25 Cdo 1586/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J.a H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. P. S.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 47.708.362,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 50/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2006, č. j. 20 Co
350/2005-664, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se (po změně žaloby v průběhu řízení) domáhal vůči žalovanému náhrady
škody v celkové výši 47.708.362,- Kč, spočívající ve skutečné škodě vzniklé
demolicí objektu ve vlastnictví žalobce ve výši 928.026,- Kč, v ušlém (dlužném)
nájemném za období od 1. 7. 1993 do 31. 12. 2004 ve výši 8.841.192,- Kč podle
předběžné ústní dohody o nájmu a v poplatku z prodlení z nájemného ve výši
37.939.144,- Kč.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, č. j. 7 C
50/2005-626, žalobu na zaplacení částky 47.708.362,- Kč zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník nemovitosti
- objektu č. p. v D. v J. h. – jednal s žalovaným o možnosti uzavření nájemní
smlouvy k této nemovitosti, posléze se s ním dohodl na provedení demolice
objektu za podmínky, že s ním žalovaný do 31. 7. 1992 uzavře nájemní smlouvu o
pronájmu 75% objektu. Přestože k uzavření nájemní smlouvy nikdy nedošlo, nechal
žalovaný v červenci roku 1992 provést stavební firmou demolici objektu. Dopisem
ze dne 17. 7. 1992 sdělil žalobce žalovanému, že demolice byla provedena v
rozporu s dohodnutými podmínkami a bez jeho souhlasu. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že nárok na náhradu
dlužného nájemného a zaplacení poplatku z prodlení není důvodný, neboť ač spolu
účastníci řízení o pronájmu objektu jednali, k uzavření konkrétní nájemní
smlouvy nikdy nedošlo, přičemž skutečnost, že žalovaný poskytl žalobci finanční
prostředky jako zálohu na nájemné, je bez významu. Veškerá jednání byla ústní,
ač zákon k uzavření smlouvy o budoucí nájemní smlouvě ve smyslu § 50a obč. zák.
vyžaduje písemnou formu; proto pokud žalovaný neuzavřel se žalobcem nájemní
smlouvu, nelze dovodit jeho porušení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí
ani ze smlouvy nájemní, tudíž ani odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420
obč. zák. U nároku na náhradu skutečné škody za demolici objektu soud prvního
stupně dovodil vznik škody, představované rozdílem mezi cenou nemovitosti před
provedením bouracích prací a její cenou po demolici, jakož i porušení
povinností ze strany žalovaného vyplývajících z dohody o provedení demolice
(žalovaný provedl demoliční práce bez souhlasu žalobce), shledal však důvodnou
námitku promlčení vznesenou žalovaným. Žalobce se dozvěděl o škodě, tj. o
bouracích pracích, již v červenci roku 1992, neboť v dopise ze dne 17. 7. 1992
adresovaném žalovanému uvádí, že žádá o vysvětlení provedené demolice, kterou
může právem považovat za způsobenou škodu a žádat její náhradu; od tohoto
okamžiku proto začala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba. Byla-li žaloba
podána dne 13. 1. 1995, je nárok promlčen, přičemž sama okolnost, že se
účastníci řízení snažili dále jednat o případném uzavření nájemní smlouvy a že
žalobce doufal, že žalovaný splní svůj závazek z této kontraktace, běh
promlčecí doby nijak neposouvá.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 10. 2006,
č. j. 20 Co 350/2005-664, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho závěry právními, na které pro stručnost odkázal; ke sporné otázce, zda
došlo k uzavření nájemní smlouvy, zdůraznil rozporná tvrzení žalobce a s
poukazem na původní znění žaloby (žalobce se domáhal uzavření nájemní smlouvy k
předmětnému objektu nebo jeho uvedení do původního stavu) dovodil, že nájemní
smlouva mezi účastníky nikdy uzavřena nebyla (za nadbytečné pak považoval
provedení výslechu svědka H.). Správně tedy soud prvního stupně žalobci
nepřiznal dlužné nájemné ani poplatek z prodlení s jeho placením. K odvolacím
námitkám týkajícím se promlčení soud uvedl, že žalobce se o škodě na
nemovitosti prokazatelně dozvěděl nejpozději dne 17. 7. 1992 a od tohoto dne mu
počala běžet dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody, která
skončila dnem 17. 7. 1994. Je nerozhodné, zda žalobce ještě poté vedl se
žalovaným jednání o další spolupráci či zda se jednalo o škodu způsobenou
úmyslně či nikoli (i u škody způsobené úmyslně se uplatní subjektivní dvouletá
promlčecí doba). Procesní vada spočívající v tom, že se ve spise nenachází
doklad osvědčující, že by k jednání dne 27. 11. 2002 před Obvodním soudem pro
Prahu 1, jímž byl jako soudem dožádaným proveden výslech žalovaného, byl pozván
žalobce či jeho právní zástupce, je podle odvolacího soudu zhojena tím, že
protokol o tomto výslechu byl čten při jednání procesního soudu dne 4. 8. 2003,
žalobce se k této výpovědi písemně vyjádřil a navíc v ní žalovaný neuvedl nic
nového.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodů
uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Nesprávnost po právní stránce dovolatel spatřuje v posouzení otázky
počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť o tom, že mu skutečně vznikla
škoda, se dozvěděl až v závěru roku 1994, kdy žalovaný s definitivní platností
upustil od dohodnutého záměru, nikoli tedy již v červenci roku 1992, jak
konstatovaly soudy obou stupňů, a navíc mu žalovaný škodu způsobil úmyslně.
Dále namítá vady řízení spočívající v absenci výpovědi svědků K. a H., které by
měly zásadní význam pro rozhodnutí soudu o okolnostech určujících počátek běhu
promlčecí doby, ve vyloučení možnosti být přítomen výslechu žalovaného před
Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 27. 11. 2002, dále v přikázání věci Krajským
soudem v Hradci Králové soudu jemu nepodřízenému - Okresnímu soudu v
Litoměřicích (za této situace bylo povinností nalézacího soudu provést celé
řízení a dokazování znovu) a v zamítnutí žádosti o odročení odvolacího jednání
nařízeného na 5. 10. 2006 i přesto, že ji žalobce odůvodnil vážnými zdravotními
i časovými důvody. Soudy obou stupňů dále pominuly, že dne 7. 7. 1994 podal
žalobce u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou žalobu z téhož právního důvodu
proti žalovanému, avšak pro nepřesné označení žalovaného bylo řízení zastaveno
(ačkoli žalobce k výzvě soudu přípisem ze dne 8. 8. 1994 vysvětluje nemožnost
obstarat si výpis z obchodního rejstříku osobně, byl tento přípis založen do
„cizího“ spisu a z něj vyloučen až po zastavení řízení). Jelikož mu pak
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, kterým bylo
potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou o zastavení řízení,
nebylo do dnešního dne doručeno, není řízení pravomocně skončeno, a žalobcův
nárok uplatněný v tomto řízení proto nemůže být promlčen. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů věc správně
posoudily, že k námitkám obsaženým v dovolání se opakovaně vyjadřoval, a proto
na tato svá písemná vyjádření ve stručnosti odkazuje a navrhuje, aby bylo
dovolání žalobce jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Nesprávné právní posouzení věci,
které je zde jediným uplatnitelným důvodem dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného
právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Po právní stránce odvolací soud odůvodnil promlčení nároku na náhradu škody
způsobené demolicí nemovitosti uplynutím subjektivní promlčecí doby, která
počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody, a uplynula před
podáním žaloby. Z tohoto pohledu je právní posouzení otázky promlčení v souladu
se zákonem (srov. § 106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou dovolacího
soudu k počátku a běhu promlčecí doby, takže nelze dospět k závěru, že by
napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Bezpředmětná je
dovolací námitka, že žalovaný škodu způsobil úmyslně, neboť tato okolnost by
měla vliv na délku objektivní promlčecí doby, avšak ani její případné
prodloužení nemůže nic změnit na tom, že před podáním žaloby marně uplynula
doba subjektivní. Běhu subjektivní doby se pak nedotýká ani dovolatelem
zmiňované jednání účastníků o způsobu řešení nastalé situace, neboť pro počátek
běhu této doby je rozhodující pouze vědomost poškozeného, že mu škoda vznikla a
kdo za ni odpovídá, nikoliv jistota v otázce, zda a jak mu bude tato (již
nastalá) újma odčiněna. Odvolací soud při respektování těchto obecných principů
posuzoval otázku promlčení na základě konkrétních skutkových zjištění
charakteristických pouze pro tento jedinečný případ, přičemž otázka, kdy se
žalobce o vzniku škody dozvěděl, je otázkou skutkovou, opírající se o konkrétní
skutkové zjištění. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková
zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (tj. že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování - srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.),
však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
založit nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Ze stejných důvodů je vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího
skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, i k
otázce vzniku nájemního vztahu mezi účastníky, kterou odvolací soud vyřešil
negativně. Výhrady dovolatele k závěru odvolacího soudu, že nedošlo k platnému
uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ani smlouvy nájemní, nezpochybňují právní
posouzení věci, nýbrž jsou uplatněním nepřípustného dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
K námitce dovolatele, že soudy obou stupňů pominuly, že od 7. 7. 1994 vedl
proti žalovanému u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou řízení z téhož právního
důvodu, dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení
přihlížet, neboť tvrzení o průběhu tohoto sporu dovolatel nevznesl v průběhu
nalézacího řízení, a jedná se proto o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost
ve věci samé až v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).
Konečně nezpůsobilým je i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým soudům obou stupňů vytýká vady řízení (že
neprovedly výpovědi svědků K. a H., že dovolatel byl vyloučen z možnosti být
přítomen výslechu žalovaného před Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 27. 11. 2002,
dále že Krajský soud v Hradci Králové přikázal věc soudu jemu nepodřízenému -
Okresnímu soudu v Litoměřicích - a že zamítl žádost o odročení jednání
nařízeného na 5. 10. 2006 i přesto, že ji žalobce odůvodnil vážnými zdravotními
i časovými důvody); k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c). odst. 3 o.s.ř. přihlédnout
nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Ze všech těchto důvodů neshledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným a dovolání žalobce přípustným podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek
dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a stručné vyjádření
žalovaného, postrádající věcnou argumentaci proti nepřípustnému dovolání, nelze
považovat za účelné bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu