž
žalovaný nabízel k prodeji auto Peugeot 309 diesel, rok výroby 1987 ve velmi
dobrém stavu, žalobce koupil v listopadu 1993 od žalovaného shora uvedený
osobní automobil za kupní cenu 160.000,- Kč. Následně zjistil na autě určité
nedostatky a prostřednictvím svého právního zástupce se dopisem ze dne 15. 2.
1994 obrátil na žalovaného s požadavkem na vrácení kupní ceny oproti vrácení
vozu z důvodu neplatnosti kupní smlouvy, neboť byl žalovaným uveden v omyl
nepravdivými údaji o roku výroby a o dobrém technickém stavu vozu, když některé
součásti v dopise vyjmenované jsou silně opotřebované či nefunkční. Podle
výpovědi svědka Ř., který na žádost žalobce auto v autoservise prohlédl, vůz
nebyl způsobilý pro bezpečnou jízdu, byl po havárii a neodborně opravený, a
podle jeho odhadu musel mít najeto před prodejem asi 200 000 km. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. žalobce byl
žalovaným při uzavření kupní smlouvy uveden v omyl, který se týkal podstatných
okolností uzavření kupní smlouvy, především roku výroby vozidla, který byl
žalovaným deklarován na rok 1987, přestože jde o rok 1986, a dále předchozí
havárie vozu, zjištěné až po prodeji, a přihlédl i k počtu ujetých kilometrů
(podle smlouvy 114 000 km) a k výši kupní ceny, která neodpovídá technickému
stavu vozidla. Žalobce při koupi předpokládal rok výroby vozidla 1987, nebyl
informován o jeho špatném technickém stavu, zejména o havárii, a kdyby tyto
okolnosti znal, kupní smlouvu by neuzavřel. Protože dopisem ze dne 15. 2. 1994
se žalobce dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy, je tato podle § 40a
obč. zák. od počátku neplatným právní úkonem a účastníci jsou povinni si vrátit
vzájemně poskytnutá plnění (§ 457 obč. zák.). Vzhledem k neplatnosti smlouvy
sod neposuzoval nárok žalobce z hlediska práv z odpovědnosti za vady koupené
věci a žalovanému uložil nahradit žalobci škodu ve výši 4.720,- Kč, neboť
žalovaný tím, že žalobce uvedl v omyl, porušil právní povinnost vyplývající z
kupní smlouvy a v důsledku silného opotřebení brzdového obložení musel žalobce
nechat provést opravu brzdového obložení za tuto cenu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 1.
2000, č. j. 9 Co 892/99-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
na zaplacení 164.720,- Kč oproti vrácení shora uvedeného automobilu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se
neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a dovodil, že vzájemné
vztahy mezi účastníky je třeba posuzovat podle § 588 a násl. obč. zák.,
konkrétně podle ustanovení § 597 odst. 2 obč. zák., které upravuje právo
kupujícího odstoupit od kupní smlouvy pro omyl, a které je ve vztahu k ust. §
49a obč. zák. ustanovením zvláštním. Předmětem kupní smlouvy byla použitá věc –
ojeté auto a pokud byla smlouva uzavřena koncem roku 1993, není příliš
významné, zda auto bylo vyrobeno v roce 1986 nebo 1987, když rok výroby mohl
žalobce zjistit z technického průkazu, a nelze vyloučit, že nepřesný údaj byl
vyvolán inzercí. Údaj žalovaného, že auto je ve velmi dobrém stavu, neznamená,
že nemá žádné vady, a názor svědka Ř. o počtu najetých kilometrů (200.000) a o
tomu odpovídající kupní ceně (110.000,- Kč až 120.000,- Kč) je pouze jeho
subjektivním názorem. O narušení deformačních prvků automobilu se dopis
žalovaného z 15. 2. 1994 nezmiňuje a vzhledem k tomu, že - jak žalobce uvedl ve
své výpovědi - v roce 1995 auto úspěšně prošlo technickou prohlídkou a žalobce
jej nadále občas užívá, nemůže jít o vozidlo nezpůsobilé pro bezpečnou jízdu.
Podmínky pro odstoupení od smlouvy podle § 597 obč. zák. nebyly proto splněny.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí nevychází ze
skutečného stavu věci (§ 153 o. s. ř.), když pominul, že uzavření smlouvy
předcházel inzerát v tisku, podle nějž mělo jít o vůz roku výroby 1987 s
najetými 114 000 km ve velmi dobrém stavu, a oznámení žalovaného v tisku s
ujištěním o poskytnutí určitého plnění je třeba považovat za veřejný příslib
podle § 850 obč. zák. se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Protože se
ukázalo, že tato uveřejněná ujištění nejsou pravdivá, bylo nutno věc posuzovat
podle § 49a obč. zák., neboť jde o podstatný omyl, bez nějž by žalobce smlouvu
neuzavřel. Žalovaný totiž vzbudil v žalobci přesvědčení, že pokud auto koupí,
nebude muset do něj delší dobu investovat;
ukázalo se však, že u vozu je silně opotřeben motor, spojka, levá přední
poloosa, přední náprava, čepy řízení, čepy stabilizátorů, že netěsní palivová
souprava, že je vozidlo opatřeno nefunkčním sytičem, nefunkčním předehříváním
paliva a neodpovídajícím filtrem. Namítá, že nelze zlehčovat význam chybného
uvedení roku výroby vozidla, neboť ten má význam pro stanovení kupní ceny, ani
snižovat význam svědeckých výpovědí Ř., F. a K., kteří potvrdili, že ujištění
žalovaného nebyla pravdivá, a k prokázání těchto skutečností a k okolnostem
havárie vozu navrhuje provedení důkazu svědeckou výpovědí F. F., dotazem u Č.
p., a. s., a technickým průkazem vozu, přičemž není pravdou, že v roce 1995
auto prošlo technickou prohlídkou. Pokud odvolací soud aplikoval na daný případ
§ 588 a násl. obč. zák., nic mu nebránilo věc podle těchto ustanovení posoudit,
neboť soud není vázán právním názorem účastníků a na základě žaloby, opírající
se o ust. § 457 obč. zák., bylo možno posoudit nároky žalobce jako nároky nejen
z neplatné smlouvy ale i ze smlouvy zrušené; k tomu by však bylo třeba
znaleckého posudku k posouzení možnosti užívání auta v závislosti na jeho
jakosti. Nesouhlasí s výší náhrady nákladů řízení, jež byla žalovanému
přiznána, a poukazuje na další nedostatek rozsudku odvolacího soudu, jímž je
chybějící poučení o možnosti podat dovolání. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud na správně zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Podle ust. § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že povinnost účastníků ke vzájemnému
vrácení plnění podle uvedeného ustanovení nastává v případě jak smlouvy
neplatné tak i smlouvy zrušené. Nelze však přisvědčit jeho názoru, že by
inzerát prodávajícího typu „Prodám vůz“, uveřejněný v inzertním časopise, byl
veřejným příslibem podle § 850 obč. zák. Veřejný příslib je jednostranný právní
úkon, jehož obsahem je závazek poskytnout určité plnění tomu, kdo splní
podmínky stanovené v příslibu; jejich splněním vzniká nárok na slíbené plnění,
a to přímo - bez uzavření smlouvy, zatímco tomu, kdo se přihlásil na základě
inzerátu nabízejícího prodej určité věci, z odpovědi na inzerát přímý nárok na
plnění vůči prodávajícímu nevzniká, a takový inzerát není návrhem na uzavření
smlouvy podle § 43a obč. zák., jehož přijetím (§ 43c obč. zák.) by došlo k
uzavření smlouvy, a není ani veřejným návrhem na uzavření
smlouvy podle § 276 a násl. obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že nárok na
vzájemné vrácení plnění podle § 457 obč. zák. vzniká jako následek neplatné či
zrušené smlouvy, tedy dvoustranného právního úkonu a nikoliv jednostranného
právního úkonu, jakým je veřejný příslib, nelze vytýkat odvolacímu soudu, že
měl uplatněný nárok žalobce posoudit po právní stránce z hlediska ustanovení
upravujících veřejný příslib, navíc za situace, že účastníci si plnili navzájem
na základě uzavřené kupní smlouvy.
Žalobce se dovolává relativní neplatnosti této kupní smlouvy z důvodu svého
omylu, neboť auto je o rok starší a není „ve velmi dobrém stavu“, jak bylo
deklarováno žalovaným v inzerátu, protože - jak vyšlo najevo po koupi, u
prodaného vozu je silně opotřeben motor, spojka, levá přední poloosa, přední
náprava, čepy řízení, čepy stabilizátorů, netěsní palivová souprava, vozidlo je
opatřeno nefunkčním sytičem, nefunkčním předehříváním paliva a neodpovídajícím
filtrem, a oproti údaji v kupní smlouvě má najeto víc kilometrů. Svůj omyl, bez
nějž by kupní smlouvu s prodávajícím neuzavřel, žalobce spatřuje ve svém mylném
přesvědčení o technických vlastnostech předmětu koupě, o nichž byl nepravdivě
ujištěn prodávajícím, neboť po koupi zjistil řadu závad a větší opotřebení
vozu, než by odpovídalo jeho stáří. Odvolací soud zcela správně dovodil, že v
takovém případě, kdy dodatečně po koupi vyjde najevo vada předmětu koupě, na
níž nebyl kupující prodávajícím upozorněn, nebo ukáže-li se nepravdivým
ujištění prodávajícího o určitých vlastnostech či o bezvadnosti předmětu koupě,
se namísto obecného ustanovení § 49a obč. zák. o neplatnosti právních úkonů
uplatní úprava práv a povinností účastníků kupní smlouvy, obsažená v ustanovení
§ 597 obč. zák. Skutečnost, že prodávající prodá použité vozidlo, aniž splnil
svou povinnost upozornit kupujícího na vady (§ 596 obč. zák.), nebo vyjde-li
dodatečně najevo vada, na níž nebyl kupující upozorněn, nezakládá důvod
relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl kupujícího, nýbrž odpovědnost
prodávajícího podle § 597 obč. zák. a z ní vyplývající práva kupujícího z
odpovědnosti za vady prodané věci. Totéž platí v případě, že prodávající při
sjednávání kupní smlouvy ujistil kupujícího nesprávně o určitých vlastnostech
či o bezvadnosti věci, která je ve stavu, v jakém by jí kupující nekoupil,
pokud by byl o tom řádně prodávajícím informován (§ 597 odst. 2 obč. zák.).
Není přitom rozhodující, zda vůz odpovídal stavu uvedenému v inzertní nabídce,
nýbrž to, co bylo mezi účastníky ujednáno a jaké informace o vadách či ujištění
o vlastnostech vozu se kupujícímu dostalo ze strany prodávajícího v souvislosti
s uzavřením kupní smlouvy.
Podle ust. § 597 odst. 1 obč. zák. jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na
kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou
slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která
činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit. Podle odst. 2
tohoto ustanovení právo odstoupit od smlouvy má kupující i tehdy, jestliže jej
prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím
vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým.
Podle ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák. odstoupením od smlouvy se smlouva od
počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto
jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že podmínky pro odstoupení od
kupní smlouvy podle § 597 odst. 1, 2 obč. zák. nejsou splněny, neboť při koupi
ojetého vozu na konci r. 1993 nebyl údaj o roku výroby 1986 nebo 1987 příliš
významnou okolností, vytýkané vady vozu jej nečiní neupotřebitelným, když
žalobce jej dosud občas užívá a podle
jeho výpovědi vůz prošel v r. 1995 technickou prohlídkou, což by nebylo možné,
pokud by auto bylo nezpůsobilé pro bezpečnou jízdu, a údaj, že vůz je ve velmi
dobrém stavu, není ujištěním o tom, že vůz nemá žádné vady. K právnímu názoru
odvolacího soudu na předpoklady odstoupení od smlouvy podle § 597 odst. 1, 2
obč. zák. je třeba dodat, že nárok na vzájemné vrácení plnění ze zrušené
smlouvy by mohl být úspěšný pouze za předpokladu, že došlo k účinnému zrušení
smlouvy odstoupením.
Odstoupení od smlouvy je jednostranný, adresovaný právní úkon, který se stává
perfektní tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. Aby tento právní úkon
vyvolal následky předpokládané v ust. § 48 odst. 2 obč. zák., tedy zrušení
smlouvy, musí se jednat o projev zrušovací (§ 48 odst. 1 obč. zák.).
Z výsledků řízení před soudy obou stupňů však nevyplývá, že by právní úkon
odstoupení od kupní smlouvy byl žalobcem učiněn. Dopisem ze dne 15. 2. 1994
žalobce prostřednictvím svého právního zástupce sdělil žalovanému, že „k
uzavření kupní smlouvy došlo ze strany kupujícího v důsledku omylu, který
žalovaný vyvolal svým inzerátem, a nebýt tohoto inzerátu k uzavření kupní
smlouvy by vůbec nedošlo. Kupní smlouva je tedy neplatná, a žalobce z tohoto
důvodu žádá o vrácení kupní ceny oproti vrácení osobního automobilu. Nestane-li
se tak, bude žalobce právo na vrácení vzájemných plnění uplatňovat u soudu.“
Obsah tohoto dopisu nepřipouští jiný výklad, než že se žalobce dovolává
neplatnosti smlouvy z důvodu svého omylu a žádá o vrácení vzájemných plnění z
neplatné kupní smlouvy. Jazykový projev vyjádřený v dopise ze dne 15. 2. 1994
je v tomto směru jednoznačný a nezanechává žádné pochybnosti, které bylo by
třeba odstranit za pomoci výkladového pravidla uvedeného v ust. § 35 odst. 2
obč. zák. Úmysl (vůli) zrušit smlouvu nejenže v něm žalobce neprojevil, ale
takový výklad psaného projevu by neodpovídal ani gramatickému a logickému
významu použitých slov (“kupní smlouva je tedy neplatná a pan B. z tohoto
důvodu žádá o vrácení kupní ceny oproti vrácení osobního automobilu”). Obsah
tohoto písemného projevu žalobce, který nesměřoval k odstoupení či zrušení
smlouvy, pak nelze ani výkladem za použití ust. § 35 odst. 2 obč. zák.
doplňovat či měnit. Vzhledem k tomu, že právní úkon odstoupení od kupní smlouvy
(který by s ohledem na písemnou formu kupní smlouvy měl být rovněž písemný)
nebyl v řízení doložen, je správný právní názor odvolacího soudu, že nárok
podle § 457 obč. zák. na vrácení vzájemného plnění účastníků kupní smlouvy není
dán.
Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutečného
stavu věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. by
se mohlo jednat v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Výtka, že odvolací soud pominul existenci a znění inzerátu žalovaného, jež
předcházel koupi, není důvodná, neboť všechny důkazy provedené v řízení před
soudem prvního stupně a
zjištění z nich učiněná po zhodnocení důkazů (včetně obsahu předmětného
inzerátu) se stala součástí zjištěného skutkového stavu věci, z něhož pak
odvolací soud vycházel. V dané věci nelze proto dovodit, že by soud nevzal v
úvahu obsah inzerátu žalovaného v tisku, jemuž ovšem dovolatel mylně přisuzuje
právní význam ve smyslu § 850 obč. zák., jak bylo již shora uvedeno.
Pokud pak žalobce navrhuje doplnění dokazování výslechem F. F., dotazem u Č.
p., a. s., a technickým průkazem vozu, k ověření správnosti skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí, jedná se o nové
důkazy, které nemohou být v dovolacím řízení uplatňovány. Podle ustanovení §
243a odst. 2 věty první o. s. ř. dovolací soud provádí dokazování jen k
prokázání důvodů dovolání. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu
vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před
soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci
dovolacího řízení rozšiřován a dovolací soud nemůže přehodnocovat správnost
rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska nových důkazů, které nebyly provedeny v
řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, a to ani k
objasnění či upřesnění údaje ve výpovědi žalobce před soudem prvního stupně dne
9.6.1999 ohledně data technické prohlídky vozu, kdy uvedl, že prohlídku nechal
udělat před dvěma lety, dopadla úspěšně a byla provedena v r. 1995. Doplnění
dokazování v dané věci o dovolatelem nově navrhované důkazy je vyloučeno,
nehledě k tomu, že přesný časový údaj o tom, kdy vůz po koupi prošel technickou
prohlídkou, není rozhodující.
K námitce o chybějícím poučení o možnosti podat dovolání v písemném vyhotovení
rozsudku odvolacího soudu, je třeba uvést, že žalobce tím nebyl nijak zkrácen
na svých procesních právech, neboť dovolání jakožto mimořádný opravný
prostředek podal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl ( §
243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně
senátu