25 Cdo 1523/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v
právní věci žalobců a) L. Š. a b) nezl. J. Š., zastoupeného matkou L. Š., obou
zastoupených advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra
ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 19/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 17 Co 358/2003-152,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 281/97,
zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 2. 1994, č. j. 8 C
26/93-30, kterým bylo řízení o nároku původního žalobce na náhradu škody
zastaveno pro překážku věci rozsouzené, včetně usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 12. 1994, č. j. 25 Co 300/94-38, jímž bylo usnesení soudu prvního
potvrzeno, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, č. j. 3 Cdon
965/96-56, jímž bylo dovolání žalobce odmítnuto, Obvodní soud pro Prahu 7
pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 8 C 19/2001-127,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům (právním nástupcům původního
žalobce) společně a nerozdílně částku 301.870,- Kč s příslušenstvím, co do dále
požadovaných částek 8.786,80 Kč a 204.750,- Kč s příslušenstvím řízení
zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že původní
žalobce J. Š., který žalobou podanou dne 15. 2. 1993 uplatnil nárok na náhradu
škody na zdraví mu způsobené dne 22. 8. 1969 při policejním zásahu proti
demonstracím, zemřel dne 27. 9. 1998, soud pokračoval v řízení s jeho právními
nástupci. Vzal za prokázané, že původní žalobce byl dne 22. 8. 1969 při
demonstracích proti okupaci cizích armád těžce zraněn střelbou ozbrojených
uniformovaných složek a v důsledku toho se stal plně invalidním a neschopným se
o sebe postarat. Jeho žaloba na náhradu škody na zdraví, kterou po úrazu podal,
byla rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 C 224/70, ve spojení a
rozsudkem Krajského soudu v Brně z dne 4. 2. 1977, sp. zn. 19 Co 44/75,
pravomocně zamítnuta. Po r. 1990 Ministerstvo vnitra uznalo svou odpovědnost za
škodu a s poškozeným J. Š. uzavřelo dohodu z 6. 9. a 10. 10. 1991, podle níž
odškodnilo jeho nároky za dobu do 31. 5. 1991, a dále s ním jednalo o uzavření
dohody o poskytnutí měsíční renty za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 6. 1991.
Soud prvního stupně, vázán názorem Ústavního soudu, neshledal překážku věci
pravomocně rozsouzené a po částečném zpětvzetí žaloby, kdy předmětem řízení
zůstal požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 6. 1991 do smrti
žalobce, dovodil, že ohledně tohoto nároku nebyla dohoda mezi poškozeným a
žalovanou uzavřena, neboť návrh dohody ze dne 15. 1. 1992, zpracovaný
ministerstvem, poškozený podáním ze dne 12. 3. 1992 odmítl a tvrzené přijetí
tohoto návrhu dne 20. 1. 1992 nabylo účinnosti, když žalovaná byla s touto
akceptací seznámena až dne 7. 11. 2001. Soud dovodil, že k postřelení
poškozeného došlo nesprávným úředním postupem příslušníků SNB, kteří
neoprávněně vůči němu (popř. při zásahu proti jiné osobě) užili zbraně, nedbali
nutné opatrnosti a ohrozili jeho život (§ 18 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969
Sb.). Náhradu za ztrátu na výdělku podle ust. § 20 a § 21 zákona č. 58/1969 Sb.
a § 447 odst. 1 obč. zák. soud žalobci přiznal v souladu s ust. § 17 odst. 1
vyhlášky č. 45/1964 Sb. a s § 275 odst. 1 zákoníku práce a s nařízeními vlády,
jimiž byl průměrný výdělek valorizován, ve výši stanovené znaleckým posudkem.
Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 6. 1991 nebyla
mezi stranami vypořádána a že Ministerstvo vnitra, které i přes negativní
rozhodnutí soudů uznalo svoji odpovědnost za škodu a žalobci náhradu za ztrátu
na výdělku plnilo a plnit by v případě dohody mohlo i nadále, přiznal soud
žalobcům úroky z prodlení z jednotlivých splátek od 2. 6. 1991, a to ve výši 3
% ročně do 14. 7. 1994 a od 15. 7. 1994 ve výši dvojnásobku diskontní sazby
podle toho, jak se tato sazba průběžně měnila.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2003,
č. j. 17 Co 358/2003-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
co do částky 301.780,- Kč a úroku 3,5% ročně z této částky od 18. 1. 2003 do
zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ohledně úroku z
prodlení za dobu od 2. 6. 1991 do 17. 1. 2003 a úroku z prodlení ve výši 19,5%
ročně z částky 301.870,- Kč za dobu od 18. 1. 2003 do zaplacení jej změnil tak,
že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ohledně výroku
o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud
se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vycházel ze
závazného názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho nálezu, že základ
odpovědnosti státu za škodu v této konkrétní věci je třeba odvozovat od jeho
uznání odpovědnosti z r. 1991, kdy po změně společenské situace v r. 1989 stát
výslovně v dohodě ze dne 6. 9. 1991 uznal svou plnou odpovědnost za škodu, jež
žalobci vznikla v srpnu 1969, a v návrhu dohody ze dne 15. 1. 1992 navrhl
žalobci z titulu ztráty na výdělku od 1. 6. 1991 vyplácení měsíční renty ve
výši 1.168,- Kč; žalobce s touto částkou nesouhlasil a návrh nepřijal, k dohodě
o výši nedošlo, avšak nebylo mezi nimi sporu o základu odpovědnosti za škodu
včetně ztráty na výdělku od 1. 6. 1991 do budoucna. Vzhledem k tomu, že mezi
stranami nedošlo k dohodě o výši renty, žalovaná se dostala do prodlení, až
když se dozvěděla výši plnění. Protože výše renty byla objektivně stanovena v
řízení znaleckým posudkem, který byl žalované doručen dne 17. 1. 2003, odvolací
soud dovodil, že žalovaná je povinna platit úrok z prodlení od 18. 1. 2003 ve
výši dvojnásobku diskontní sazby podle vyhlášky č. 142/1994 Sb., a co do zbytku
požadovaného příslušenství žalobu zamítl.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žaloba ohledně části požadovaného úroku z prodlení byla
zamítnuta, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňují důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nárok na příslušenství
vznikl až doručením znaleckého posudku o výši plnění, a poukazují na to, že dne
6. 9. 1991 byla mezi žalovanou a poškozeným uzavřena dohoda o vypořádání škody,
z níž je patrné, že náhrada za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 6. 1991
vypořádána nebyla, žalovaná v dohodě uznala svou odpovědnost a plnila i na
ztrátu na výdělku a nic jí tedy nebránilo v tom, aby poskytovala náhradu za
ztrátu na výdělku i po 1. 6. 1991. Závisí-li výše plnění na úvaze soudu či na
znaleckém posudku, nemění to nic na povinnosti dlužníka plnit dluh včas a řádně
a žalované nic nebránilo, aby si výši své povinnosti zjistila tak, aby ji mohla
také včas plnit. Zdůrazňují, že na včasné a řádné plnění náhrady škody nemá
vliv okamžik, kdy byl žalovanému sdělen výsledek znaleckého posudku v rámci
občanskoprávního řízení, neboť jeho povinnost k náhradě škody trvala již
předtím, jakožto povinnost hmotněprávní. Pokud by procesní úkony soudu měly
přímý vliv na hmotněprávní nárok, resp. na jeho výši, pak by prodlení soudu
bylo v rozporu s právem účastníka na soudní ochranu a za rozdíl takto vzniklý a
nepřiznaný by rovněž odpovídal stát, ovšem z jiného důvodu. Navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobci pominuli podstatné
okolnosti případu. Dohodu o konkrétní výši plnění, která byla poškozenému v r.
1991 nabídnuta, poškozený odmítl, domáhal se náhrady v jiné výši soudní cestou
a v řízení nebyl úspěšný. Za této situace lze stěží tvrdit, že žalovaná měla
povinnost nějakou částku žalobci proplácet navzdory jeho odmítnutí a v rozporu
s pravomocným rozhodnutím soudu. Údaj v odůvodnění nálezu Ústavního soudu o
tom, že na základě platně uzavřeného dodatku dohody měla žalovaná žalobci
platit částku 1.168,- Kč měsíčně, byl ovlivněn právním zástupcem poškozeného,
který dodatečně tento dodatek dohody podepsal, přičemž v následném řízení před
soudem prvního stupně se prokázalo, že o akceptaci tohoto návrhu se žalovaná
dozvěděla až z nálezu. Soud prvního stupně pak v řízení vyšel ze závěrů
znaleckého posudku a v rozsudku č. j. 8 C 19/2001-127 určil plnění v jiné výši,
než navrhovali původně oba účastníci řízení. Žalovaná trvá na tom, že se
nemohla ocitnout v prodlení, když neplnila nárok poškozeným výslovně odmítnutý
a řídila se pravomocnými rozhodnutími soudu. Rozsudek odvolacího soudu považuje
za správný a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu
ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení z částky
301.780,- Kč, jedná se o změnu rozhodnutí ve věci samé a dovolání je tak
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelé namítají nesprávné stanovení počátku prodlení žalované s plněním
jejího dluhu z titulu náhradu škody.
Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je
v prodlení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním
peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z
prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši
úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Úroky z prodlení tvoří příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.).
K prodlení s plněním peněžitého dluhu dochází uplynutím doby splatnosti a právo
věřitele požadovat úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k prodlení dlužníka.
Podle ust. § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
V případě závazku z náhrady škody není doba splatnosti stanovena právním
předpisem a nebyla-li ani dohodnuta, je dobou splatnosti náhrady škody první
den po tom, kdy byl škůdce poškozeným o splnění požádán. Škůdce se dostává do
prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl
poškozeným o splnění požádán, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z
prodlení (srov. R III/1967).
Forma výzvy k plnění závazku není předepsána, nejčastěji jde o písemnou
upomínku a za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje i žaloba. V tom případě
splatnost nastává první den po doručení žaloby dlužníkovi. Okamžik doručení
žaloby je pak rozhodující z hlediska prodlení s plněním náhrady škody a
povinnosti platit úroky z prodlení.
V obecné rovině proto nelze přisvědčit právnímu názoru, že by pro splatnost
závazku k náhradě škodě měl být rozhodný okamžik, kdy byl žalovaný v rámci
občanskoprávního řízení seznámen s výsledkem znaleckého posudku o výši náhrady
škody. Jak bylo uvedeno shora, není-li splatnost náhrady škody mezi účastníky
dohodnuta, váže se splatnost náhrady škody (a v závislosti na tom i počátek
prodlení) obvykle k datu, kdy byl škůdce poškozeným k plnění vyzván.
V daném případě však odvolací soud, vázán názorem vysloveným v nálezu Ústavního
soudu v této věci, právní základ nároku odvozoval od projevu vůle žalované,
jímž uznala vlastní odpovědnost, tedy od jiného skutkového základu, než bylo
posouzení nároku na náhradu škody v sedmdesátých letech. Z výsledků řízení, z
nichž při svém rozhodnutí vycházel i odvolací soud, vyplývá, že právním
základem závazku žalované k plnění není nárok poškozeného na náhradu škody na
zdraví, nýbrž projev vůle žalované poskytnout mu odškodnění. Povinnost žalované
k plnění je v daném případě dána tedy tím, že přes pravomocné soudní rozhodnutí
o neexistenci nároku na náhradu škody dodatečně - v r. 1991 - svoji odpovědnost
za škodu vzniklou poškozenému v základu uznala, vyrovnala jeho nároky za dobu
do 31. 5. 1991 a nabídla mu plnění od 1. 6. 1991 v částce 1.168.- Kč měsíčně,
což ovšem poškozený nepřijal. Závazek žalované nahradit poškozenému ztrátu na
výdělku se tak odvíjí od uznání její odpovědnosti vůči němu. Toto uznání však
nebylo učiněno formálně-právně kvalifikovaným způsobem, jak konstatoval i
Ústavní soud, a vzhledem k tomu, že návrh na dohodu ohledně platební povinnosti
žalované nebyl poškozeným přijat, nemohlo toto uznání založit závazek, z něhož
by vyplýval přímý nárok na plnění. Nelze proto přisvědčit ani názoru dovolatelů
na vznik nároku na úroky z prodlení ode dne 2. 6. 1991, neboť tehdy a ani v
době podání žaloby nenastala splatnost pohledávky žalobce na plnění.
Případ J. Š. je případem sui generis, jak ostatně uvedl i Ústavní soud v
odůvodnění svého nálezu, a právě vzhledem ke „specifické povaze tohoto
případu“, který není v soudní praxi zcela běžný, je třeba zvážit i otázku
prodlení v širší souvislosti. Na jedné straně je zde těžce poškozený, který s
nárokem na náhradu škody neměl v 70.letech úspěch, jeho žaloba byla pravomocně
zamítnuta a teprve po pádu totalitního režimu se mohl, a to i díky tehdejšímu
postoji orgánů žalované, dočkat alespoň částečného odškodnění úrazu, k němuž
došlo v srpnu 1969 při demonstracích v B. oproti okupaci cizích vojsk. Na druhé
straně je třeba zvážit, že žalovaná, ač neměla v r. 1991 právní povinnost
nároky původního žalobce uspokojit, plnění za dobu do 30. 5. 1991 mu na základě
dohody s ním uzavřené poskytla. Za situace, že žaloba na náhradu škody proti
žalované byla v základu pravomocně zamítnuta a její návrh na výplatu renty za
dobu od 1.6.1991 nebyl poškozeným akceptován, neměla její organizační složka
žádný zákonný podklad k plnění poškozenému, resp. po jeho smrti jeho dědicům.
Ostatně lze poukázat i na to, že k odškodnění některých obětí okupace
Československa vojsky SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR v době od 20. srpna 1968 do 27.
června 1991, tedy k odškodnění obdobných případů, přistoupil český stát až
zákonem ze dne 3. května 2005 č. 203/2005 Sb.
Vzhledem k tomu, že prodlení nastává uplynutím doby splatnosti pohledávky,
nelze sice za správný považovat právní názor odvolacího soudu na okamžik, ke
kterému se žalovaná dostala do prodlení, avšak zároveň nelze uzavřít, jak činí
dovolatelé, že žalovaná již v r. 1991 měla hmotněprávní povinnost plnit a že
ani poté jí nic nebránilo, aby náhradu za ztrátu na výdělku vyplácela.
Za této situace a z důvodů shora uvedených dovolací soud dovolání zamítl (§
243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemají na náhradu jeho nákladů právo a žalované v tomto
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu