25 Cdo 1479/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra
Vojtka v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným
1/ P. s., s. r. o., H., zastoupenému advokátem, a 2/ S. Z., a. s., zastoupenému
advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně druhého
žalovaného, o 684.310,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1798/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 27. března 2002, č. j. 15 Co 229/99 - 102, takto :
I. Dovolání se ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným zamítá;
jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě
nákladů dovolacího řízení 20.965,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku
na účet advokáta.
III. Ve vztahu žalobce na jedné straně a druhého žalovaného a
vedlejšího účastníka na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal, aby
žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku
684.310,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, kterou mu měli žalovaní
způsobit stavebními pracemi při výstavbě penzionu pro důchodce v K. (druhý
žalovaný jako zpracovatel projektové dokumentace a první žalovaný jako
zhotovitel stavby), v jejichž důsledku v blízkosti této stavby uhynuly dvě lípy
srdčité (Tilia cordata) v majetku žalobce, jejichž hodnota byla vyčíslena ve
výši požadované částky.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 17. 2. 1999, č. j. 7 C 1798/96 - 60,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a
vůči státu. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem dvou lip srdčitých
vysazených na jeho pozemku. V roce 1994 zadal druhému žalovanému zpracování
projektu na výstavbu penzionu pro důchodce v K., jejíž realizaci provedl na
základě smlouvy o dílo první žalovaný. Žalobci jako investorovi stavby bylo dne
29. 8. 1994 vydáno stavební povolení na stavbu penzionu, v jehož bodě 15 mu
bylo uloženo, aby „před zahájením stavby zajistil odborné ošetření obou
vzrostlých lip a jejich ochranu před případným poškozením po celou dobu
výstavby“. Ze znaleckého posudku znalce Doc. Ing. V. T., CSc., a z jeho
výpovědi soud dále zjistil, že obě lípy uhynuly v souvislosti s náhlou změnou
životního prostředí při provádění stavebních prací, když v souladu s projektem
bylo staveniště prvním žalovaným odvodněno, čímž došlo ke změně v charakteru
proudění podzemní vody, a následně pak při provádění zemních prací byl zvýšen
terén kolem lip asi o 1 m po dobu jednoho roku. Příčinou uhynutí lip byla z 80
% tzv. anoxie, tj. odumření kořenů v důsledku nedostatku kyslíku, a z 20 %
stresová terapie plynoucí ze snahy o záchranu lip vytvořením tzv. trychtýřů a
zavodněním lip. Soud prvního stupně posuzoval uplatněný nárok žalobce na
náhradu škody podle § 420a obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaní se
odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností zprostili, neboť škoda byla
způsobena výlučně jednáním poškozeného žalobce (§ 420a odst. 3 obč. zák.),
který jako investor i jako stavební úřad nesplnil povinnost uloženou mu ve
stavebním povolení v bodu 15 a dále porušil ust. § 67 odst. 1, § 4 odst. 1, § 5
odst. 1 a § 7 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, když
nenechal zpracovat biologické hodnocení, bez něhož nebylo možno lípy v žádném
případě zachránit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č. j. 15
Co 229/99 - 102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k
otázce „objektivní odpovědnosti prvního žalovaného za vzniklou škodu“. Odvolací
soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a po doplnění dokazování
listinnými důkazy, zejména smlouvou o dílo ze dne 11. 8. 1994 uzavřenou mezi
žalobcem a prvním žalovaným, stavebním povolením vydaným žalobci dne 29. 8.
1994 a rozhodnutím o umístění stavby ze 4. 5. 1994, se ztotožnil s jeho
závěrem, že žalovaní jako zhotovitelé stavby se odpovědnosti za škodu
zprostili, neboť ke vzniku škody, tj. k úhynu stromů, vedlo vlastní jednání
poškozeného, neboť porušil bod 15 závazných podmínek stavebního povolení ze dne
29. 8. 1994, když před zahájením stavby neučinil taková odborná opatření, která
by stromy po celou dobu výstavby ochránila. V ujednání XI. bodu 6 smlouvy o
dílo je sice uvedeno, že dílo je zhotovitelem prováděno na jeho vlastní
nebezpečí s tím, že zhotovitel ručí za všechny případné škody, bezpečnost díla,
krádeže včetně škod nepředvídaných až do doby předání hotového díla
objednateli, avšak nelze z něj dovodit, že by zhotovitele díla, tj. prvního
žalovaného, stíhala i odpovědnost za vzrostlé stromy v blízkosti stavby.
Jestliže stavební povolení bylo vydáno až po uzavření smlouvy o dílo a týkal-li
se závazek zhotovitele pouze dohodnutého díla, stíhala povinnost chránit lípy
pouze žalobce jako investora, a bylo proto na něm, aby před zahájením stavby
učinil takové kroky, které by vedly k odbornému ošetření a ochraně vzrostlých
lip. Došlo-li k jejich úhynu v souvislosti s úpravou terénu kolem těchto
stromů, je zřejmé, že žalobce svoji povinnost vyplývající z bodu 15 stavebního
povolení nesplnil. V okolnosti, že žalobce nepostupoval podle § 67 odst. 1
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a nezajistil si na vlastní
náklad provedení přírodovědného průzkumu dotčených pozemků a písemné hodnocení
vlivu zamýšleného zásahu na rostliny a živočichy, nespatřoval krajský soud
porušení právní povinnosti, neboť ta stíhá investora pouze tehdy, jestliže o
nezbytnosti provedení biologického hodnocení rozhodne orgán ochrany přírody
příslušný k povolení zamýšleného zásahu. Zamítavý výrok o nepřipuštění dovolání
odůvodnil odvolací soud tím, že otázku „objektivní odpovědnosti prvního
žalovaného“ nepovažuje za otázku zásadního právního významu, když tento
žalovaný se odpovědnosti zprostil ve smyslu ust. § 420a odst. 3 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se žalovaní odpovědnosti za škodu
způsobenou mu jejich provozní činností ve smyslu ust. § 420a odst. 3 obč. zák.
zprostili z důvodu, že byla způsobena vlastním jednáním poškozeného tím, že
jako investor stavby nedodržel bod 15 závazných podmínek stavebního povolení a
neučinil kroky k odbornému ošetření a ochraně stromů. Namítá, že tuto povinnost
splnil, neboť provedl ošetření a ochranu lip proti mechanickému poškození,
avšak nebylo v jeho objektivních možnostech zajistit ochranu stromů před vlivem
změn v odtokových poměrech podpovrchových vod, protože nemohl předpokládat
rozsah zemních prací, jejichž výsledkem byla právě změna v odtokových poměrech
a následná anoxie kořenů lip, jež spolu se stresem vedla k jejich úhynu.
Dovolatel se proto domnívá, že jeho podíl na vytvoření stavu, který vedl ke
vzniku škody, byl nulový ve srovnání s tím, jak se na škodném následku podíleli
žalovaní, při jejichž provozní činnosti škoda vznikla, neboť první žalovaný
jako zhotovitel a druhý žalovaný jako projektant měli uvedenou možnost vzít v
úvahu, jak by to odpovídalo požadavku odborné péče, s níž měli dílo provádět.
Již ze skutečnosti, že k poškození stromů nedošlo jinak (mechanicky), lze
dovodit, že škoda nebyla způsobena jednáním žalobce, nýbrž neodborným
provedením projekčních a stavebních prací ze strany žalovaných. Navrhl, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil se závěrem
odvolacího soudu, že se své odpovědnosti za škodu zprostil, neboť žalobce
neučinil žádná odborná opatření k ochraně lip, jak mu to bylo uloženo ve
stavebním povolení, a vznik škody tudíž způsobil svým vlastním jednáním.
Poukazuje též na to, že úhyn lip nebyl způsoben při jeho stavební činnosti
mechanickým poškozením stromů.
Druhý žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako
nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou správná a
nejedná se o rozhodnutí zásadního právního významu. S poukazem na příslušná
ustanovení zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, zák. č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny a zák. č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí, uvedl, že i kdyby jej o to investor požádal, nemohl samostatný
stavební projekt na ochranu lip vypracovat bez předchozího biologického
hodnocení. Přesto však projektová dokumentace existenci vzrostlých lip
zvažovala, avšak jejich komplexní ochrana nebyla úkolem projektanta, nýbrž
žalobce jako jejich vlastníka (jak to vyplývá z ust. § 7 zák. č. 114/1992 Sb.,
v němž je upravena ochrana dřevin) a jako investora stavby, jak mu to bylo
uloženo ve stavebním povolení. Přitom je zcela zřejmé, že ochranou se zde
nemíní pouhá ochrana před mechanickým poškozením, ale i proti jiným vlivům.
Vedlejší účastník na straně druhého žalovaného ve svém vyjádření k dovolání
uvedl, že na nutnou změnu geologických poměrů byl žalobce upozorněn ještě před
vydáním stavebního povolení, což vyplývá z podkladů uvedených v části 3
Inženýrsko-geologického průzkumu zpracovaného druhým žalovaným v březnu 1994.
Pokud žalobce měl zvláštní zájem za zachování obou vzrostlých lip, měl
postupovat v souladu se zákonem ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny, a prováděcí vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb.
Dále poukazuje na to, že žalobce nikdy nezpochybňoval kvalitu projektové
dokumentace ani kvalitu odevzdaného díla, a též na vyjádření znalců o
dlouhodobém nepříznivém zdravotním stavu obou lip a o abnormálně suchém počasí
v době jejich úhynu. Má za to, že mezi úhynem lip a stavbou penzionu není dána
přímá příčinná souvislost, a proto dovolání žalobce považuje za nedůvodné.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000
a dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci ve vztahu žalobce a prvního
žalovaného přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř., není však opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí
trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1
písm. b/ o. s. ř.).
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ust. § 238 odst. 1 ani
ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. a - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o. s. ř. - lze
přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť
žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání,
kterému nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky (§ 241 odst. 3 písm.
d/ o. s. ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2
o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro
právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora
uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na
připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání současně podáno.
Žalobce v projednávané věci navrhl v odvolacím řízení připuštění dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky „objektivní odpovědnosti
prvního žalovaného za vzniklou škodu“ mající podle něj zásadní právní význam.
Ohledně této dovolatelem navržené právní otázky vychází zamítavé rozhodnutí
odvolacího soudu ze závěru, že první žalovaný jako zhotovitel stavby se
odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozní činností zprostil, neboť škoda
(úhyn dvou vzrostlých lip) byla způsobena vlastním jednáním poškozeného, který
porušil bod 15 závazných podmínek stavebního povolení ze dne 29. 8. 1994, když
před zahájením stavby neučinil taková odborná opatření, která by stromy
ochránila po celou dobu výstavby. Zásadní význam pro rozhodnutí v této věci
tedy měla otázka zákonných předpokladů zproštění se odpovědnosti prvního
žalovaného, pro jejíž řešení je dovolání přípustné.
Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému
provozní činností. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní
činností, je-li způsobena: a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí
použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy
provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je
způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo
znemožněno užívání nemovitosti.
Podle § 420a odst. 3 obč. zák. odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil,
zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí
nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností je podle této úpravy taková činnost související s předmětem
činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická
osoba provozně vyvíjí. Předmět této činnosti je vymezen ve zřizovací listině, v
oprávnění k podnikatelské činnosti nebo v živnostenském oprávnění.
Za škodu způsobenou provozní činností odpovídá poškozenému provozovatel takové
činnosti, a to bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost), je-li škoda v
příčinné souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní odpovědnost,
která umožňuje širší a důslednější zabezpečení náhrady takové škody. Poškozený
při uplatňování svého nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní právní
povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána zvláštní
povahou provozní činnosti; žalovaný se zároveň odpovědnosti nemůže zprostit
tím, že by dokázal, že škodu nezavinil. Přesto objektivní odpovědnost
provozovatele není odpovědností absolutní, neboť ustanovení § 420a odst. 3 obč.
zák. formuluje dva liberační důvody, jejichž prokázáním se může provozovatel
částečně nebo úplně odpovědnosti zprostit (liberovat). Vedle škody způsobené
neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (tento důvod první žalovaný
netvrdil ani neprokazoval) je takovým liberačním důvodem škoda způsobená
vlastním jednáním poškozeného. Jde rovněž o objektivně posuzované jednání bez
ohledu na zavinění, kde je důležité pouze to, zda a nakolik toto jednání vedlo
ke vzniku škody. Provozovateli nelze ukládat povinnost z odpovědnosti za škodu
vůbec či zčásti, jestliže si ji poškozený způsobil zcela nebo zčásti sám svým
jednáním. Pokud je jednání poškozeného jedinou příčinou vzniklé škody,
provozovatel činnosti se úplně zprostí odpovědnosti a škodu v plném rozsahu
ponese sám poškozený. Pokud je ale jeho jednání jen jednou z příčin škody a
další příčina spočívá v provozní činnosti provozovatele, nese poškozený škodu
jen poměrně a částečně za ni odpovídá i provozovatel (srov. rozsudek NS ČR ze
dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000).
V daném případě ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá (správnost
skutkového stavu nepodléhá vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2
o. s. ř. dovolacímu přezkumu), že žalobci vznikla škoda tím, že v souvislosti s
výstavbou penzionu v K. uhynuly dvě vzrostlé lípy v jeho majetku. Stavbu
prováděl jako zhotovitel podle smlouvy o dílo ze dne 11. 8. 1994 první
žalovaný, který se zavázal provést dílo na vlastní nebezpečí s tím, že ručí za
všechny případné škody, bezpečnost díla, krádeže včetně škod nepředvídaných až
do doby předání hotového díla objednateli, aniž by však na sebe smluvně převzal
jakoukoliv povinnost týkající se provedení opatření k zachování stromů
rostoucích v blízkosti stavby. Povinnost zajistit před zahájením stavby odborné
ošetření obou vzrostlých lip a jejich ochranu před případným poškozením po
celou dobu výstavby byla uložena žalobci jako investorovi stavby v bodě 15
stavebního povolení, jež bylo vydáno po uzavření smlouvy o dílo dne 29. 8.
1994, avšak tuto povinnost žalobce nesplnil. Příčinou úhynu obou vzrostlých lip
byly podle závěrů znaleckého posudku znalce Doc. Ing. V. T., CSc., z 80 %
stavební práce prvního žalovaného, který staveniště v souladu s projektem
odvodnil a následně pak při provádění zemních prací terén kolem lip zvýšil asi
o 1 m po dobu jednoho roku, a z 20 % stresová terapie plynoucí ze snahy o
záchranu lip vytvořením tzv. trychtýřů a zavodněním lip.
Závěr odvolacího soudu, že první žalovaný jako zhotovitel stavby se
odpovědnosti za škodu ve smyslu ust. § 420a odst. 3 obč. zák. zprostil, neboť
škoda, tj. úhyn stromů, byla způsobena vlastním jednáním poškozeného, je
správný. Jestliže žalobce jako stavebník a investor stavby penzionu měl podle
vydaného stavebního povolení povinnost před zahájením stavby zajistit odborné
ošetření obou stromů a jejich ochranu před případným poškozením (a tuto
povinnost měl i po celou dobu výstavby), a neujednal-li ve smlouvě o dílo, a
ani dodatečně po jejím uzavření, s prvním žalovaným, že tuto povinnost za něj
splní (namísto žalobce), pak je zřejmé, že ji nepřevedl na jiného, a bylo pouze
na něm, aby odborná opatření k ochraně obou lip, která by zamezila příčině
jejich úhynu, učinil sám. Podle bodu 15 závazných podmínek stavebního povolení
však rozhodně nešlo jen o to, že by žalobce měl provést pouze jejich ošetření a
ochranu proti mechanickému poškození, jak v dovolání namítá s tím, že tuto
povinnost splnil, nýbrž jeho povinností bylo ještě před zahájením stavby a i po
celou dobu výstavby penzionu provádět taková odborná opatření, kterými by
jakémukoliv poškození (a to i proti jiným než mechanickým vlivům) a případně i
úhynu stromů zabránil. Nebylo-li tedy součástí provozní činnosti prvního
žalovaného podle smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla výstavba penzionu, též
odborné opatření k ochraně stromů, a nesplnil-li žalobce svoji povinnost
uloženou mu ve stavebním povolení, pak první žalovaný se odpovědnosti v plném
rozsahu zprostil, neboť jedinou příčinou vzniku škody bylo vlastní jednání
žalobce (§ 420a odst. 3 obč. zák.), a škodu tudíž v plném rozsahu nese sám.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani okolnost namítaná v dovolání, že
nebylo v objektivních možnostech žalobce zajistit ochranu stromů před vlivem
změn v odtokových poměrech povrchových vod vyvolaných rozsahem zemních prací.
Podle podmínek vydaného stavebního povolení bylo totiž povinností žalobce
provést odborné ošetření obou lip a jejich ochranu před případným poškozením
ještě před započetím stavby, což neučinil, a i kdyby vznik škody byl způsoben
nezaviněně, tedy objektivní skutečností, zatěžovala by škoda toho, koho
postihla, tedy žalobce jako poškozeného (srov. závěry uvedené v R 3/84, které v
daném případě platí obdobně).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) ve vztahu mezi
žalobcem a prvním žalovaným správný. Protože z obsahu spisu nevyplývá a ani
dovolatel netvrdí, že by řízení trpělo vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve
smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., k níž by bylo nutno přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolací soud dovolání
žalobce ve vztahu mezi ním a prvním žalovaným zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Pokud dovolání žalobce směřovalo i proti závěrům rozsudku odvolacího soudu ve
vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, nemohl se jím dovolací soud zabývat,
neboť žalobce připuštění dovolání v tomto ohledu nenavrhl. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu
k druhému žalovanému odmítl (§ 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným
bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o. s. ř. a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2001 (ustanovení části dvanácté, Hlavy I, bodu 10. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); s ohledem na výsledek dovolacího
řízení má první žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení,
které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z
peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (684.310,- Kč), podle § 3
odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb., sazba byla snížena o 50% podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky
(byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 20.890,- Kč;
prvnímu žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve
výši 75,- Kč podle § l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované
pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu žalobce na jedné straně a
druhého žalovaného a vedlejšího účastníka na straně druhé je odůvodněn ust. §
243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první, neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo, vedlejšímu účastníkovi v tomto řízení žádné náklady
nevznikly a náklady druhého žalovaného nelze za stavu, kdy dovolání proti
zamítavému rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k němu bylo nepřípustné,
považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu