25 Cdo 1496/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní
věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: Statutárnímu
městu P. – Úřadu městského obvodu P., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p.,
a. s., na straně žalované, o 354.600,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň –
město pod sp. zn. 24 C 460/2003-139, k dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2006, č. j. 12 Co 621/2005-183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2006, č. j. 12 Co
621/2005-183, se ve výroku I. o věci samé co do částky 168.000,- Kč a i v
závislých výrocích III.-VI. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému
soudu v Plzni k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaného odmítá.
Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady škody ve výši 354.600,- Kč, což
odůvodnil tím, že dne 17. 12. 2001 upadl na neošetřené místní komunikaci čtvrté
třídy ve vlastnictví žalovaného a poranil si pravý kolenní kloub i pravé
hlezno. Odškodnění požadoval v částkách 102.600,- Kč za vytrpěnou bolest a
252.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 21. 6. 2005, č. j. 24 C
460/2003-139, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 22. 7.
2005, č. j. 24 C 460/2003-147, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku
185.377,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco do částky 169.222,50
Kč byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního
stupně vzal za prokázané, že dne 17. 12. 2001 žalobce uklouzl a upadl na
místní komunikaci čtvrté třídy (§ 6 odst. 3 písm. d) zák. č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích) ve vlastnictví žalovaného v P., Sluneční ulici, zlomil
si pravý kolenní kloub i pravé hlezno a vznikla mu tak škoda na zdraví, za níž
žalovaný odpovídá dle ust. § 27 odst. 3 zák. č. 13/1997 Sb., neboť zmíněný
chodník v inkriminovaný okamžik trpěl závadou ve schůdnosti, jež byla v
příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce. Žalovaný oproti tomu
neprokázal existenci liberačního důvodu zakotveného v ust. § 27 odst. 3 zák. č.
13/1997 Sb. S ohledem na datum škodné události (17. 12. 2001) i ustálení
zdravotního stavu žalobce soud prvého stupně posoudil náhradu bolestného dle
vyhlášky č. 32/1965 Sb., zatímco na ztížení společenského uplatnění aplikoval
vyhlášku č. 440/2001 Sb., přičemž vycházel z lékařských zpráv vypracovaných
MUDr. M. T. a MUDr. T. P., kteří ohodnotili bolestné z předmětného úrazu 427,5
body (12.825,- Kč) a ztížení společenského uplatnění 1400 body, jež byly ve
smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. navýšeny o 50% (2100
bodů - částka 252.000,-Kč). K posuzované škodě na zdraví došlo i z toho důvodu,
že žalobce při své chůzi nepoužil dne 17. 12. 2001 žádnou protetickou pomůcku,
ačkoli to jeho stav vyžadoval, v čemž soud shledal důvod zvláštního zřetele
hodný ve smyslu ust. § 450 obč. zák., jež umožňuje náhradu škody přiměřeně
snížit (v posuzovaném případě o 30%). Závěr o nutnosti použití protetické
pomůcky žalobcem a o jeho patologické viklavosti pravého kolene učinil soud
prvého stupně výhradně ze svědecké výpovědi MUDr. T. Soud prvého stupně tak
žalobci přiznal na náhradě bolestného částku 8.977,50 Kč a na náhradě za
ztížení společenského uplatnění částku 176.400,- Kč.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, č. j. 12 Co 621/2005-183,
rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobci částku 180.825,-Kč (12. 825,- Kč na bolestném
a 168.000,- Kč na ZSU) do tří dnů od právní moci rozsudku, v zamítavém jej
změnil tak, že žalobu zamítl do částky 173.775,- Kč, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně, že v posuzovaném
případě je dána odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci na zdraví
shora zmíněným úrazem (základ nároku), avšak na rozdíl od soudu prvého stupně
neshledal podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění dle
ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. zejména s ohledem na věk
žalobce a ani podmínky zakotvené v ust. § 450 obč. zák. umožňující přiměřené
snížení náhrady škody s tím, že závěr soudu prvého stupně o spoluzavinění
žalobce na vzniku jeho úrazu nepoužitím nezbytné protetické pomůcky byl shledán
nesprávným, neboť viklavost kolene žalobce nebyla v řízení prokázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (jen do vyhovujícího
výroku o věci samé a výroků nákladových) z důvodu, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s.
ř.). Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je charakterem měnící. Odvolacímu soudu
zejména vytýká, že se výrazně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvého
stupně o viklavosti pravého kolene žalobce bez náležitého provedení dokazování,
a požaduje z tohoto důvodu zrušení výroku o věci samé, kterým mu byla uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 180.825,- Kč, jakož i výroků akcesorických
(závislých).
Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 věta prvá o. s. ř.)
řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a z jeho obsahu
je nepochybné (§ 243c, § 41 odst. 2 o. s. ř.), že žalovaný uplatnil dovolací
důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání ohledně
částky 168.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění pak vyplývá z ust. §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek má měnící
charakter.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat, jestliže řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně.
Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Z těchto ustanovení vyplývá, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně
může doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny
již soudem prvního stupně. O nové hodnocení důkazů jde tam, kde odvolací soud
má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Zásada, podle níž odvolací
soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213
odst. 1 o. s. ř.), neznamená, s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti, že
by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu
prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení nebo
svědka. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost
výpovědi účastníka nebo svědka, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr než
soud prvého stupně (ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska dokazování
irelevantní), jestliže důkaz sám neopakoval (§ 213 odst. 3 o. s. ř.). Při
hodnocení důkazů totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen v protokolu, i další skutečnosti, které v protokolu zachyceny být
nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota
výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Má-li tedy odvolací
soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým
tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí zopakovat důkazy ze
kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných
skutečností další důkazy (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 44/1966 a R
92/1968 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek). Neučiní-li tak, lze považovat
jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními § 132, §
211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení je v takovém případě postiženo vadou ve
smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (srovnej též rozsudky Nejvyššího soudu z
22. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 977/96, z 18. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 635/96, a z
31. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdon 1201/2000, posledně jmenovaný publikovaný pod C
136/svazek 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávané nakladatelstvím C.
H. Beck).
V dané věci soud prvního stupně učinil zjištění o viklavosti pravého kolene
žalobce ze svědecké výpovědi MUDr. T. (prvý odstavec na str. 4, část odůvodnění
na str. 7 rozsudku soudu prvého stupně a č. l. 133, 134 spisu), zatímco soud
odvolací dospěl k odlišnému skutkovému závěru bez opakování či doplnění
dokazování, z čehož vyplývá, že hodnotil výpověď tohoto svědka jinak než soud
prvého stupně, aniž sám výslech svědka MUDr. T. opakoval. Odvolací soud tak
učinil zjištění v rozporu s ust. § 132, § 211 a § 213 odst. 2 o. s. ř., čímž
došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s
tím, že přiléhavé zodpovězení otázky spoluzavinění žalobce na vzniku škody na
zdraví dle § 441 obč. zák. má zcela zásadní význam pro rozhodnutí dané věci.
Je tedy zřejmé, že ve věci samé ohledně částky 168.000,- Kč za ztížení
společenského uplatnění je dán dovolací důvod uvedený v ust. § 241 odst. 2
písm. a) o. s. ř., a proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího
soudu ve zmíněné části zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení s tím,
že v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu i o nákladech původního řízení
včetně nákladů vzniklých v dovolacím řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Oproti tomu ohledně částky 12.825,- Kč uložené žalovanému zaplatit žalobci
(náhrada za bolest) bylo dovolání žalovaného odmítnuto dle § 218 písm. c) o. s.
ř. za použití § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jednotlivé složky práva na
náhradu škody, kterým je vymezen obsah náhrady škody, se projevují jako
samostatné dílčí nároky.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu