NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
25 Cdo 1496/2004
25 Cdo 1614/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Ing. J. Ch., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 Nc 949/99, o dovoláních žalobce proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2001, č. j. 22 Co 227/2001-23, a ze dne 30. září 2002, č. j. 22 Co 399/2002-56, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2001, č. j. 22 Co 227/2001-23, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2002, č. j. 22 Co 399/2002-56, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2001, č. j. 22 Co 227/2001-23, zrušil usnesení ze dne 26. 5. 2000, č. j. 15 Nc 949/99-11, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Brně; odvolací soud, který postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že dosud neodstraněné nedostatky žaloby brání posouzení otázky místní příslušnosti soudu.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž kromě rekapitulace dosavadních tvrzení k nároku samotnému navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. 2. 2002, č. j. 15 Nc 949/99-37, žalobce vyzval k odstranění nedostatku povinného zastoupení v dovolacím řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2002, č. j. 22 Co 399/2002-56, odvolání žalobce proti tomuto usnesení odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. s odkazem na ustanovení § 201 a § 202 odst. 1 písm. d) o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001.
I proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání s návrhem, aby je dovolací soud zrušil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o.s.ř.“).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001, č. j. 22 Co 227/2001-23, bylo vydáno po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy podle předpisu dosavadního (usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 26. 5. 2000, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) v případě tohoto dovolání postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001) a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání rozhodnutí o dovolání žalobce nedostatek podmínky dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 240 odst. l věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 24l odst. l věty první o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo komerčním právníkem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Podle § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Mimořádnost tohoto opravného prostředku odůvodňuje požadavek, aby účastník řízení (jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 o.s.ř. jedná), který se rozhodl dovolání uplatnit, měl právnické vzdělání nebo aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní pomoc (advokátem, dříve i komerčním právníkem), jestliže sám nebo jeho zaměstnanec (člen) takového vzdělání nedosáhl.
Z ustanovení § 24l odst. 2 věty druhé o.s.ř. vyplývá, že dovolatel - pokud nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná - musí být nejen při podání dovolání zastoupen advokátem (komerční právníci se stali s účinností od 1. 7. 1996 advokáty - srov. § 57 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), ale i požadavek, že tento procesní úkon může učinit jen prostřednictvím tohoto zmocněnce. Citované ustanovení představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí (rozhodnutí ve věci samé).
V posuzovaném případě podal žalobce dovolání proti usnesení odvolacího soudu, aniž by při tomto úkonu byl zastoupen advokátem. Zároveň dovolání nebylo advokátem sepsáno a nebylo ani doloženo, že by žalobce měl právnické vzdělání. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. 2. 2002, č. j. 15 Nc 949/99-37 (doručeno 9. 3. 2002), žalobce poučil, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem a že dovolací řízení bude zastaveno, pokud dovolatel nedoloží plnou moc advokáta a nepředloží jím sepsané dovolání, vyzval jej k odstranění nedostatku povinného zastoupení a stanovil mu k tomu lhůtu jednoho měsíce od doručení usnesení. Dovolatel toto usnesení i následné usnesení odvolacího soudu napadl opravnými prostředky, avšak nedostatek povinného zastoupení do současné doby neodstranil.
Nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení § 241 odst. 1 věty první a § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. tedy nebyl přes výzvu soudu odstraněn, a proto Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001, č. j. 22 Co 227/2001-23, aniž by bylo třeba zabývat se otázkou náležitostí a přípustnosti podaného dovolání (§ 236 o.s.ř.), podle ustanovení § 243c a § 104 odst. 2 věty třetí o.s.ř. zastavil.
Protože usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2002, č. j. 22 Co 399/2002-56, bylo vydáno po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., Nejvyšší soud České republiky je jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolatel sice ani v tomto případě není zastoupen advokátem, ani netvrdí, že by měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k nepřípustnosti dovolání není již podle ustanovení § 241b odst. 2 o.s.ř., účinného od 1. 1. 2001, nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro postup podle ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř. a pro zastavení dovolacího řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
a) o žalobě na obnovu řízení,
b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá).
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
a) ve věci konkursu a vyrovnání,
b) o žalobě pro zmatečnost,
c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,
e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,
f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,
g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2.
Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1,
b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti usnesení soudu prvního stupně s výzvou k odstranění nedostatku povinného zastoupení v dovolacím řízení.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou v těchto ustanoveních taxativně vyjmenovány. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li odvolací soud odvolání proti usnesení, jímž vyzval soud prvního stupně žalobce k odstranění nedostatku povinného zastoupení v dovolacím řízení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, č. j. 22 Co 399/2002-56, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu