25 Cdo 1575/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce L. C., zastoupeného advokátkou, proti žalované JUDr. D. V.,
zastoupené advokátem, za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, o 448.500,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 409/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2005, č. j. 7
Co 101/2005-322, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15.780,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že úraz, který žalobce
utrpěl dne 17. 8. 1997 při dopravní nehodě zaviněné žalovanou, zanechal trvalé
následky na jeho zdraví, žalobce se stal osobou částečně invalidní se změněnou
pracovní schopností; před úrazem se věnoval zejména sportovním aktivitám, a to
jak v soukromém, tak v profesním životě (byl učitelem tělocviku, trenérem žáků
ve fotbale, vedl zájmové sportovní kroužky), z toho je prakticky vyřazen, což
má dopad i na jeho další profesní uplatnění, a následky úrazu se negativně
projevily i v jeho životě rodinném, má fyzické i psychické potíže. Soud dospěl
k závěru, že se jedná o případ hodný mimořádného zřetele a dosud vyplacená
částka na náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 88.470,- Kč není s
ohledem na následky zranění adekvátní. Za přiměřené považoval zvýšení
odškodnění na čtyřnásobek základního bodového ohodnocení, což představuje
celkem částku 179.400,- Kč, po odečtení již vyplacené částky 88.470,- Kč byla
žalobci přiznána částku 90.930,- Kč. Co do zbytku uplatněného nároku soud
žalobu zamítl s odůvodněním, že požadavek zvýšení základní výše náhrady na
desetinásobek je nepřiměřený vzhledem k tomu, že žalobce je sice vyřazen z
aktivního sportovního života, nicméně v ostatních činnostech je toliko omezen a
jeho zdravotní problémy nejsou takového rázu, že by byl zcela vyřazen ze
společenského (kulturního) a profesního života, že by nebyl schopen vykonávat
běžné životní úkony a zajišťovat uspokojování svých životních a společenských
potřeb.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
11. 2. 2005, č. j. 7 Co 101/2005-322, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku
179.400,- Kč, a ve zbývajícím rozsahu co do částky 178.170,- Kč jej potvrdil,
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s
ním posoudil uplatněný nárok podle § 427, § 444 obč. zák a vyhlášky č. 32/1965
Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Soudu prvního stupně
vytkl, že nedocenil negativní vliv těžké obstrukční plicní choroby, kterou
žalobce trpí po úrazu hrudníku, na další funkce jeho organizmu a na vznik
dalších obtíží vyvolaných zvýšenou fyzickou a psychickou únavou. S ohledem na
trvalé funkční změny pohybového aparátu, poruchy dýchacího ústrojí a poruchy
duševní, jak byly znalci objektivně zjištěny, a při posouzení jejich dopadu na
další uplatnění žalobce v životě a ve společnosti (zejména v oblasti rodinné,
společenské, profesní a sebevzdělávací) dospěl odvolací soud - na rozdíl od
soudu prvního stupně – k závěru, že s ohledem na všechny okolnosti případu a na
to, že k úrazu došlo v produktivním věku žalobce, kdy ztratil i postavení
živitele rodiny, je přiměřeným zvýšení odškodnění na osminásobek základního
bodového ohodnocení. Při počtu 1.495 bodů dle znaleckých posudků (po 30,- Kč)
činí základní částka 44.850,- Kč, po zvýšení na osminásobek částku 358.800,-
Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s .ř., a podává je z důvodu nesprávného právního
posouzení věci odvolacím soudem - § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka
uvádí, že sportovní, společenské a jiné zapojení nebylo žalobci v důsledku
úrazu zcela znemožněno, není z těchto aktivit zcela vyřazen, nic mu nebrání v
uplatnění v kulturním a společenském životě, nepříznivé důsledky v oblasti
rodinného života nebyly objektivizovány a specifikovány, a pokud jde o
sportovní zapojení, poukazuje na to, že se nejednalo o vrcholového sportovce.
Za odpovídající zvýšení dovolatelka považuje maximálně čtyřnásobek základního
ohodnocení, jak rozhodl soud prvního stupně, který ve svém rozhodnutí poukázal
na závěry znaleckého ústavu, v němž otázka těžké obstrukční plicní choroby
žalobce byla zohledněna. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že ačkoliv je ve svém dalším uplatnění v
životě „pouze omezen“, jedná se o omezení velmi významná, který závažně
zasahují do jeho rodinného, sportovního, kulturního a především pracovního
uplatnění. Před úrazem byl učitelem tělesné výchovy, aktivně sportoval a
vychovával své dvě děti a to vše se po dopravní nehodě, kterou v opilosti
způsobila žalovaná, zásadně změnilo – žalobce se stal invalidním důchodcem, v
zaměstnání je limitován invalidním důchodem, je omezen při dalším vzdělávání,
které je u učitelů povinné. Výrazně je omezen ve sportovním životě, který před
úrazem vedl nejen jako učitel tělesné výchovy, ale aktivně sám sportoval a
působil rovněž jako trenér. Navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nedůvodné
odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
o. s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání, které je proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byla podle § 7 odst. 3 vyhlášky zvýšena náhrada za
ztížení společenského uplatnění žalobce o další čtyřnásobek základního
ohodnocení (tj. celkem na osminásobek). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že už
sama základní výměra odškodnění ztížení společenského uplatnění představuje
náhradu za nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a
pro uspokojování jeho potřeb a že zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky je na
místě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani
zvýšení základního odškodnění podle § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje
následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo
ztraceny. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby pak v každém
jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Doporučení znaleckého ústavu
na rozsah zvýšení náhrady vychází především z hlediska lékařského a samo o sobě
není závazné pro soud, který je vázán poněkud jinými a komplexnějšími hledisky,
mezi něž patří možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, možnost volby povolání a dalšího sebevzdělávání. Úvaha soudu není
libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik
nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění (§ 4 odst.
1, § 6 odst. 1 vyhl.) a pro její zvýšení (§ 6 odst. 2 a zejména § 7 odst. 3
vyhlášky) stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž
(jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře
„přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele.
Rozhodnutí o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází ze
srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se
stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém
zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela
ztraceny jeho předchozí možnosti k dalšímu uplatnění v životě a ve společnosti.
Zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky je opodstatněno v případech, kdy
společenské, kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší
úrovni a po ustálení jeho zdravotního stavu po úrazu je další pokračování v
těchto činnostech velice ztíženo, popř. vyloučeno, a kdy následky poškození
zdraví se negativně projevují v řadě činností a oblastí života poškozeného.
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno, že u žalobce došlo k
trvalým a výrazným změnám zdravotního stavu ve věku 38 let s následky
vyplývajícími z poúrazového omezení hybnosti levého hlezenního kloubu a kolena,
s poruchami cévního prokrvení levé dolní končetiny, těžkého organického
psychosyndromu (anxiosně – depresivní) a středně těžkého omezení hybnosti
hrudníku s těžkou obstrukční chorobou plicní. Žalobce trpí dechovými obtížemi,
omezením hybnosti levé dolní končetiny a psychickými obtížemi projevujícími se
sníženou možností soustředění, zvýšenou únavou, častější bolestivostí hlavy. V
důsledku toho žalobce ztratil nejen svou dosavadní profesi učitele tělocviku,
ale i svou mimopracovní a zájmovou činnost, jíž se s oblibou intenzivně věnoval
jako trenér, i možnost sám se věnovat aktivně sportu, což pro něj představovalo
významnou životní hodnotu. Pro dechové a psychické obtíže je pak omezen i v
řadě dalších společenských a kulturních činností, včetně života rodinného a
výchovy dětí.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – přihlížel k okolnostem
významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění
žalobce, jež souvisejí s následky úrazu, utrpěného při nehodě, a v rámci
případu zvlášť výjimečného důvodně uvážil rozsah zvýšení náhrady. Vycházel
přitom ze zhodnocení, jak následky zranění žalobce konkrétně zasáhly do jeho
života vzhledem k jeho věku a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě
a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a
kvalitou jeho společenského, profesního, sportovního i jiného uplatnění.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání, nespočívá v dané věci v tom, že by odvolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu nebo že by správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil. S právním posouzením věci odvolacím soudem dovolatelka
nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním
posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkové závěry, s nimiž
dovolatelka nesouhlasí a bagatelizuje je.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném
právním názoru nebo že by míra zvýšení základního odškodnění podle hledisek § 7
odst. 3 vyhlášky neodpovídala rozsahu, v jakém je žalobce pro trvalé následky
úrazu omezen v dalším životě a v uplatnění ve společnosti, a v jakém jsou
některé z předpokladů, jež žalobce v dalším životě měl, následkem poškození
jeho zdraví zcela ztraceny. Jestliže odvolací soud na základě zjištěných
skutkových okolností konkrétního případu uvažoval přiměřenou výši odškodnění v
celkové částce cca 350.000 Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou.
Proto dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o dalším
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, jež znamenalo zásadní změnu
v životě poškozeného, není v rozporu s ust. § 7 odst. 3 vyhlášky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalované zamítl (§
243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají
z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 15.705,- Kč (odměna z
částky určené podle § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do
31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 16. 5. 2005/, vypočítaná podle
ust. § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1
vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo
sepsáno dne 13. 7. 2005), v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu