25 Cdo 1487/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce JUDr. V. B. proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti
ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 52.906,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 251/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna
2001, č. j. 6 Co 70/2001-79, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalované částky od 16. 3. 1999 do 8. 2. 2000 a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Shledal důvodným uplatněný nárok žalobce na náhradu škody podle zákona
č. 82/1998 Sb. v částce 50.000,- Kč, kterou žalobce zaplatil obhájci za
jednotlivé úkony nutné obhajoby v trestním řízení, a v částce 2.906,- Kč za
cesty z místa bydliště k vyšetřovacím úkonům v Č. Při svém rozhodnutí vycházel
ze zjištění, že žalobci bylo dne 17. 11. 1998 vyšetřovatelem Krajského úřadu
vyšetřování v Č. sděleno obvinění pro trestný čin podvodu a protože s ohledem
na trestní sazbu musel mít obhájce, zvolil si advokáta JUDr. Š. R., který jeho
obhajobu převzal. Trestní stíhání žalobce bylo usnesením Krajského úřadu
vyšetřování v Č. ze dne 30. 9. 1999 zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b)
trestního řádu, neboť skutek není trestným činem a nebyl důvod k postoupení
věci. Soud prvního stupně dovodil, že postupem vyšetřovatele, jímž bylo žalobci
sděleno obvinění a který lze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., vznikla žalobci škoda, spočívající v nákladech nutné
obhajoby a v cestovném. Protože trestní stíhání bylo zastaveno podle § 172
odst. 1 písm. b) trestního řádu, na který se ustanovení § 12 odst. 2 písm. d)
zákona č. 82/1998 Sb. nevztahuje, je nárok žalobce na náhradu škody
opodstatněný. Vzhledem k ust. § 15 zákona č. 82/1998 Sb. přiznal úroky z
prodlení až od 9. 8. 2000, tj. za dobu po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku
u ministerstva spravedlnosti.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 1.
2001, č. j. 6 Co 70/2001-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. V zamítavém výroku ohledně části úroků z
prodlení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
právními závěry. Nárok žalobce na náhradu škody posoudil podle zákona č.
82/1998 Sb. a protože sdělení obvinění není rozhodnutím, dovodil, že takový
úkon je úředním postupem, který vzhledem k důvodu zastavení trestního stíhání
je postupem nesprávným. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem byly splněny. Námitku žalované, že ve smyslu ustanovení § 31
odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody
spočívající v nákladech řízení je existence ještě jiné další škody, neshledal
důvodnou, neboť k takovému závěru nelze logickým ani gramatickým výkladem
těchto ustanovení dospět, a podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb. náhrada škody
zahrnuje náhradu nákladů řízení, jejichž součástí jsou i náklady obhajoby,
jejichž zaplacením vznikla žalobci škoda, a tím je podmínka vzniku nároku
splněna. Odvolací soud zároveň připustil dovolání k otázce výkladu ustanovení §
31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovozuje, že vzhledem k tomu, že sdělení
obvinění je aktem aplikace práva příslušného orgánu v rámci jeho rozhodovací
pravomoci, je nutné škodu jím způsobenou posoudit jako škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím podle § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., a nikoliv
nesprávným úředním postupem. Zastává názor, že nezákonnost tohoto rozhodnutí
nelze bez dalšího spatřovat pouze v tom, že trestní stíhání bylo podle § 172
odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno, neboť usnesení o zastavení trestního
řízení stejně jako zprošťující rozsudek není důkazem o tom, že trestní stíhání
nemělo být vůbec zahájeno. Zákonnost úkonu, spočívajícího ve sdělení obvinění,
je proto třeba posuzovat ve světle těch skutečností, na jejichž základě bylo
trestní stíhání zahájeno a které měl orgán činný v trestním řízení v té době k
dispozici. Pokud tento orgán v konkrétním případě nejednal v rozporu se
zákonem, není jeho jednání protiprávní, neboť výkon práva vylučuje
protiprávnost. Nezákonně vedené trestní stíhání může být zrušeno rozhodnutím
státního zástupce podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, jímž se ruší
sdělení obvinění jako nezákonné opatření. Protože nelze mít za to, že v
trestním řízení vedeném proti žalobci byl jakkoli porušen zákon, nevzniklo
žalobci právo na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., navíc když nesplnil
další podmínku pro vznik práva na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím – vyčerpání opravných prostředků, když zde existuje možnost
postupovat podle § 167 trestního řádu. Žalobci však škoda nevznikla, neboť
výdaje způsobené zvolením obhájce nese v trestním řízení zásadně obviněný (§
151 odst. 1 trestního řádu) a pokud obviněný využije svého práva na právní
pomoc a zvolí si advokáta, nelze následky jeho rozhodnutí přenášet na stát.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 31
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť náhradu nákladů řízení lze přiznat pouze
tehdy, pokud součástí uplatněného nároku na náhradu je i další škoda. Náklady
řízení tedy nesmí představovat škodu jedinou. Navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu § 241
odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §
239 odst. 1 o. s. ř., není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Především je třeba uvést, že zásadně nelze souhlasit s názorem vysloveným v
dovolání, že jen v případě, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém
rozporu se zákonem, vzniká nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
Tento zákon totiž neváže vznik nároku na náhradu na předpoklad, že státní orgán
porušil své zákonné povinnosti, popř. se dopustil tzv. excesu, nýbrž zakládá
objektivní odpovědnost státu za škodu na zcela jiných principech.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), - dále jen „zákon“- právo na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém
bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit
pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o
náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky,
odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen
„řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na
právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo
změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 3).
Podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 1998)
nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li
dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí
vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle §
159 odst. 2 a 3 nebo § 159a odst. 1. Trestní stíhání zahajuje tím, že této
osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako
obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby
nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto
skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Opis záznamu
vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej zašle státnímu zástupci a
obhájci.
Sdělení obvinění, jímž se podle trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1998
zahajovalo trestní stíhání, je procesním úkonem, který se neprováděl formou
usnesení, ale byl písemně zachycen v záznamu. Sdělení obvinění tedy nebylo
rozhodnutím ve smyslu § 119 trestního řádu a nenabývalo právní moci, nýbrž bylo
opatřením, jímž se mění procesní postavení osoby podezřelé ze spáchání
trestného činu. Od okamžiku sdělení obvinění lze proti ní jako proti obviněnému
použít všech prostředků podle trestního řádu.
I přesto, že sdělení obvinění není rozhodnutím, je třeba
dovolatelce přisvědčit v tom, že nárok na náhradu škody způsobené sdělením
obvinění je třeba posuzovat podle § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb. jako škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím, a nikoli nesprávným úředním postupem. V
tomto směru Nejvyšší soud ČR odkazuje na již vyslovený právní názor v rozsudku
z 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopisu Soudní judikatura
pod č. 29/2000, a stejný názor zaujal i Ústavní soud v rozhodnutí z 6. 2. 2001,
sp. zn. I. ÚS 367/99. I když se obě uvedená rozhodnutí týkají odpovědnosti
státu za škodu podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., jejich závěry o
charakteru nároku na náhradu škody vzniklé zaplacením nákladů nutné obhajoby v
případě zastavení trestního stíhání, jež nebylo zahájeno rozhodnutím, nýbrž
sdělením obvinění, platí i podle nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.
Vzhledem ke smyslu a účelu zákona č. 82/1998 Sb. je i nyní třeba
dovodit, že bylo-li trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu podle § 172
odst. 1 písm. b) trestního řádu, protože skutek, pro který se trestní stíhání
vedlo, není trestným činem a není ani důvod k postoupení věci, nebyl potvrzen
předpoklad o spáchání trestného činu obviněným. Z hlediska splnění podmínky
zrušení rozhodnutí pro nezákonnost v případě zastavení trestního stíhání ze
shora uvedeného důvodu lze i nadále vycházet z rozhodnutí č. 35 publikovaného
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, ročník 1991. Zastavení trestního
stíhání má v takovém případě stejné důsledky jako zrušení nezákonného
rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným (§ 8 odst. 2) pak nemohla
být ze strany žalobce splněna, neboť proti sdělení obvinění nebyl opravný
prostředek, a nelze proto, stejně jako v případě zvláštního zřetele hodném, na
jejím splnění trvat. Je ovšem nutné poznamenat, že s účinností od 1. 1. 2002 je
trestní stíhání zahajováno usnesením, proti kterému může obviněný podat
stížnost.
Zákon č. 82/1998 Sb. nedefinuje pojem škody, která se uhrazuje. Vychází se z
obecného pojetí způsobu a rozsahu škody podle občanského zákoníku (§ 26 zákona)
a náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody upravuje v § 31.
Podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů
řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné
rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení,
v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž
bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena
jinému orgánu.
Podle odst. 3 tohoto ustanovení nárok na náhradu nákladů řízení v rámci
náhrady škody vznikne pouze tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda a
pokud náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů.
Podle odst. 4 ustanovení § 31 náklady zastoupení jsou součástí nákladů
řízení. Zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování. Výše této
odměny se určí podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně.
Zákon č. 82/1998 Sb. tedy výdaje poškozeného v trestním řízení nepovažuje za
pouhý procesní nárok, který vzniká až na základě konstitutivního rozhodnutí
soudu v trestním řízení, nýbrž za škodu, tedy za nárok hmotněprávní.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobce uhradil svému obhájci za
jednotlivé úkony právní služby 50.000,- Kč podle sazeb mimosmluvní odměny
advokátního tarifu a na cestovném činí jeho náklady 2.906,- Kč. Za situace, kdy
v důsledku sdělení obvinění nastala v majetkové sféře žalobce újma
představovaná zaplacením nákladů nutné obhajoby a vynaložením nákladů
cestovného, nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že žalobci škoda nevznikla.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z nesprávného
výkladu ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. K výkladu uvedeného
ustanovení odvolací soud připustil dovolání, neboť ji považoval za otázku
zásadního právního významu. Podle názoru dovolatelky podmínkou vzniku nároku na
náhradu nákladů řízení je vznik ještě jiné další škody.
Na rozdíl od předchozí úpravy v zákoně č. 58/1969 Sb. zákon č. 82/1998 Sb.
výslovně náhradu nákladů řízení zahrnuje do náhrady škody. Jazykovým výkladem
daného ustanovení lze dovodit, že nárok na náhradu nákladů řízení může být
odškodněn pouze v případě, že náhrada nákladů nebyla v původním řízení
poškozenému přiznána podle procesních předpisů a že náklady řízení, jejichž
náhrady se poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhá, již skutečně
vynaložil, tedy že v jeho majetkové sféře došlo zaplacením nákladů řízení k
majetkové újmě (ke vzniku škody). Znamená to, že nárok na náhradu nákladů
řízení nemá např. obviněný, v jehož případě nesl náklady na nutnou obhajobu
(podle ustanovení § 151 odst. 1 věty druhé trestního řádu) stát.
Je proto zcela správný názor odvolacího soudu, že ze znění ustanovení § 31
odst. 3 cit. zákona nelze dovodit ještě další podmínku pro vznik nároku na
náhradu nákladů řízení, a to vznik jiné další škody, a že náhradu nákladů
řízení v rámci náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. lze přiznat, i když
jiná další škoda rozhodnutím nevznikla. Pro úplnost je třeba uvést, že
ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bylo zrušeno nálezem Ústavního
soudu, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že právní otázku, pro jejíž řešení bylo dovolání
připuštěno, posoudil odvolací soud správně a jeho rozhodnutí je z hlediska
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. věcně správné. Proto
dovolací soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu zamítl (§ 243b
odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a
žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu