25 Cdo 1491/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti
žalované H. K., o 45.470,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 3/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5. 1. 2000, č.j. 11 Co 512/99 - 34, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2000, č.j. 11 Co 512/99 -
34, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 8. 5. 1994 písemnou kupní smlouvu ohledně sady nádobí
D-124 Grande a D-929 Termocomputer, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala
zaplatit kupní cenu ve výši 2.429,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, které byly
sjednány od 10. 6. 1994 do 10. 5. 1996 v určené výši v DEM přepočtem na Kč
prodejním kurzem ČNB dle kurzu valuty - prodej v den platby. Ve smlouvě je dále
uvedeno, že „kupující je srozuměn s tím, že platby záloh musí být dodrženy
přesně ve výši i termínech, a že při odchylkách od dohodnutých termínů
podléhají případným kurzovním změnám, to znamená, že bude vždy brán v úvahu
prodejní kurz valuty DEM vůči Kč dle ČNB v den platby“, a v příloze ke
kupní smlouvě, která je její nedílnou součástí, se pak uvádí, že „při
prezentacích jsou předváděny výrobky, které jsou pracovním vzorkem a slouží
pouze k předvedení funkcí, možností a kvality zboží, a že výrobce si vyhrazuje
právo změny designu nebo zkvalitnění zboží“. Dále bylo zjištěno, že žalovaná na
kupní cenu ničeho nezaplatila. Obvodní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva
účastníků je absolutně neplatná, neboť předmět koupě nebyl vymezen určitě, a
jednoznačně nebyla stanovena ani kupní cena. Požadavek žalobce na
zaplacení kupní ceny zboží proto obvodní soud nepovažoval za důvodný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2000, č. j. 11
Co 512/99 - 36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání, neboť
otázku, „zda je dána následná nemožnost plnění v důsledku změn nastalých ve
veřejném vyhlašování kurzu valut ČNB“, považuje za otázku zásadního právního
významu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu,
neztotožnil se však s jeho závěrem, že uzavřená kupní smlouva účastníků je
neplatným právním úkonem. Na rozdíl od obvodního soudu odvolací soud dovodil,
že předmět kupní smlouvy byl účastníky dohodnut zcela určitě, neboť byla-li
smlouva uzavřena po předvedení vzorku sady nádobí obchodním zástupcem žalobce,
byla žalovaná dostatečně seznámena s předmětem prodejní nabídky žalobce. Rovněž
ujednání o kupní ceně považoval odvolací soud za určité a srozumitelné, a to i
za stavu, kdy způsob stanovení výše splátek kupní ceny byl dohodnut přepočtem z
DEM na českou měnu podle dohodnutého kurzu v den splátky. S poukazem na
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1998, sp. zn. 18 Co 380/98, z
jehož obsahu odvolací soud zjistil, že od 16. 10. 1995 přestala ČNB vydávat
veřejně dostupný kurz valuty - prodej, dospěl k závěru, že počínaje
listopadovou splátkou 1995 nastala u žalované objektivní nemožnost plnění,
neboť od splatnosti této splátky nemohla zjistit podle smluvních podmínek její
výši. Protože sjednaný přepočtový kurs nebyl dostupný ani pro žalobce,
přepočítával od této doby výši kupní ceny podle kursovního lístku banky, což je
však v rozporu se smluvními podmínkami; takto by bylo možno postupovat jen za
předpokladu změny smlouvy oboustranně odsouhlasené, k čemuž však v daném
případě nedošlo. Městský soud tedy uzavřel, že závazek žalované k plnění z
předmětné kupní smlouvy zanikl nejpozději k 10. 11. 1995 pro nemožnost tohoto
plnění (ust. § 575 odst. 1 obč. zák.). V důsledku následné nemožnosti plnění
a zániku závazku žalované není proto požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny
důvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
uvedeného v ust. § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýká, že
jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se
závěrem městského soudu, že povinnost žalované zaplatit kupní cenu zanikla pro
nemožnost plnění (§ 575 odst. 1 obč. zák.); poukazuje na to, že peníze je třeba
chápat jako věc druhově zastupitelnou, a i když po uzavření smlouvy ČNB již
kursy valuty-prodej nestanovuje, nemůže to mít za následek, že by žalovaná
nemohla svůj dluh splnit. Dovolatel má za to, že použil-li v daném případě k
výpočtu výše kupní ceny kurs největší banky v ČR (banky), není tento jeho
postup v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., nehledě
na to, že je ochoten vycházet případně i z kurzu jiných bank. Dále dovolatel
poukazuje na právní závěry, jež zaujal Krajský soud v Českých Budějovicích v
rozsudku ze dne 4. 8. 1998, č. j. 6 Co 1462/98 – 59, a Krajský soud v Plzni v
rozhodnutí ze dne 30. 9. 1998 (sp. zn. neuvedl), s nimiž se ztotožňuje. V
těchto rozhodnutích oba jmenované soudy dovodily, že „i za stavu, kdy ČNB
přestala dnem 16. 10. 1995 zveřejňovat kurs devizy nákup, prodej a střed, a
rovněž tak kurz valuty nákup, prodej a střed, a mezi účastníky po tomto datu
nedošlo k písemné změně kupní smlouvy, nestala se smlouva ohledně stanovení
výše kupní ceny neplatnou pro neurčitost způsobu přepočtu DEM na Kč, neboť
nemůže nastat situace, kdy smlouva je do určitého okamžiku dostatečně určitá a
tudíž platná, a od listopadu 1995, pokud by nedošlo k dohodě o změně smlouvy,
by se stala neplatnou. Po 16. 10. 1995 v důsledku opatření ČNB musí být
přepočet DEM na Kč analogicky odvozen podle kursu vyhlašovaného ČNB od
listopadu 1995. Nelze tedy použít kurzu vyhlašovaného bankou a. s., jak to činí
žalobce, ale je třeba obdobně jako pro účetní potřeby vycházet z opatření
Ministerstva financí ze dne 19. 10. 1995 č. j. 282/63 114/1995A/, jímž bylo
stanoveno, že pro přepočet majetku a závazků na českou měnu se používá směnný
kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou“. Navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem podle § 241 odst. 1 o.s.ř., a že je
přípustné, neboť jeho přípustnost svým výrokem založil odvolací soud (§ 239
odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti
pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil, a to v rozsahu a z důvodu té
právní otázky, pro niž bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241 odst. 3 písm.d/
o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že
dnem 16. 10. 1995, tedy okamžikem, kdy ČNB přestala zveřejňovat kurz valuty -
prodej, se plnění vyplývající pro žalovanou z uzavřené kupní smlouvy stalo ve
smyslu ust. § 575 odst. 1 obč. zák. - za stavu, kdy mezi účastníky nedošlo ke
změně smlouvy - nemožným, čímž zanikla povinnost žalované jako dlužníka plnit.
Podle § 588 obč. zákoníku z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost
předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít
a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu.
Podle § 575 odst. 1 obč. zákoníku stane-li se plnění nemožným, povinnost
dlužníka plnit zanikne.
Cit. ustanovení, o jehož aplikaci odvolací soud v daném případě uvažoval, se
týká následné nemožnosti plnění, jež nastala po vzniku závazku, přičemž
rozhodující je stav v době splatnosti závazku.
Smluvní cena (jejíž zaplacení bylo rozděleno do dvacetičtyř splátek od 10. 6.
1994 do 10. 5. 1996), byla v kupní smlouvě účastníků, jak z jejího obsahu
vyplývá, vyjádřena v DEM (2.429,-). Splátkové plnění ceny účastníci
dohodli přepočtem stanovených splátek na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle
kurzu valuty-prodej v den placení zálohy (splátky) s tím, že při odchylkách
od dohodnutých termínů podléhají splátky případným kurzovním změnám, tzn. že
bude vždy brán v úvahu prodejní kurz valuty x DM vůči Kč dle ČNB v den platby.
Názor odvolacího soudu, že okamžikem, kdy ČNB přestala dnem 16. 10. 1995
vydávat veřejně dostupný kurs valuta-prodej, nastala u žalované počínaje
listopadovou splátkou roku 1995 (tedy nejpozději k 10. 11. 1995) objektivní
nemožnost plnění, není správný.
Vyplývá-li z obsahu předmětné kupní smlouvy, že vůle účastníků při jejím
uzavírání směřovala k tomu, že výše splátek v Kč se řídí kurzem ČNB, a jestliže
tento kurz (valuty-prodej) přestal být ČNB od 16. 10. 1995 zveřejňován, pak po
tomto datu bylo nutno při stanovení výše kupní ceny vycházet z opatření
Ministerstva financí ČR ze dne 19. 10. 1995 č.j. 282/63 114/1995A/, podle
kterého se pro přepočet majetku a závazků vyjádřených v cizí měně na českou
měnu používá směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný ČNB.
Způsob přepočtu kupní ceny dohodnuté v DEM je tedy třeba - za stavu, kdy mezi
účastníky nedošlo ke změně smlouvy - po 16. 10. 1995 analogicky na Kč určit dle
směnného kurzu vyhlašovaného od listopadu ČNB.
Vzhledem k tomu, že aplikace ust. § 575 odst. 1 obč. zák. v daném případě
nepřichází v úvahu, neztotožňuje se dovolací soud ani s konečným závěrem
odvolacího soudu, že povinnost žalované zaplatit kupní cenu zanikla.
Z uvedeného tudíž vyplývá, že dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený
rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. prosince 2001
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu