25 Cdo 1520/2024-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. P., zastoupený Mgr. Ondřejem Jaškem, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti žalované: PLUS PRAGUE s.r.o., IČO 27869016, se sídlem Přívozní 1562/1, Praha 7, zastoupená Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, za účasti: UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, IČO 49240480, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 628.771 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 94/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 17 Co 368/2023-277, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 mezitímním rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 30 C 94/2019-252, rozhodl tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Žalobce uplatnil nárok na náhradu újmy za vytrpěnou bolest, ztížení společenského uplatnění a náhradu nákladů za transport rychlou záchrannou službou a nákladů ošetření. Žalobce ubytovaný v ubytovacím zařízení provozovaném žalovanou se při použití sprchy dne 22.
2. 2016 opřel o jednu ze stěn sprchového koutu, ta se prolomila a způsobila mu zranění – hluboké řezné rány, pro něž byl nucen vyhledat lékařskou pomoc. Obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 30 C 94/2019-94, zamítl žalobu co do částky 5.762 Kč s příslušenstvím z důvodu promlčení (výrok již nabyl právní moci), nárok žalobce však co do základu shledal důvodným. Odvolací soud tento výrok zrušil, neboť z napadeného rozsudku nevyplývalo, o jaké důkazy opřel obvodní soud svůj závěr o příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a vznikem škody, a uložil soudu prvního stupně provést konkrétní dokazování ke zjištění skutkového stavu.
Obvodní soud proto doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu především znaleckými posudky, na jejichž základě po skutkové stránce uzavřel, že žalobce v ubytovacím zařízení provozovaném žalovanou dne 22. 2. 2016 utrpěl úraz ve sprchovém koutu, kde poté, co se opřel o stěnu koutu, došlo vlivem ztráty únosnosti sádrokartonové příčky v důsledku pronikání vlhkosti zapříčiněného užitím nesprávného typu sádrokartonu k prolomení této příčky, což vedlo k pádu žalobce do takto vytvořeného otvoru a jeho poranění.
Po právní stránce soud odmítl námitku promlčení nároků na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění a uzavřel, že žalobce si zranění na zádech nemohl způsobit sám žádným z žalovanou namítaných způsobů, za absurdní označil působení kouzla voodoo. Tvrzení žalobce o způsobu vzniku škody jsou věrohodná a určité rozpory jsou vysvětlitelné jednak skutečností, že je žalobce cizinec a nehovoří česky, a jednak, že si nelze přesně vybavit každý pohyb při rutinní činnosti jako je sprchování ani následky pádu v úleku a šoku.
Bylo bezpečně prokázáno, že stav sprchového kouty byl vadný, neboť na jeho stavbu byl užit nevhodný typ sádrokartonu bez úpravy odolávající vlhkosti, proto následně zcela degradoval a zřítil se i po působení mírného tlaku. Je nepochybné, že žalovaná provozuje ubytovací zařízení za účelem výdělku a že žalobci byla způsobena výše popsaným způsobem újma na zdraví při pobytu v tomto zařízení, tedy škoda byla způsobena provozní činností a žalovaná za ni odpovídá podle § 2924 o. z., přičemž žalovaná neprokázala žádný liberační důvod.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 17 Co 368/2023-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Varianty nehodového děje předkládané žalovanou neodpovídají provedenému dokazování, žalovaná původně nesporovala, že ke zranění žalobce došlo v jejím zařízení, ale pouze tvrdila, že sprchový kout byl v řádném stavu. Nepřesnosti v tvrzeních žalobce u soudu a v dokladech z ošetření jsou vysvětlitelné jeho jazykovým handicapem a časovým odstupem od škodní události. Především odvolací soud zdůraznil, že žalobcova verze odpovídá znaleckým posudkům soudem ustanovených znalců, naopak verze předkládané žalovanou byly zcela nepravděpodobné. Jelikož bylo prokázáno, že ke zranění došlo při provozu ubytovacího zařízení, a to v důsledku jeho nevyhovujícího stavebně technického stavu, žalovaná odpovídá za škodu podle § 2924 o. z.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu („v celém rozsahu“) podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost spatřovala jednak v extrémním rozporu mezi soudem provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, (což představuje odklon od rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu), a jednak v řešení otázek, u kterých má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, resp. které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Jde o otázky, zda při posuzování příčinné souvislosti při uplatnění náhrady škody způsobené provozováním ubytovacího zařízení jsou rozhodné okolnosti, za jakých došlo ke vzniku poranění poškozeného, co jsou dostatečná skutková tvrzení žalobce o vzniku škody a zda může poškozený v průběhu řízení i po koncentraci řízení opakovaně měnit svá tvrzení tak, aby vyhovovala průběhu dokazování.
Dovolatelka dále podrobně rozvedla skutková tvrzení žalobce v průběhu řízení, z nichž dovozuje extrémní rozpor v jeho popisu skutkového stavu před poraněním. Poukazovala rovněž na nesrovnalosti v popisu výšky a místa otvoru ve zdi či stavu sprchového koutu. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání podrobně rozvedl, proč považuje dovolání za nepřípustné, neboť se domáhá dalšího přezkumu skutkového stavu, k čemuž dovolání neslouží. Dovolatelka předestírá vlastní verzi skutkového děje,
brojí proti kvalitě a hodnocení důkazů a právní posouzení nezpochybňuje z důvodu nesprávného posouzení zjištěného skutkového stavu, ale namítá, že nalézací soudy posoudily skutkový stav, s nímž dovolatelka nesouhlasí. Podrobně rozvedl rovněž jednotlivé námitky z věcného hlediska a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
6. Dovolatelkou předestřené právní otázky přípustnost dovolání nezakládají, jsou totiž formulovány jen v obecné rovině. Na otázku, zda při posuzování příčinné souvislosti při uplatnění náhrady škody způsobené provozováním ubytovacího zařízení jsou rozhodné okolnosti, za jakých došlo ke vzniku poranění poškozeného, a zda může poškozený v průběhu řízení i po koncentraci řízení opakovaně měnit svá tvrzení tak, aby vyhovovala průběhu dokazování, lze odpovědět kladně, nicméně to nic nevypovídá o vlivu takového závěru na rozhodnutí v dané věci. Na otázku, co jsou dostatečná skutková tvrzení žalobce o vzniku škody, nelze v obecné rovině odpovědět vůbec. Kromě toho pro rozhodnutí není podstatné, co žalobce tvrdí, ale to, co bylo soudem zjištěno.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že ve sprchovém koutě ubytovacího zařízení dovolatelky nebyl užit správný sádrokarton určený pro vlhké prostory a správně ošetřený hydroizolací, v důsledku čehož došlo k degradaci příčky, která nesla koupelnový obklad a i při lehkém tlaku se zřítila. Současně odvolací soud uzavřel, že žalobce vysvětlil, proč s odstupem 4 let nepopsal vždy přesně všechny své pohyby ve sprchovém koutu před prolomením zdi, že jeho popsaná verze odpovídá provedeným znaleckým posudkům, naopak odlišné skutkové verze předkládané dovolatelkou odporují provedeným důkazům, neodpovídají znaleckým posudkům, případně jsou zcela nereálné.
8. Obsahem dovolání je v podstatě pouze polemika se skutkovými závěry nalézacích soudů, a především procesem hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků. Dále zpochybnění výpovědi žalobce, jenž si již se značným časovým odstupem nedokázal vybavit přesný popis jednotlivých pohybů ve sprše před probořením stěny a svým zraněním, z čehož dovolatelka konstruuje jeho nevěrohodnost. Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolatelka přistoupila k hodnocení důkazů nalézacími soudy selektivně a tvrzené nedostatky se z obsahu spisu nepodávají. Dovolatelka zcela pomíjí skutkové závěry, jež odvolací soud učinil a které v extrémním rozporu s provedenými důkazy nejsou.
9. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh.
obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
10. Dovolatelka se v podstatě domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že nebyla prokázána degradace sádrokartonové příčky, že došlo k extrémním nesrovnalostem v popisu sprchování žalobce či výšce otvoru ve zdi) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolání z hlediska těchto námitek není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
11. Jelikož dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu