25 Cdo 1593/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobkyně F. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. S. H. T. i U.
„P.“, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 525/87, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince
1992, č. j. 20 Co 245/92-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 12. 7. 1991, č. j. 4 C
525/87-110, uložil právnímu předchůdci žalovaného (W. K., Z.) povinnost
zaplatit žalobkyni 24.570,- Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1986 do zaplacení a
zamítl žalobu s návrhem, aby tehdejší další žalovaný M. M. byl společně a
nerozdílně s právním předchůdcem žalovaného povinen zaplatit žalobkyni 41.495,-
Kč s příslušenstvím. Současně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém
rozhodnutí vycházel ze zjištění, že zaměstnanec právního předchůdce žalovaného
M. M. zavinil při jízdě nákladním vozidlem žalovaného dne 31. 10. 1985 v
blízkosti obce P., okres V., dopravní nehodu, když vjel do levé poloviny
vozovky, kde se střetl s protijedoucím osobním vozidlem zn. VAZ, řízeným
manželem žalobkyně P. M. Při střetu P. M. utrpěl smrtelné zranění, kterému na
místě podlehl. Žalobkyně jako jeho spolucestující utrpěla těžkou újmu na
zdraví, a to otřes mozku I. stupně, zlomeninu kosti pažní s posunutím úlomků,
částečnou skalpaci hlavy, mnohočetné tržné a řezné rány v obličeji, zlomeninu
druhého žebra vlevo, zhmoždění srdce a zhmoždění pravého bérce. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že za vzniklou škodu odpovídá ve smyslu ustanovení §
421 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991) právní předchůdce žalovaného W. K.,
neboť bylo prokázáno, že škoda byla způsobena v rámci plnění úkolů této
organizace jejím zaměstnancem M. M. Žalobkyně po omezení svého návrhu
požadovala náhradu za ztížení společenského uplatnění, které bylo znaleckým
posudkem MUDr. V. P., CSc., znalce z oboru zdravotnictví se speciální úrazovou
chirurgií ohodnoceno 315 body. Soud prvního stupně zvýšil náhradu za základní
bodové ohodnocení na sedminásobek, tj. na částku 33.075,- Kč (15,- Kč za 1
bod), neboť dospěl k závěru, že jde o mimořádný případ zvláštního zřetele
hodný. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla v době úrazu v produktivním věku
(41 let), má založenou rodinu, má zájem o společenské dění a o sportovní a
kulturní vyžití a ve všech těchto oblastech došlo ke ztížení jejího
společenského uplatnění, neboť je omezena v běžném způsobu života, v provádění
těžších prací v domácnosti a na zahrádce, které dříve vykonávala, byla nucena
přestat vykonávat funkci vedoucí prodejny a je u ní vyloučeno plavání i jiné
druhy sportu včetně déletrvajících procházek s dětmi. Protože z titulu ztížení
společenského uplatnění byla již žalobkyni vyplacena částka 8.505,- Kč, byla jí
přiznána zbývající částka 24.570,- Kč.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12.
1992, č. j. 20 Co 245/92-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky
23.625,- Kč a 3 % úroku z částky 24.570,- Kč od 1. 11. 1986 do zaplacení, jinak
jej v tomto výroku co do částky 945,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. V zamítavém výroku o věci samé zůstal rozsudek
soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud po doplnění dokazování
výslechem žalobkyně a znalce MUDr. P. vycházel v podstatě ze shodných
skutkových zjištění jako soud prvního stupně, na rozdíl od něj však dospěl k
závěru, že rozsahu poúrazového omezení žalobkyně v životě a ve společnosti je v
daném případě přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na
dvojnásobek, tj. na částku 9.450,- Kč, neboť pro další zvýšení (§ 7 odst. 3
vyhlášky č. 32/1965 Sb.) nejsou splněny předpoklady.
Proti tomuto rozsudku, a to do zamítavého výroku ohledně částky 23.625,- Kč (a
do souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů),
podala žalobkyně dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř.
Namítá, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, protože v odvolacím řízení vznesla námitku
podjatosti znalce MUDr. P., o které odvolací soud rozhodl až poté, co provedl
důkaz jeho výslechem. Podjatost znalce dovolatelka spatřovala ve skutečnosti,
že vypracoval v roce 1992 na objednávku vedlejšího účastníka nový znalecký
posudek, za který mu vedlejší účastník zaplatil odměnu. Tímto posudkem nebyl
sice v řízení důkaz proveden, nicméně odvolací soud vycházel z výslechu tohoto
znalce, který měl o věci poznatky získané při vypracování posudku z roku 1992.
Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné právní posouzení věci a nesouhlasí s
jeho závěrem, že v jejím případě nepřipadá v úvahu zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.
(ve znění vyhlášky č. 76/1981 Sb.), když z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá,
z jakých postižení odvolací soud vycházel. Podle názoru dovolatelky se v jejím
případě jedná o výjimečný případ zvláštního zřetele hodný, který odůvodňuje
zvýšení odškodnění podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., neboť úraz
se jí stal v 41 letech věku, v jeho důsledku se stala částečně invalidní,
přišla o svou práci vedoucí pohostinství, zůstala sama, neschopna výkonu
běžných domácích prací. Poukazuje na to, že ještě v posudku z roku 1988 znalec
MUDr. P. uvedl, že žádná jiná onemocnění než souvisící s úrazem se na jejím
zdravotním stavu neprojevují, a dovozuje proto, že následky úrazu se
prohlubovaly a způsobily její přechod do plného invalidního důchodu. Navrhla
zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích a vrácení věci v tomto
rozsahu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné. Protože původně žalovaný W. K., Z. zanikl, postupoval
soud v dovolacím řízení s jeho právním nástupcem.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud učinil své skutkové závěry na základě
výslechu podjatého znalce, není důvodná.
Nehledě k tomu, že okolnost, že znalec vyšetřoval žalobkyni již v dřívější době
v souvislosti s vypracováním posudku na žádost pojišťovny, která v tomto řízení
vystupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného, nezakládá sama o sobě
důvod pro vyloučení znalce podle ustanovení § 17 odst. 1 o. s. ř., podstatné
je, že podkladem pro úvahu soudu o zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky jsou skutková zjištění o předpokladech
poškozené, jaké měla pro uplatnění v životě a ve společnosti v době před
úrazem, v porovnání s tím, v jakém rozsahu a závažnosti jsou tyto po úrazu v
jeho důsledku omezeny či ztraceny. V tomto směru odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně zcela správně čerpal svá zjištění o způsobu života a o
aktivitách a zálibách žalobkyně v době před a po úrazu z její výpovědi, a
nikoliv z výpovědi znalce před odvolacím soudem. Ostatně na skutkovém stavu,
jak byl zjištěn už v řízení před soudem prvního stupně, vyjádření znalce v jeho
výpovědi o původu obtíží žalobkyně nic nezměnilo, a vzhledem k tomu, že znalec
v podstatě potvrdil údaje žalobkyně o jejích obtížích, ani změnit nemohlo.
Nelze tedy přisvědčit námitce v dovolání, že podkladem pro rozhodnutí
odvolacího soudu byla skutková zjištění získaná z výpovědi znalce procesně
vadným postupem.
Ztížení společenského uplatnění spočívá především ve ztrátě či omezení
dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti.
Určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění se řídí vyhláškou č.
32/1965 Sb. ve znění vyhlášek č. 84/1667 Sb. a č. 76/1981 Sb. (dále jen
vyhláška). Pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení
základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů,
které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou
následkem úrazu omezeny nebo ztraceny.
Podle ust. § 4 odst. 1 vyhlášky se ztížení společenského uplatnění odškodňuje,
jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo
pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za
ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 6 odst. 1 vyhlášky při odškodňování ztížení společenského uplatnění se
vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v
lékařském posudku. Podle § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu
počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle
předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro
uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny
nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a
dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a
při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.
Ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může rozhodčí orgán
nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry
odškodnění (§ 7 odst. 3).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského
uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho
společenských úkolů (srov. § 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takovéhoto
základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu
objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až
na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního
odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2
vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození trvale omezeny nebo ztraceny.
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno, že u žalobkyně došlo k
poškození zdraví ve věku 41 let s trvalými následky vyplývajícími z poúrazového
omezení hybnosti krční páteře, bolestí levé ruky a ztráty její citlivosti, a
potíží kyčelního kloubu. Žalobkyně v této ruce nemůže udržet těžší předměty,
ale ani hrnek či talíř, má potíže při delší chůzi a je omezena ve sportování,
které dříve provozovala rekreačně, a při práci na zahrádce a v domácnosti, a
trpí bolestmi hlavy.
Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost závěru,
že zvýšení základního odškodnění o 100 % základu podle § 6 odst. 2 vyhlášky
(t.j. celkem na dvojnásobek částky odpovídající základnímu počtu bodů) plně
vystihuje rozsah, v jakém je žalobkyně pro trvalé následky úrazu omezena v
dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti. Pro úplnost je třeba uvést,
že újma spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání po přiznání invalidního
důchodu, se zohledňuje především v rámci náhrady za ztrátu na výdělku.
Vycházeje z rozsahu předpokladů podle shora uvedených hledisek, z nichž žádné
nejsou následkem poškození zdraví zcela ztraceny a jen některé z nich jsou
trvale omezeny, ani dovolací soud nehledal důvody pro další zvýšení náhrady, a
to i v porovnání s případy skutečně těžkých následků úrazů, které znamenají
zásadní změnu v životě poškozeného a pro které je výjimečný postup podle § 7
odst. 3 vyhlášky vyhrazen .
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§
243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu