25 Cdo 1495/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobkyně I., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované S. s. M. k.,
příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, za účasti Č. p. a. s., jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, o 21.816,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 17/2000, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 11 Co
269/2002-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči
státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 26. 7. 1999 utrpěla škodu na svém
osobním motorovém vozidle tovární značky BMW 325 tds, SPZ …, s nímž její
statutární zástupce J. R. při jízdě po silnici č. 2/450 ve směru od Restaurace
H. do obce S. R. vjel do dvou výtluků ve vozovce o rozměru 1 m x 1,3 m x 10 –
12 cm a poškodil tak disk kola a pneumatiku, na jejichž opravu s nutným
seřízením nápravy žalobkyně vynaložila 21.816,- Kč. Soud dovodil, že žalovaná
jako správce komunikace za tuto škodu odpovídá podle § 27 odst. 2 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; popsaný výtluk hodnotil jako závadu ve
sjízdnosti, a to i za situace, kdy bylo nesporné, že povrch vozovky byl ve
špatném stavu a nacházely se v něm i jiné, menší výtluky. Žalovaná neprokázala,
že závadu nemohla odstranit, a vzhledem k tomu, že místo neopatřila dopravním
značením, které by na závadu ve sjízdnosti upozorňovalo, naplnila podle názoru
soudu podmínky odpovědnosti i podle § 420 odst. 1 obč. zák. za porušení
povinnosti stanovené ustanovením § 415 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2002, č. j. 11 Co 269/2002-93, k
odvolání žalované a vedlejší účastnice rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost k zaplacení částky 21.816,- Kč
s 10% úrokem z prodlení od 26. 2. 2000 do zaplacení, změnil jej v části výroku
týkající se zaplacení 13% úroku z prodlení od 20. 8. 1999 do 25. 2. 2000 a 3%
úroku z prodlení od 26. 2. 2000 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu
mezi účastníky i vůči státu. Na základě skutkového zjištění soudu prvního
stupně, které odvolatelky nezpochybňovaly, dovodil, že výtluky hluboké 10 – 12
cm představují změnu ve sjízdnosti komunikace, neboť je nelze předvídat ani při
pohybu vozidla přizpůsobenému stavebnímu stavu vozovky; v dané věci řidič
vozidla žalobkyně při prokázané rychlosti 40 km/h mohl předvídat jisté
nerovnosti a výtluky, nikoliv však natolik výraznou závadu ve sjízdnosti.
Žalovaná přes poučení odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 o.s.ř. nenavrhla
žádné důkazy ohledně zproštění se odpovědnosti, tj. ke svému tvrzení, že nebylo
v mezích jejích možností závadu ve sjízdnosti odstranit. Důkazy, které
navrhovala ke zjištění pravidelnosti kontrol komunikace, odvolací soud
neprovedl s odůvodněním, že z hlediska liberačního důvodu podle § 27 odst. 2
zákona č. 13/1997 Sb. nejsou významné. Odvolací soud neshledal ani
spoluzavinění na straně žalobkyně jednak proto, že nejde o odpovědnostní vztah
podle občanského zákoníku, jednak proto, že bylo prokázáno, že řidič
přizpůsobil rychlost jízdy stavu vozovky.
Žalovaná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a
nesprávné právní posouzení věci spatřuje především v nesprávné aplikaci
ustanovení § 27 odst. 2 a § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., podle nichž soudy
obou stupňů dovodily odpovědnost žalované za škodu způsobenou závadou ve
sjízdnosti. Namítá, že závada ve sjízdnosti musí být závadou ojedinělou,
zatímco předmětná komunikace byla ve velmi špatném stavu a výtluků se zde
nacházelo větší množství. Dovolatelka zpochybňuje zjištění odvolacího soudu
ohledně rychlosti jízdy řidiče, která nebyla nijak prokázána, a za jisté
nepovažuje ani to, zda ke škodě došlo skutečně vjetím vozidla do výtluku.
Vytýká odvolacímu soudu, že ji vyzval k důkazním návrhům, avšak jí předložené
důkazy k rozsahu a četnosti kontrol komunikace neprovedl, čímž jí znemožnil
prokázat, že kontroly prováděla v souladu s požadavky vyplývajícími z vyhlášky
č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, a že jí tak
znemožnil prokázat liberační důvod spočívající v nemožnosti odstranit závadu
běžnou údržbou.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Rozhodnutí soudů obou stupňů označila za spravedlivá a zákonná a ztotožnila se
se závěrem odvolacího soudu, že žalovanou navržený důkaz ke kontrolám
komunikace by nemohl vést ke skutkovému zjištění významnému pro naplnění
liberačního důvodu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující
usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka namítá zejména nesprávné použití ustanovení § 27 odst. 2 a § 26
odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb. odvolacím soudem s poukazem na to, že závada ve
sjízdnosti je ojedinělou změnou sjízdnosti komunikace.
Podle § 27 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
zákonů č. 281/1997 Sb., č. 259/1998 Sb., č. 146/1999 Sb. (tj. ve znění účinném
k okamžiku vzniku škody), uživatelé dálnice, silnice nebo místní komunikace
nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo
dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody
vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve
sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu
odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky
takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle § 26 odst. 1 citovaného zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou
sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel
přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních
komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 3 tohoto
ustanovení stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí
jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky,
které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a
mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím.
Podle odstavce 6 závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková
změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže
řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a
dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím
a jejich důsledkům.
Podle § 9 odst. 1 věty první vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon
o pozemních komunikacích, cílem údržby a oprav je odstranit závady ve
sjízdnosti, opotřebení nebo poškození komunikace, jejích součástí a
příslušenství. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení běžná údržba zahrnuje zejména
drobné místně vymezené práce, včetně ošetřování silniční vegetace.
Z této úpravy je zřejmé, že závadou ve sjízdnosti je natolik významná změna
(zhoršení) sjízdnosti komunikace, která je sice odstranitelná běžnou údržbou,
avšak svým charakterem se natolik vymyká stavebnímu stavu a dopravně
technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že řidič ani při
obezřetné jízdě respektující stav komunikace či případné důsledky
povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně reagovat při
řízení tak, aby závada neovlivnila jeho jízdu a nevznikla tím škoda. Ze zákona
přitom nevyplývá, že závada ve sjízdnosti se nemůže nacházet v místě
nekvalitního stavebního stavu komunikace; není tedy vyloučeno, aby se v místě,
kde je stavební stav komunikace poznamenán četnými výtluky, vyskytovala závada
ve sjízdnosti představovaná výtlukem natolik rozsáhlým (hlubokým), že vzhledem
k okolnímu stavu vozovky jde o takovou změnu sjízdnosti, kterou řidič nemůže
předvídat ani tehdy, přizpůsobí-li způsob jízdy špatnému stavu komunikace.
Právní závěr odvolacího soudu, že špatný technický stav komunikace nevylučuje,
aby se na ní nacházela závada ve sjízdnosti, jestliže jde o takovou změnu
sjízdnosti, kterou nelze předvídat ani při způsobu jízdy přizpůsobeném špatnému
technickému stavu vozovky, je tudíž správný, odpovídá znění zákona i ustálené
judikatuře k otázkám odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti;
napadený rozsudek z tohoto pohledu nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., pro které by bylo
možno založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
I když žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje pouze dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci),
vyplývá z vylíčení důvodů dovolání, že nesouhlasí rovněž s tím, jak soudy obou
stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci jednak v otázce příčiny
vzniku škody (zpochybňuje závěr, že škoda vznikla vjetím vozidla do výtluku,
který svými rozměry přesahoval rozměry ostatních výtluků) a způsob jízdy řidiče
(nepovažuje za prokázanou rychlost jízdy 40km/h). Z toho je zřejmé, že ve
skutečnosti dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu především v otázce
skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Skutečným
obsahem dovolání je tak zejména námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), tato okolnost
však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
založit nemůže.
Dovolatelkou tvrzená vada řízení spočívající v okolnosti, že odvolací soud
neprovedl jí navržené důkazy, ačkoliv ji k doplnění důkazů vyzval, a znemožnil
jí tím prokázat liberační důvod, je svojí povahou vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který však lze uplatnit, jen
jestliže je dovolání přípustné. Navíc je zřejmé, že odvolací soud v tomto směru
nepochybil, neboť důkazy, které žalovaná navrhla k prokázání okolnosti, v jakém
rozsahu prováděla kontrolu stavu komunikace, nejsou důkazy způsobilými prokázat
existenci tzv. liberačního důvodu podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č.
13/1997 Sb., který je založen na objektivní nemožnosti závadu běžnou údržbou
odstranit, nikoliv na řádném provádění kontroly.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním
uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a
nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z
uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší
soud ČR proto její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na základě výsledku dovolacího řízení bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto
podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nelze náklady, jež vznikly
žalobkyni v dovolacím řízení za odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání,
v němž se vyjadřuje k jedné dílčí otázce týkající se věci samé a otázku
přípustnosti dovolání opomíjí, považovat za potřebné k účelnému uplatňování
nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu