25 Cdo 1536/2003

25 Cdo 1536/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci

žalobce JUDr. Ing. Z. K. proti žalované České republice - Ministerstvu financí

ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o 274.743,69 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 201/2001,

o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu

2002, č. j. 13 Co 268/2002-82, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal zaplacení částky 274.743,69 Kč

s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem –

zejména nedostatečnou dozorovou činností Úřadu pro dohled nad družstevními

záložnami, který měl zanedbat své povinnosti vyplývající ze zákona č. 87/1995

Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, a tak způsobit, že se R. záložna,

spořitelní a úvěrní družstvo (dále též jen „záložna“), jejímž se žalobce stal

členem, dostala do neuspokojivé hospodářské situace a byla zde zavedena nucená

správa; žalobci vznikla škoda tím, že ztratil možnost disponovat s prostředky

uloženými v záložně.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 3. 2002, č. j. 41 C 201/2001-52,

žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce

uložil peníze na vklad u R. záložny, spořitelního a úvěrního družstva, nad níž

byla rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 1. 6. 2000,

č. j. 3131/2000/1, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 1. 11. 2000, č. j. 352/72 789/2000, a opakovaně rozhodnutím Úřadu pro dohled nad

družstevními záložnami ze dne 31. 5. 2001, č. j. 2684/2001/I, ve spojení s

rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 7. 9. 2001, č. j. 352/66661/200, 1,

zavedena nucená správa, která trvala ještě v době vyhlášení rozsudku. Správcem

byl ustanoven Ing. V. C., jenž podal návrh na prohlášení konkursu na majetek

družstevní záložny, o němž v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně

nebylo dosud konkursním soudem rozhodnuto. Soud posuzoval nárok žalobce podle

zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné

moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České

národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dospěl k závěru, že na straně žalobce nebyl k okamžiku vyhlášení rozsudku

prokázán vznik škody jakožto majetkové újmy spočívající ve zmenšení majetku

poškozeného nebo jiném znehodnocení existujícího majetku, případně v ušlém

zisku, přičemž výše škody musí být přesně vyčíslitelná. Družstevní záložna, nad

kterou měl stát v tomto případě vykonávat dozor, je nadále zapsána v obchodním

rejstříku a je zde zavedena nucená správa, v jejímž rámci probíhá inventura

majetku záložny, rekapitulace jejího dřívějšího hospodaření, zjišťování jejích

aktiv a pasiv. Lze předpokládat, že dojde k prohlášení konkursu, v jehož rámci

se správce nebo likvidátor bude snažit zahrnout do majetku záložny prostředky

získané z řady jejích pohledávek. V současné době nelze objektivně zjistit, s

jakým výsledkem skončí nucená správa, konkursní řízení nebo likvidace záložny,

jaké prostředky budou jednotlivým členům záložny vyplaceny a jaká tedy bude

výsledná újma v jejich majetkové sféře, pokud vůbec vznikne. Podle soudu

prvního stupně nelze výši škody odvozovat z výše vkladů, toto hledisko nemůže

být rozhodné pro stanovení skutečné výše škody, která bude ještě značnou dobu

pohyblivá a závislá na dalších krocích, jež budou podniknuty nuceným správcem,

likvidátorem nebo správcem konkursní podstaty. Žalobce se tedy ke dni vyhlášení

rozsudku soudu prvního stupně nemohl dozvědět o existenci škody v přesné výši,

nenastal ještě okamžik možnosti uplatnění práva na náhradu škody (actio nata),

není prozatím vůbec zřejmé, kdo a v jaké výši za případnou škodu odpovídá, a

nemohla tedy ještě ani začít běžet promlčecí doba. To vše bude zřejmé až po

vyčerpání všech zákonných možností k uspokojení nároků členů proti družstevní

záložně; uložení povinnosti státu, aby ještě předtím nahradil škodu, by mohlo

vést k neoprávněnému majetkovému prospěchu osob, které touto cestou získají své

prostředky nazpět. Zavedení nucené správy v záložně považoval soud za postup v

souladu s ustanovením § 28b zákona č.

87/1995 Sb., nemůže se proto jednat o

nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem by mohla být - za splnění

dalších předpokladů - dřívější nečinnost dozorového úřadu, avšak zkoumání

existence této podmínky odpovědnosti státu za škodu považoval soud za

nadbytečné za situace, kdy dovodil nedostatek splnění prvního z předpokladů

vzniku odpovědnosti, jímž je vznik škody.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2002, č. j. 13

Co 268/2002-82, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil

výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně uplatněný nárok

správně posuzoval jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním

postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. a správně dovodil, že nebyl naplněn jeden

z předpokladů odpovědnosti - existence škody jakožto objektivně zjistitelné

majetkové újmy na straně toho, kdo se odškodnění domáhá. Náhradu škody lze

poškozenému přiznat tehdy, pokud je její existence prokázána a je-li k vydání

rozhodnutí soudu přesně vyčíslitelná; v dané věci však tento předpoklad naplněn

nebyl, neboť nelze vyloučit, že ohledně výše škody může nastat určitý posun, a

lze tedy dovodit, že okamžik, kdy je možné uplatnit nárok na náhradu škody,

ještě nenastal (v odvolacím řízení vyšlo najevo, že byl prohlášen konkurs na

majetek záložny, bylo poskytnuto plnění ze zajišťovacího fondu družstevních

záložen, byla podána žaloba na plnění proti záložně). K závěru o vzniku škody

nelze dospět ani aplikací ustanovení § 136 o.s.ř., jak se domáhá odvolatel,

neboť v řízení o náhradu škody musí být nejprve nepochybně prokázáno, že škoda

vznikla, a pouze výši škody, je-li sporná nebo obtížně zjistitelná, může soud

určit za použití tohoto ustanovení. V dané věci však o takový případ nejde a

nebyly proto splněny podmínky ani pro vydání mezitímního rozsudku, neboť

předpokladem takového postupu je naplnění právního základu vzniku odpovědnosti

za škodu. Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže žalobu z důvodu

nenaplnění jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu na straně

žalované zamítl, a nepochybil rovněž v tom, že se za této situace nezabýval

splněním dalších předpokladů odpovědnosti, zejména odvolatelem vytýkaného

nesprávného úředního postupu Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatel nesouhlasí s argumentem

odvolacího soudu, že ještě mohou nastat okolnosti, které vznik škody zcela

vyloučí. Ani v soudním řízení není možné předpokládat, že budou splněny

nemožné podmínky a nastanou nemožné okolnosti. Je notorietou, že došlo ke

krachu celého sektoru družstevních záložen; vznik škody na straně žalobce byl

přiznán a uznán rozhodnutím Zajišťovacího fondu družstevních záložen vyplácet

tzv. pojištěné vklady, a to na základě oznámení Úřadu pro dohled nad

družstevními záložnami, že R. záložna není schopna dostát svým závazkům vůči

vkladatelům ze zákonných smluvních podmínek. V tomto výroku je podle dovolatele

jednoznačně obsaženo, že zde vznikla konkrétním vkladatelům konkrétní záložny

skutečná majetková újma, jde tedy o jednoznačné a nezpochybnitelné konstatování

vzniku škody na straně žalobce. Základem požadované náhrady škody jsou částky,

které má žalobce uloženy u záložny a které nebyly ve stanoveném termínu

vyplaceny. Tím vznikla žalobci majetková újma, která nijak nesouvisí s

probíhajícím konkursním řízením, jehož výnos podléhá jinému právnímu režimu.

Důležitá je však především okolnost, že státem zřízený dohledový orgán, který

měl chránit vklad (investici) občana, tuto občanem placenou službu neprovedl.

Pokud Úřad pro dohled nad družstevními záložnami neplní ustanovení § 27 a § 28

zákona č. 87/1995 Sb., jedná protiprávně a musí za své jednání nést

odpovědnost. V daném případě bylo vlastnické právo poškozeno nesprávným úředním

postupem, újma žalobci vznikla a v případě pochybností o jejím vyčíslení mohl

soud uvážit konkrétní výši podle ustanovení § 136 o.s.ř. Podle dovolatele je

dána i příčinná souvislost mezi protiprávními činy a opomenutími Úřadu pro

dohled nad družstevními záložnami a Ministerstva financí a mezi škodou, kterou

žalobce utrpěl. Ohledně prokázané výše škody dovolatel odkazuje na rozhodnutí

publikované pod R 13/85, má za to, že oba soudy měly dostatečný prostor pro

rozhodnutí o základu věci a že pochybily, pokud konstruovaly zákonem

neaprobovaný pojem předčasnosti žaloby, aniž by rozhodly alespoň o základu

nároku mezitímním rozsudkem. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí

odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že dovolání není podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a ztotožňuje se s

odůvodněním odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Ve sporech o náhradu škody

je základem věci zjištění, zda je dána odpovědnost škůdce za tvrzenou škodu.

Protože nebyla splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, nemohl

soud rozhodnout mezitímním rozsudkem o základu nároku. Vzhledem k probíhajícímu

konkursnímu řízení není možné určit výši údajné škody, neboť žalobce se do

konkursního řízení přihlásil se svou pohledávkou a lze očekávat, že mu bude

část vkladu uhrazena z konkursní podstaty; není přitom jisté, že konkursní

řízení skončí likvidací. Omezení nakládání s vklady pak není žádným

vyvlastněním, ale zákonným důsledkem prohlášení konkursu, tedy stavem v souladu

s objektivním právem. Použití ustanovení § 136 o.s.ř. přitom není na místě,

neboť se vztahuje na případy, kdy zjištění nároku bude obtížné nebo nemožné

vždy, nikoliv dočasně. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem

řízení, a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl

k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu,

které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není důvodné.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu

škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž

náhrady se žalobce jako člen družstevní záložny domáhá na žalované České

republice z důvodu nedostatečného plnění jejích povinností v rámci státního

dozoru nad činností družstevních záložen. Otázka vzniku škody je sice otázkou

skutkovou, avšak posouzení, které skutkové okolnosti jsou z hlediska naplnění

hypotézy právní normy rozhodující, je posouzením právním. Zásadní právní význam

napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

spatřuje dovolací soud v posouzení otázky okamžiku vzniku škody členů

družstevní záložny, jakožto předpokladu pro uplatnění práva na náhradu škody,

která v rozhodování dovolacího soudu nebyla zatím vyřešena. S tím, jak po

právní stránce byla tato otázka odvolacím soudem posouzena, se dovolací soud

ztotožňuje.

Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle

odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla

nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na

zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří

podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost

mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Protože zákon č. 82/1998 Sb.

obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže

nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této

otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo

(ušlý zisk).

Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře

poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně

vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná

poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno

rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného

oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým

prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného,

které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na

pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované

pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).

Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na

náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby

byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době,

kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na

náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o.s.ř., které stanoví, že pro

rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující

je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a

nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane.

Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její

náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby,

tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších

předpokladů odpovědnosti za škodu.

Podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních

družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České

národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, družstevní záložna je

oprávněna vykonávat tyto činnosti: a) přijímat vklady od svých členů, b)

poskytovat úvěry svým členům, c) poskytovat svým členům peněžní služby

specifikované pod body 1. – 3. a d) poskytovat svým členům další služby

specifikované pod body 1. - 4.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona v rozsahu určeném stanovami má každý

člen a) právo a povinnost ukládat v družstevní záložně vklady, b) právo na

poskytnutí úvěru a dalších služeb, c) právo na neprodlené poskytnutí úplných

informací o hospodaření družstevní záložny a rozhodnutích jejích orgánů a

oprávněných osob.

Podle § 17 odst. 1 věty první zákona ve znění účinném do 30. 11. 2001 náhrada

za pojištěný vklad (dále jen \"náhrada\") se vkladateli z Fondu poskytne v

případě, že Fond obdrží písemné oznámení Úřadu o neschopnosti družstevní

záložny dostát závazkům vůči vkladateli za zákonných a smluvních podmínek.

Z uvedené úpravy je zřejmé, že člen družstevní záložny má v rozsahu určeném

stanovami právo na poskytování peněžních služeb, při nichž mezi ním a záložnou

vznikají právní vztahy podle příslušných ustanovení občanského nebo obchodního

zákoníku, a to včetně práva na výplatu vkladu. Škoda, spočívající v tom, že

nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného

hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy

družstevní záložna poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu,

nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena záložny (věřitele) na

plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným, a že je

vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena družstva tedy

předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze

na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda došlo k

prodlení s výplatou peněžních vkladů, neboť příčinou vzniku škody, jejíž

náhrada je na žalované požadována a jež má spočívat v neuspokojené pohledávce

žalobce z vkladu v družstevní záložně, není samotné prodlení s tímto plněním. V

případě probíhajícího konkursu na majetek družstva to znamená, že členům může

škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve

nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká

jim majetková újma. Tím je zároveň vyvrácena dovolací námitka, že probíhající

konkurs na družstevní záložnu nesouvisí s uplatněným nárokem na náhradu škody.

Z okolnosti, že žalobce obdržel od Fondu pojistné plnění jako částečnou náhradu

za pojištěný vklad, nelze dovozovat, že mu vznikla škoda v občanskoprávním

smyslu, jak byla definována shora. Zákon o spořitelních a úvěrních družstvech

totiž nárok na výplatu náhrady za pojištěný vklad spojuje se splněním jiných

podmínek, než jakými je v občanském právu charakterizován vznik škody;

podmínkou pro náhradu je totiž písemné oznámení Úřadu pro dohled nad

družstevními záložnami o neschopnosti družstevní záložny dostát závazkům vůči

vkladateli za zákonných a smluvních podmínek, nikoliv vznik škody spočívající

ve zmenšení majetkového stavu člena družstva.

Z výše uvedeného vyplývá i nesprávnost dovolací námitky, že k závěru o vzniku

škody lze dospět aplikací ustanovení § 136 o.s.ř., podle nějž lze-li výši

nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí

ji soud podle své úvahy. Toto ustanovení totiž předpokládá, že vznik škody

(základ nároku) je prokázán a obtíže vznikají při určení její výše; jedině

tehdy, prokáže-li poškozený v občanském soudním řízení vznik škody, ale

neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům

provedeného dokazování použít ustanovení § 136 o.s.ř. ohledně té části škody,

jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec

(srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz

47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník

1985). Jestliže tedy žalobci dosud škoda nevznikla, není namístě zabývat se

její výší, a to ani volnou úvahou soudu podle citovaného ustanovení.

Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době

probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nemohla žalobci

jako členu této záložny ještě vzniknout škoda, spočívající v neuspokojení jeho

nároků na výplatu vkladů, je správný, a za této situace je správný i jeho

závěr, že z tohoto důvodu nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí splněn

základní předpoklad pro založení odpovědnosti jiných subjektů za škodu, a

žaloba je předčasná (k obdobnému závěru již Nejvyšší soud ČR dospěl v rozsudku

ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, nebo v rozsudku ze dne 26. 2.

2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003); dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§

243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř., když důvody zvláštního

zřetele hodné pro takový postup shledal dovolací soud v tom, že ze skutkových

zjištění vyplývá, že část vkladu žalobce u družstevní záložny je skutečně

zablokována bez jeho možnosti s ním nakládat, přičemž neúspěch dovolání byl

vyvolán především předčasností žaloby, aniž by žalobce mohl uplatnit skutečné

výhrady ke správnosti úředního postupu orgánu státu. Za této situace by bylo

přílišnou tvrdostí uložit mu povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2004

JUDr. Petr V o j t e

k, v. r.

předseda senátu