25 Cdo 1535/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně H. B., zastoupené JUDr. Lubomírem Strnadem, advokátem se sídlem
Liberec, Malé náměstí 291, proti žalovanému statutárnímu městu Liberec, IČO
262978, se sídlem magistrátu Liberec, nám. Dr. E. Beneše 1, zastoupenému JUDr.
Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem Liberec, U Soudu 363/10, za vedlejšího
účastenství na straně žalovaného Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance
Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 204/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 9.
2010, č.j. 29 Co 384/2010-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví ve formě bolestného a náhrady za
ztížení společenského uplatnění ve výši 64.800,- Kč a náhrady ztráty na výdělku
ve výši 216.571,- Kč, s tím, že dne 30. 11. 2005 ve 21:45 hodin utrpěla úraz po
pádu na namrzlé a neposypané komunikaci před domem č. 222 v ulici Nad Údolím v
Liberci, která je ve vlastnictví žalovaného města.
Okresní soud v Liberci mezitímním rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, č.j. 19 C
204/2007-109, shledal žalovaného plně odpovědným za škodu za zdraví žalobkyně,
která jí byla způsobena úrazem dne 30. 11. 2005 a rozhodnutí o výši
nárokovaného plnění a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozsudku.
Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem komunikace v ulici Nad Údolím
(dále jen komunikace), která je podle operačního plánu zimní údržby zařazena
mezi komunikace III. kategorie podle § 6 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích. Dne 30. 11. 2005, krátce po 21.30 hod., žalobkyně při
chůzi po komunikaci, která nemá chodníky, na rovinném úseku upadla a utrpěla
zlomeninu stehenní kosti a krčku. Prodělala několik operací, její hospitalizace
trvala od 30. 11. 2005 do 7. 12. 2005. Ohledně stavu komunikace v kritický den
soud zjistil, že její povrch byl uklouzaný, namrzlý bez posypu. Ze zprávy
Českého hydrometeorologického ústavu, pobočky Ústí nad Labem, vyplynulo, že dne
30. 11. 2005 v 21 hod. bylo zataženo, sněžení, slabý vítr východního směru,
teplota vzduchu – 0,4 stupně, přičemž povrch půdy byl zcela pokryt sněhem nebo
tajícím sněhem (s ledem nebo bez ledu). Sněžení bylo zaznamenáno slabé, v
intervalech v rozmezí od 20.30 hod do 21.10 hod. Dne 30. 11. 2005 došlo k
posypu komunikace pískem v množství 3 tun v dopoledních hodinách, pluh v tomto
dni komunikací neprojížděl. Jelikož žalobkyně se po komunikaci pohybovala
střízlivá, ve vhodné a terénu odpovídající obuvi a s potřebnou opatrností, soud
dovodil objektivní odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 27 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že
nebylo v jeho silách odstranit závadu ve schůdnosti komunikace, což by vedlo ke
zproštění se odpovědnosti. Podle soudu nebylo podstatné, že žalovaný splnil
povinnosti dané mu operačním plánem, když z provedených důkazů nevyplynulo, že
by v den úrazu 30. 11. 2005 byla komunikace řádně ošetřena.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č.j. 29 Co 384/2010-129, změnil rozsudek
okresního soudu tak, že žalobu na zaplacení 281.371,- Kč zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem ohledně
posouzení závad ve schůdnosti komunikace s tím, že v době úrazu žalobkyně byla
na komunikaci souvislá námraza, žalobkyně tak mohla přizpůsobit svou chůzi
stavu vozovky, neboť nešlo o nepředpokládanou závadu. Odvolací soud zohlednil,
že k úrazu žalobkyně došlo na rovinném úseku komunikace zařazeném ve třetím
pořadí údržby silnic, podle operačního plánu žalovaného ani podle vyhlášky č.
104/1997 Sb. neměl žalovaný povinnost tento úsek vůbec posypem zdrsňovacími
materiály opatřovat nejen dne 30. 11. 2005, ale ani kterýkoliv jiný den.
Odvolací soud poukázal na význam dané komunikace, kdy při absenci sněžení
nebylo třeba pluhovat, a postup ze strany žalovaného tak byl v souladu s
platnou právní úpravou. Tím, že den před úrazem žalobkyně byla komunikace
pluhována, žalobce důsledek povětrnostní situace zmírnil, a zcela tak vyhověl
liberačnímu důvodu uvedenému v ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2,
resp. odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem o naplnění liberačního důvodu
podle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., když se jednalo o lokální
závadu schůdnosti kolem kritického místa související s předcházejícím
pluhováním vozovky a tím i uhlazením zbytku sněhu na vozovce, což podpořilo
prochladnutí jejího povrchu. Ze žádného prováděného důkazu nelze dovodit závěr
o stavu povětrnosti v danou dobu, který by odpovídal ustanovení § 26 zákona o
pozemních komunikacích. Podle dovolatelky lze předpokládat, že kdyby na dané
komunikaci byl proveden posyp inertním materiálem, nedošlo by k jejímu úrazu.
Ze skutkových zjištění se však podává, že komunikace nebyla v době úrazu takto
upravena, o čemž svědčí i minimální množství posypového materiálu odebraného v
kritickou dobu v místě úrazu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.). Dovolání do rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím došlo ke změně rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá
postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly
ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo
protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá
podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-
li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož
nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen
ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat,
že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý
důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených
důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský
soudní řád, Komentář, Praha, C. H. Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6.
vydání, 2003, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, str. 1268).
Dovolatelka především polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, zejména
vytýká nedostatečné zjištění povětrnostní situace v době úrazu, která měla vliv
na předmětnou komunikaci. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozsudku
srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým
zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co
ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho
úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké
skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda
provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na
zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod
založit.
Podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (ve znění
účinném v době úrazu žalobkyně, tj. do 31. 12. 2006), vlastník místní
komunikace odpovídá s výjimkou případů uvedených v odstavci 4 za škody, jejichž
příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního úseku
silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu
odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky
takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. závadou ve schůdnosti pro účely tohoto
zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže
chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně
technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 5
tohoto ustanovení jsou povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou
podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, vánice a intenzivní dlouhodobé
sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně
a přívalové vody a jiné obdobné povětrností situace a jejich důsledky.
Objektivní odpovědnost podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích je
spojována s takovým stavem na komunikaci, který tvoří závadu ve schůdnosti ve
smyslu § 26 uvedeného zákona. V podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve
schůdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy, a to změnu natolik významnou,
že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky
povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, publikovaný
pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se v daném případě podle skutkových zjištění nevyskytovaly v době
úrazu na komunikaci změny mající charakter závady ve schůdnosti, které by
žalobkyně nemohla zjistit a přizpůsobit svoji chůzi jejímu stavu, nebyla
příčinou pádu žalobkyně závada ve schůdnosti, jak je vymezena v zákoně, a proto
se nejedná o objektivní odpovědnost vlastníka místní komunikace. Za této
situace námitky dovolatelky, že předmětná komunikace nebyla řádně ošetřena
proti námraze, přestože žalovaný měl dostatek času k jejímu ošetření, a že tedy
se žalovaný nemohl zprostit odpovědnosti, nemohou být právně relevantní.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.
s. ř. nejsou naplněny, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek
uplatněných v dovolání správné.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustného
dovolání přihlíží, aniž byly uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání
namítány nejsou (respektive tato námitka není nijak obsahově konkretizována) a
z obsahu spisu nevyplývají, dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2
věty první před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně podle jeho výsledku
nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníku v této fázi
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu