25 Cdo 1594/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně ITAL-AUTO s.r.o., se sídlem Praha 5, Za Opravnou 1, IČO 44267151,
zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem Praha 5, Viktora Huga
377/4, proti žalované AVES Servisní a.s., se sídlem Brno, Mostecká 973/9, IČO
25329456, zastoupené Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem Brno, Pekařská
398/4, o 1.444.456 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 10 C 37/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 11. 2015 (v písemném vyhotovení nesprávně uvedeno 10. 12.
2015), č. j. 97 Co 251/2015-148, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 97 Co 251/2015-148,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 7. 2015, č. j. 10 C
37/2015-78, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 7. 2015, č. j. 10 C
37/2015-78, uložil soud prvního stupně žalované zaplatit žalobkyni 1.444.456 Kč
s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Jednalo se o rozsudek pro uznání
dle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť obvodní soud zaslal žalované dne 20. 5. 2015
výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř. a žalovaná na tuto výzvu nereagovala.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K
námitce žalované, že usnesení soudu prvního stupně obsahující výzvu dle § 114b
o. s. ř. nebylo nikdy formálně vydáno, protože originál usnesení založený ve
spise na č. l. 76 nebyl podepsán soudcem, odvolací soud uvedl, že stejnopis
usnesení splňoval veškeré formální požadavky a jednalo se tedy o veřejnou
listinu. Za okamžik vydání usnesení je třeba dle odvolacího soudu považovat již
pokyn předsedy senátu kanceláři k vyhotovení vzoru výzvy elektronicky a její
doručení účastníkovi, podpisem originálu pak soudce vydané rozhodnutí stvrzuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že
odvolací soud se při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro
uznání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím
důvodem je podle žalované nesprávné právní posouzení formálních nedostatků
výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že usnesení obvodního
soudu ze dne 20. 5. 2015,
č. j. 10 C 37/2015-76, nevyhovovalo formálním požadavkům, které jsou předepsány
pro veřejnou listinu, neboť originál rozhodnutí nebyl podepsán předsedou
senátu. Soudní kancelář tedy vůbec neměla přistoupit k doručování stejnopisu
rozhodnutí, a pokud tak učinila, jednalo se o postup v rozporu se zákonem.
Dovolatelka odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn.
21 Cdo 2288/2012, konkrétně na jeho závěr, že fikce uznání nároku podle
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastane, jestliže usnesení, kterým byl
žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřil (§ 114b
odst. 1 o. s. ř.), a které bylo žalovanému řádně doručeno, neobsahuje
předepsané formální náležitosti, a není proto veřejnou listinou. Z uvedených
důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť skutkové okolnosti
projednávaného sporu jsou odlišné. Zdůraznil, že v nyní posuzované věci nebylo
sporu o tom, že stejnopis usnesení doručený dovolatelce do datové schránky měl
veškeré formální náležitosti a byl tedy veřejnou listinou. Rozhodnutí
odvolacího soudu proto považuje za správné a navrhuje dovolání odmítnout jako
nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal,
že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky naplnění podmínek pro
vydání rozsudku pro uznání a v tomto směru je rovněž důvodné.
Podle § 40b odst. 2 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, v "listinné" (rozumí se
písemné) podobě vyhotovený úkon soudu podepisuje předseda senátu nebo ten, kdo
ho z pověření předsedy senátu nebo podle zákona učinil; jeho stejnopis se
vyhotoví, jestliže je to třeba,
a podrobnosti stanoví prováděcí právní předpis.
Vyhotovení usnesení v písemné podobě podepisuje předseda senátu; nemůže-li je
podepsat, podepíše je jiný člen senátu, a, rozhodl-li samosoudce, jiný
předsedou soudu pověřený soudce a důvod se na písemném vyhotovení poznamená
(srov. § 158 odst. 1 věta první a § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení
orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v
nich osvědčeno nebo potvrzeno.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že dne 20. 5. 2015 dal předseda
senátu JUDr. Michal Holub pokyn soudní kanceláři, aby žalované doručila vzor č.
77 o. s. ř., doplnila lhůtu 30 dnů a s tímto vzorem doručila žalované i žalobu.
Podle potvrzení o doručení do datové schránky byla žalované žaloba společně se
vzorem č. 77 doručena dne 26. 5. 2015. Originál usnesení obsahující výzvu dle §
114b o. s. ř. datovaný dne 20. 5. 2015 nebyl podepsán předsedou senátu či jiným
pověřeným soudcem nejméně do dne 7. 8. 2015, kdy zástupce žalovaného nahlížel
do spisu a nechal pořídit fotokopii originálu citovaného usnesení, na němž se
podpis soudce nenachází. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 10 C 37/2015-78, žalobě vyhověl s odůvodněním, že ve věci nastala fikce
uznání nároku ze strany žalované podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř.,
neboť se žalovaná na výzvu soudu ve stanovené lhůtě ve věci nevyjádřila, a že
proto byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3
o. s. ř.
Jak správně dovolatelka uvedla, Nejvyšší soud v obdobné věci již rozhodoval a v
rozsudku ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, uveřejněném pod číslem
1/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při řešení otázky, jaké právní
následky má skutečnost, že soud doručil účastníku písemné vyhotovení usnesení,
aniž by jeho originál založený ve spise byl podepsán předsedou senátu (jinou k
tomu oprávněnou osobou), dospěl k závěru, že v takovém případě soudní kancelář
přistoupila k doručení stejnopisu usnesení v rozporu se zákonem. Nedostatek
formálních náležitostí originálu usnesení tedy způsobuje nicotnost rozhodnutí
jako takového, ačkoli stejnopis usnesení již veškeré formální náležitosti
obsahuje.
V citovaném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 dovolací soud konstatoval, že
usnesení soudu vydané v občanském soudním řízení je listinou vydanou soudem
České republiky; avšak k tomu, aby bylo veřejnou listinou, nepostačuje, aby
bylo vydáno v mezích pravomoci soudů (§ 7 o. s. ř.), nýbrž je zapotřebí, aby
splňovalo všechny požadavky, které pro ně předepisuje zákon, popřípadě jiné
obecně závazné předpisy vydané na základě zákona. Odvolacímu soudu proto nelze
přisvědčit, pokud pokládal elektronicky vyhotovený a elektronicky podepsaný
stejnopis usnesení za veřejnou listinu, neboť k jejímu vyhotovení vůbec nemělo
dojít, dokud originál usnesení nesplňoval veškeré zákonné předpoklady, tedy i
podpis soudce, který je vydal. Není přitom rozhodné, zda stejnopis usnesení byl
doručován v listinné podobě nebo elektronicky do datové schránky.
Nesprávný je proto také závěr odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. Rozhodovací praxe
dovolacího soudu je ustálena v závěru, že fikce uznání nároku podle ustanovení
§ 114b odst. 5 o. s. ř. nenastane, jestliže usnesení, kterým byl žalovaný
vyzván, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřil (§ 114b odst. 1 o.
s. ř.), a které bylo žalovanému řádně doručeno, neobsahuje předepsané formální
náležitosti, a není proto veřejnou listinou (viz již citované rozhodnutí sp.
zn. 21 Cdo 2288/2012). Nesplňoval-li formální náležitosti veřejné listiny
originál usnesení, nemohl být veřejnou listinou ani elektronicky řádně
podepsaný stejnopis usnesení.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu v otázce naplnění
předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., se
odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož dovolací soud
neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v celém rozsahu bez
jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o náhradě nákladů nového řízení, dovolacího řízení i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu