25 Cdo 1524/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. p., a. s., proti žalovanému A. N., o 4.505,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 137/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 1998 č.j. 19 Co 502/98-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobkyni 4.505,70 Kč s 19 % úrokem od 30. 6. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že na základě přihlášky žalovaného k odběru plynu byla mezi účastníky dne 26. 9. 1991 uzavřena kupní smlouva, z níž žalobkyni vznikla povinnost dodávat žalovanému do odběrního místa plyn a žalovanému povinnost za odebraný plyn zaplatit cenu. Protože žalovaný k 31.10.1993 vyklidil prostor, ve kterém se nacházelo odběrní místo, a protože žalobkyně neprokázala, že by řádně za odběr plynu fakturovala, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky za dodávku plynu žalovanému jako odběrateli za období od dubna 1994 do března 1995 není důvodný.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 1998 č.j. 19 Co 502/98-29 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 4.505,70 Kč s 19 % úrokem od 14. 2. 1998 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že závazkový vztah mezi účastníky založený smlouvou trval i poté, co žalovaný vyklidil a vlastníkům domu předal prostor, v němž se nacházelo odběrní místo, a žalobce i v tomto období v souladu se svou povinností ze smlouvy poskytoval žalovanému plnění, když dodával plyn na určenou adresu, neztotožnil se odvolací soud s důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, a dovodil, že bylo povinností žalovaného za dodaný a odebraný plyn zaplatit kupní cenu. Okolnost, že žalovanému nebyla faktura za plyn odebraný v předmětném období doručena, má význam jen z hlediska určení doby, kdy se žalovaný dostal do prodlení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nesprávně uvedeno § 241 odst. 2 písm. a/ a b/
o.s.ř.), dále pro neúplná zjištění a pro nesprávné právní posouzení zjištěných skutečností. Vzhledem k ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 222/1994 Sb., podle něhož se při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve věcech podle tohoto zákona postupuje podle správního řádu, má dovolatel pochybnosti o tom, zda projednávaná věc náleží do pravomoci soudu, a dále namítá, že žaloba byla neúplná, neboť neobsahovala vylíčení některých rozhodujících skutečností (množství a kvalitu předmětu koupě, jeho cenu za jednotku a celkovou cenu), a soudy obou stupňů pochybily, když nepostupovaly podle ustanovení § 43 o.s.ř. Navrhuje z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. zrušení rozsudků soudů obou stupňů a zastavení řízení, popř. vzhledem k ostatním uplatněným důvodům zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ust. § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst.1 písm. a/ o.s.ř. ), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ). Podle § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč.
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, přičemž předmětem řízení před odvolacím soudem byl nárok žalobkyně proti žalovanému ve výši 4.505,70 Kč s příslušenstvím. Protože dovolání směřuje proti výroku rozsudku ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Zbývalo tedy posoudit otázku přípustnosti dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., tedy zda v řízení došlo k vadám uvedeným v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť omezení uvedené v ust. § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zde neplatí. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Dovolatel namítá ve svém dovolání, že je řízení postiženo vadou uvedenou v ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
Pravomoc soudu v občanskoprávním řízení je upravena v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. tak, že soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především rovné postavení jejich subjektů, jež spočívá v tom, že jeden účastník právního vztahu nemůže svým jednostranným úkonem založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže ani autoritativně vynucovat splnění povinnosti druhého subjektu. Při řešení otázky, zda ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. je dána pravomoc soudu rozhodovat o konkrétních právech a povinnostech účastníků, je proto třeba vycházet především ze vzájemného postavení účastníků v jejich právním vztahu. Předmětem řízení v dané věci je nárok žalobkyně na zaplacení ceny za dodaný plyn na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 26. 9. 1991. Z této smlouvy vznikl mezi účastníky závazkový právní vztah, jehož obsahem je závazek žalobkyně dodávat na určené odběrní místo plyn a závazek žalovaného zaplatit jeho cenu. Uplatněný majetkový nárok tedy vyplývá z tohoto závazkového (smluvního) vztahu, který je vztahem občanskoprávním, a vzhledem k tomu, že výjimka ve prospěch pravomoci jiného orgánu není zákonem stanovena, je ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. k rozhodnutí o tomto nároku dána pravomoc soudu. Projednání a rozhodování nároků vyplývajících ze smlouvy mezi dodavatelem a odběratelem plynu není svěřeno jinému státnímu orgánu ani ustanovením § 45 odst. 1 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, na něž poukazuje dovolatel a které stanoví, že není-li v uvedeném zákoně stanoveno jinak, postupuje se při rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob podle správního řádu. Zákon č. 222/1994 Sb. upravuje podmínky podnikání v elektroenergetice, plynárenství a teplárenství (dále jen „energetická odvětví \"), jakož i práva a povinnosti fyzických či právnických osob s tím spojené, a výkon státní správy na tomto úseku (srov. § 1 tohoto zákona). V dané věci jde však o rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků ze závazkového právního vztahu, nikoliv o rozhodování o jejich právech a povinnostech při podnikání v energetických odvětvích, a nejde ani o výkon státní správy na tomto úseku, kterou jako orgán státní správy vykonává Státní energetická inspekce.
Dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není tedy dán. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř.
Další uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. pak nezakládá přípustnost dovolání, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o.s.ř. neuvedeným) vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.
Protože dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 142 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková