25 Cdo 1460/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra
Vojtka v právní věci žalobkyně V. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/
I. L. a 2/ H. D., obou zastoupených advokátem, za účasti Č. k. p., jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, o 40.680,- Kč, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1954/2000, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30.
listopadu 2001, č. j. 30 Co 433/2001 - 57, t a k t o :
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
40.680,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyhověl
tak žalobě na zaplacení dvojnásobného zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nad rámec odškodnění, které žalobkyni vyplatil vedlejší účastník ve výši
základního bodového ohodnocení a ve výši dvojnásobku podle § 6 odst. 2 uvedené
vyhlášky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne
1. 5. 1995, kterou zavinila první žalovaná jako řidička osobního automobilu,
utrpěla žalobkyně vážná zranění, která zanechala trvalé následky. Za toto
jednání byla první žalovaná pravomocně odsouzena v trestním řízení a žalobkyně,
jež se v adhézním řízení dne 12. 3. 1997 připojila se svým nárokem na náhradu
škody, byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť v době
vyhlášení rozsudku byly některé její nároky odškodněny ze zákonného pojištění
motorových vozidel Č. p. a. s., mimo jiné též nárok na náhradu za ztížení
společenského uplatnění, které žalobkyně požadovala podle lékařské zprávy ve
výši základního bodového ohodnocení (678 bodů) v částce 20.340,- Kč. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná za škodu vzniklou žalobkyni
poškozením zdraví odpovídá podle ust. § 420 obč. zákoníku a společně s ní
odpovídá i druhá žalovaná jako provozovatelka motorového vozidla (§ 427 obč.
zák.). Podle § 7 odst. 3 cit. vyhlášky soud přihlédl k okolnosti, že zranění s
trvalými následky, které žalobkyně utrpěla v produktivním věku, znamenal pro ni
významné životní omezení v osobním, rodinném, společenském životě, ve
sportovním i kulturním vyžití, neboť bez dopravního prostředku je prakticky
nepohyblivá, takže ani nevykonává žádné zaměstnání. Shledal proto důvody pro
zvýšení náhrady dle naposledy uvedeného ustanovení, a to na dvojnásobek
základního bodového ohodnocení stanoveného lékařskou zprávou MUDr. V. ze dne 5.
3. 1997 na 678 bodů, celkem tedy žalobkyni přiznal 40.680,- Kč. Námitku
promlčení vznesenou druhou žalovanou nepovažoval za důvodnou, neboť žalobkyně
se teprve z trestního rozsudku, který nabyl právní moci dne 9. 12. 1998, mohla
dozvědět o tom, kdo za škodu odpovídá. Byla-li žaloba u soudu podána dne 29.
11. 2000, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby podle § 106
odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, č. j. 30 Co 433/2001 - 57, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 40.680,- Kč zamítl, ve
výroku o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Při rozhodování o věci samé odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěry
právními. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení vznesla námitku promlčení i
první žalovaná, zkoumal odvolací soud její důvodnost ve vztahu ke každé ze
žalovaných samostatně. Dovodil, že námitku promlčení, jíž vznesla první
žalovaná, nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ust. § 205a odst. 1 o.
s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., neboť okolnosti
rozhodné pro její posouzení jsou obsaženy ve spise, resp. v žalobě. Z té
vyplývá, že nárok na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění uplatnila
žalobkyně v trestním řízení vedeném proti první žalované dne 12. 3. 1997, a to
ve výši základního bodového ohodnocení, když výši škody zjistila z lékařské
zprávy MUDr. V. ze dne 5. 3. 1997, a že Č. p., a. s., jak je to zřejmé z jejího
dopisu ze dne 17. 4. 1998 předloženého žalobkyní, odškodnila náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši základního bodového ohodnocení a dále ve výši
dvojnásobku, celkem částkou 64.680,- Kč. Z toho je zřejmé, že ke stavení
promlčecí doby „by došlo pouze ve vztahu k jednonásobku uplatňované částky ze
stejného právního důvodu“, a to ode dne uplatnění tohoto nároku v adhézním
řízení do okamžiku jeho uspokojení Č. p. a. s. Jestliže nárok na další
odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, uplatnila žalobkyně až žalobou ze dne 29. 11. 2000, pak je
nepochybné, že došlo k jeho promlčení ve lhůtě uvedené v ust. § 106 odst. 1
obč. zák. Krajský soud přisvědčil i námitce promlčení, jíž vznesla druhá
žalovaná, neboť o tom, že provozovatelem motorového vozidla, řízeného dne 1. 5.
1995 první žalovanou, je druhá žalovaná, se žalobkyně dozvěděla v průběhu
šetření škodné události prováděného Č. p., a. s., nejpozději však z dopisu ze
dne 17. 4. 1998, který žalobkyně předložila se žalobou, jímž pojišťovna
informovala druhou žalovanou jako provozovatelku vozidla o tom, jaké nároky
budou z titulu zákonného pojištění jejího motorového vozidla žalobkyni
vyplaceny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž
odvolacímu soudu vytýká chybnou aplikaci ust. § 205 odst. 2 a § 205a odst. 1 o.
s. ř. a nesprávný závěr o promlčení uplatněného nároku. Dovolatelka poukazuje
na to, že účastnice řízení byly soudem prvního stupně při jednání dne 25. 5.
2001 řádně poučeny podle § 119a o. s. ř. o tom, že veškerá skutková tvrzení
musí být soudu sdělena před tím, než soud rozhodne. Přes toto poučení uplatnila
první žalovaná námitku promlčení až v odvolání, což však je v rozporu s
uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť se jedná o skutečnost
mající právní význam, která nemůže být uplatněna poprvé v odvolacím řízení.
Námitku promlčení vznesenou první žalovanou je proto třeba považovat za
neúčinnou, nehledě na to, že byla uplatněna nejednoznačně a tudíž neurčitě,
když jí žalovaná učinila jen „z opatrnosti s tím, že jeden rok od úrazu uplynul
již 1. 5. 1996“. Dále dovolatelka namítá nesprávné posouzení běhu promlčecí
lhůty podle § 106 odst. 1 obč. zák., neboť má za to, že v době od uplatnění
nároku na náhradu škody v adhézním řízení dne 12. 3. 1997 do pravomocného
skončení trestního řízení dne 9. 12. 1998 došlo k jejímu stavení, a že tudíž
uplatněný nárok ve vztahu k oběma žalovaným není promlčen. Navrhla, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve
smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a že je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 přípustné, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného
posouzení běhu subjektivní promlčecí doby, která podle dovolatelky neběžela od
uplatnění nároku na náhradu škody v adhézním řízení podáním ze dne 12. 3. 1997
do pravomocného skončení trestního řízení dne 9. 12. 1998, z čehož dovozuje, že
její nárok na zaplacení dvojnásobného zvýšení za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/2965 Sb., ve znění vyhl. č. 84/1967
Sb., vyhl. č. 76/1981 Sb. a vyhl. č. 125/1993 Sb. (dále jen vyhláška) není
promlčen.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat.
Námitku promlčení může dlužník vznést do rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i v
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (nikoliv však v dovolání). Na
tomto závěru nezměnila nic ani novela občanského soudního řádu provedená
zákonem č. 30/2000 Sb., pokud vychází z koncentrační zásady zakotvené v ust. §
119a, § 205a o. s. ř. a pokud v ust. § 205 odst. 2 o. s. ř. uvádí důvody, pro
něž lze podat odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve
věci samé. Oprávnění dlužníka namítat promlčení práva totiž nelze považovat za
novou skutečnost (nebo důkaz) ve smyslu ust. § 205a o. s. ř., nýbrž jde o
námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li
vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být
vznesením námitky promlčení vynutitelné. Není proto správná dovolací námitka
žalobkyně, že odvolací soud v dané věci citovaná ustanovení občanského soudního
řádu nesprávně vyložil a že námitka promlčení vznesená první žalovanou je
neúčinná. Z okolnosti, že první žalovaná v odvolání uvedla, že námitku
promlčení namítá „z opatrnosti“, nelze dovozovat, že tato námitka byla
uplatněna nejednoznačně či neurčitě.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za
dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle odstavce druhého tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na
náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za
deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí jde-li
o škodu na zdraví.
Podle § 112 věta první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje,
promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Stavení běhu promlčecí doby podle citovaného ustanovení nastává v případě,
dojde-li ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k
uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu, a jestliže věřitel
řádně pokračuje v zahájeném řízení. U soudu se nárok uplatňuje žalobou v řízení
občanskoprávním nebo uplatněním nároku poškozeného v trestním řízení
(připojením se k trestnímu řízení podle § 43 odst. 2 trestního řádu v tzv.
adhézním řízení).
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení, kterou vznesla první žalovaná,
vycházel odvolací soud z nezpochybněného skutkového závěru, že se žalobkyně se
svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení vedeném proti první žalované
připojila jako poškozená podáním ze dne 12. 3. 1997 (když o výši škody na
zdraví se dozvěděla z lékařské zprávy MUDr. V. ze dne 5. 3. 1997), přičemž z
titulu ztížení společenského uplatnění požadovala odškodnění základního
bodového ohodnocení ve výši 20.340,- Kč; odvolací soud dovodil, že „nejpozději
dne 12. 3. 1997 žalobkyně věděla o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá“.
Jestliže jedním z předpokladů stavení běhu promlčecí doby podle § 112 věta
první obč. zák. je uplatnění nároku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu,
pak je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby mohlo dojít jen ohledně nároku
žalobkyně na odškodnění základního bodového ohodnocení za ztížení společenského
uplatnění ve výši 20.340,- Kč, a nikoliv ohledně nároku na náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši dvojnásobku podle § 7 odst. 3 cit. vyhlášky
požadovaného v projednávané věci, neboť takový nárok žalobkyně v trestním
řízení vedeném proti první žalované neuplatnila.
Za tohoto stavu se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení další náhrady za ztížení společenského
uplatnění je promlčen, neboť dozvěděla-li se žalobkyně o ztížení svého
společenského uplatnění a o tom, že za škodu vzniklou jí na zdraví odpovídá
první žalovaná nejpozději dne 12. 3. 1997, a uplatnila-li tento nárok u soudu
dne 29. 11. 2000, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že došlo ke stavení běhu subjektivní
promlčecí doby ohledně jejího nároku uplatněného v posuzované věci vůči druhé
žalované, neboť trestní řízení bylo vedeno jen proti první žalované, a
žalobkyně tudíž v adhézním řízení svůj nárok na náhradu škody na zdraví proti
druhé žalované ani uplatnit nemohla. Dozvěděla-li se žalobkyně o tom, že za
škodu odpovídá jako provozovatelka vozidla též druhá žalovaná z výsledku
šetření škodné události provedeného Č. p., a. s., již v průběhu trestního
řízení, nejpozději však z dopisu pojišťovny ze dne 17. 4. 1998, jak odvolací
soud v dané věci dovodil (proti tomuto závěru žalobkyně v dovolání námitky
nevznáší), pak je nepochybné, že její nárok je promlčen i ve vztahu k druhé
žalované.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn
důvodně. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není postižen vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a v § 229 odst. 3 o. s. ř., ani
jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně
senátu