25 Cdo 1569/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně S. P. h., příspěvkové organizace K. p. r., zastoupené advokátem,
proti žalovanému A. s. O., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 95.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C
504/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 22. května 2001, č. j. 18 Co 193/2001-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 7. 2000, č. j. 9 C
504/2000-36 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
95.000,- Kč s úroky z prodlení, a to na základě zjištění, že žalovaný dluží na
nájemném za pronajatý nebytový prostor částku 80.000,- Kč a na smluvní pokutě
podle ujednání v nájemní smlouvě 15.000,- Kč. Tento rozsudek byl usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2001, č. j. 18 Co 422/2000 zrušen
a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil
názoru soudu prvního stupně, že na platnost smlouvy o nájmu nemá vliv zjištění,
zda nájemce předmět nájmu užíval, avšak vzhledem k tomu, že možnost užívání
předmětu nájmu byla smluvně odvozována od existence písemného zápisu o předání
a převzetí nebytových prostor, je v dalším řízení třeba objasnit skutkovou
otázku, zda k předání nebytových prostor došlo způsobem sjednaným mezi
účastníky, a za tím účelem doplnit dokazování a zabývat se i tím, zda má
žalobce právo na smluvní pokutu za sjednaných podmínek.
Okresní soud ve Svitavách ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2001,
č. j. 9 C 504/2000-60, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 80.000,- Kč s úroky z prodlení, co do dále požadované částky 15.000,- Kč
s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal
důvodným nárok žalobce na zaplacení dlužného nájemného, nikoliv však nárok na
zaplacení smluvní pokuty. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 30. 1. 1997 nájemní smlouvu, jíž se žalobce zavázal
přenechat žalovanému k užívání nebytové prostory v J. ulici čp. 71 v P. (dvě
místnosti s příslušenstvím) na dobu určitou do 31. 1. 1998. Byla sjednána
tříměsíční výpovědní doba, počínající dnem následujícím ode dne doručení
výpovědi, a nájemné ve výši 2.000,- Kč/m2/rok, tj. 80.000,- Kč za celý
pronajatý prostor ročně s tím, že při opožděné platbě nájemného a služeb byl
sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení. Ve
smlouvě bylo uvedeno, že pronajaté prostory jsou v řádném a uživatelném stavu
pro sjednaný účel nájmu (kanceláře a zázemí) a nájemce se zavazuje udržovat je
v tomto stavu řádnou péčí po dobu trvání nájmu. Pro případ, že nebytové
prostory nebudou předány zpět pronajímateli v řádném stavu, byla sjednána
smluvní pokuta ve výši 15.000,- Kč. Dne 18. 2. 1997 byly předmětné nebytové
prostory žalovanému předány, o čemž byl pořízen zápis, v němž byl technický
stav prostor označen jako špatný s nutnou rekonstrukcí. Žalovaný uznal, že
nájemné neplatil, tvrdil však, že pronajaté prostory neužíval, neboť nebyly
způsobilé k užívání ke smluvenému účelu a vyžadovaly rekonstrukci. Soud žalobě
v části týkající se nároku na dlužné nájemné vyhověl s odůvodněním, že
povinnost platit nájemné za pronajaté nebytové prostory je nezávislá na tom,
zda žalovaný prostory skutečně užíval, a pokud tvrdil, že od smlouvy o pronájmu
odstoupil, nijak to nedoložil. Žalobu v části týkající se nároku na smluvní
pokutu soud zamítl, neboť nebytové prostory byly po skončení nájmu ve stejném
stavu, v jakém byly předány žalovanému.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 5.
2001, č. j. 18 Co 193/2001-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
povinnosti žalovaného zaplatit částku 80.000,- Kč tak, že žalobu co do částky
4.285,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývajícím rozsahu (co do částky
75.715,- Kč s příslušenstvím) jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že hodnocení technického stavu
prostor v zápise ze dne 18. 2. 1997 jako „špatného s nutností rekonstrukce“
neznamená, že by prostory nebyly ve stavu hodícím se pro sjednané užívání, a z
hlediska povinnosti platit nájemné není rozhodné, že žalovaný pronajaté
prostory neužíval. Protože ze smlouvy vyplývá, že žalovaný je povinen platit
nájemné ode dne následujícího po dni, kdy nebytové prostory převzal, tj. až od
19. 2. 1997, odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu v odpovídajícím rozsahu zamítl, a jinak jej potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodů podle ust. § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a
c) o. s. ř. Namítá, že údaje v nájemní smlouvě o stavu pronajímaných nebytových
prostor nebyly pravdivé, jsou v rozporu s protokolem o jejich předání, nebyly
způsobilé ke smluvenému nebo obvyklému užívání a žalovaný byl tak uveden v omyl
(smlouva byla podepsána dne 30. 1. 1997, aniž měl žalovaný možnost předmět
nájmu prohlédnout a až dne 18. 2. 1997 zjistil jeho skutečný stav). Poukazuje
na to, že nebyla splněna podmínka § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. a soudy se
měly více zabývat skutečným stavem prostor a provést k tomu dokazování
výslechem svědků. Potvrzení argumentů žalovaného by pak mělo vést k závěru o
absolutní neplatnosti smlouvy, protože obsah smlouvy obchází zákon a příčí se
dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a protože plnění ze smlouvy bylo nemožné od
samého počátku (§ 37 obč. zák.). Tvrdí, že od smlouvy odstoupil, i když ne
písemně, ale žalobkyni to bylo známo. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2001 (dle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat
(subjektivní přípustnost) má účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná
určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod
číslem 28/98).
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku tak, že žalobu co do částky 4.285,- Kč zamítl. Vzhledem k tomu, že tak
vyhověl návrhu žalovaného a rozhodl v jeho prospěch, není žalovaný subjektivně
oprávněn podat proti tomuto rozhodnutí dovolání.
Dovolání žalovaného proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu bylo
proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první a § 218 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. odmítnuto.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 75.715,- Kč s příslušenstvím se
řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní
právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění,
jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, neboť podle
jeho názoru je smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná podle ustanovení §
37 odst. 2, § 39 a § 49a obč. zák. Neplatnost smlouvy dovozuje z toho, že
pronajaté prostory nebyly v řádném a uživatelném stavu, a proto je neužíval.
Je-li předmět nájmu zčásti nebo zcela nezpůsobilý ke smluvenému užívání, popř.
neodpovídá-li stavu popsanému ve smlouvě, má nájemce - vedle možnosti věc od
pronajímatele v tomto stavu nepřevzít – i jiné právní prostředky ke zjednání
nápravy. Sama okolnost, že pronajímané prostory nejsou ve stavu popsaném ve
smlouvě, však nezpůsobuje absolutní neplatnost nájemní smlouvy.
Neplatnost podle § 37 odst. 2 obč. zák. (je –li předmětem právního úkonu plnění
nemožné) předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost
plnění, a to buď právní nebo fyzickou. Jestliže je plnění fakticky i právně
možné, jiná než smluvená vlastnost či stav předmětu plnění nemá sama o sobě za
následek absolutní neplatnost právního úkonu, a to ani podle ust. § 39 obč.
zák., podle nějž je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Obsah ani účel
smlouvy účastníků o nájmu nebytových prostor zákonu neodporuje a ani jej
neobchází. Smlouva je svým obsahem realizací práva žalobkyně pronajmout
nebytové prostory ve svém vlastnictví v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb., ve
znění účinném ke dni 30. 1. 1997 (z hlediska tohoto zákona smlouva obsahuje
všechny náležitosti, které jsou vyžadovány v § 3 odst. 3 tohoto zákona a je
sepsána v požadované písemné formě) a jako dvoustranný právní úkon není v
rozporu s dobrými mravy. Důvodem absolutní neplatnosti předmětné smlouvy pro
rozpor s dobrými mravy není ani tvrzení dovolatele, že byl uveden v omyl, neboť
úpravu právních následků pro případ, že právní úkon byl učiněn v omylu,
obsahuje ustanovení § 49a obč. zák., podle nějž je právní úkon neplatný,
jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež
je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen
tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Neplatnost právního úkonu podle
ustanovení § 49a obč. zák. je neplatností relativní (srov. § 40a obč. zák.),
což znamená, že právní úkon se považuje za platný, pokud se ten, kdo je jím
dotčen, neplatnosti nedovolá. Z obsahu spisu ani ze skutkových zjištění soudů
obou stupňů však nevyplývá, že by se žalovaný v průběhu řízení před soudy obou
stupňů či mimosoudně relativní neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu vůči
žalobkyni dovolal.
Nájemci, který na základě smlouvy převzal nebytové prostory za účelem jejich
užívání poté, co se seznámil s jejich skutečným stavem, jež neodpovídá smlouvě,
zůstává i přesto zachováno právo na poskytnutí slevy z nájemného nebo na
prominutí nájemného podle § 673 až 675 obč. zák., možnost od smlouvy odstoupit
(§ 679 obč. zák.) nebo ji písemně vypovědět podle § 9 odst. 3 písm. c) zákona
č. 116/1990 Sb. Jestliže žalovaný žádné ze svých práv nevyužil, resp. jejich
uplatnění neprokázal, je povinen podle smlouvy plnit, tj. zaplatit nájemné, a
to i v případě, že pronajaté prostory neužíval. Nelze přisvědčit jeho názoru,
že měl povinnost tyto prostory užívat, protože výklad čl. 3 nájemní smlouvy, ze
kterého žalovaný tuto svou povinnost odvozuje, vede pouze k závěru, že nájemce
měl povinnost užívat pronajatý nebytový prostor k účelu sjednanému ve smlouvě
(nikoli tedy obecnou povinnost pronajatý nebytový prostor užívat ve smyslu ust.
§ 665 odst. 2 obč. zák.).
Protože z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nemá rozsudek odvolacího soudu
v potvrzujícím výroku o platební povinnosti žalovaného po právní stránce
zásadní význam, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Proto dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218
písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyni náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu