25 Cdo 1595/2024-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: ZRUP Příbram a.s., IČO 45147761, se sídlem Žežická 522, Příbram VII, zastoupená Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, proti žalovaným: 1. Vlastimil Štěpánek, IČO 88229777, se sídlem Křenová 64/13, Brno – Trnitá, 2. F. Š., oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem nám. 3. května 1877, Otrokovice, o zaplacení 523 468 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 C 45/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 28 Co 170/2022-354, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 12 972 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Tkadlece. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 6. 5. 2022, č. j. 2 C 45/2020-303, uložil 1. žalovanému zaplatit žalobkyni 148 156 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do 375 312 Kč s příslušenstvím proti 1. žalovanému zamítl (výrok II), žalobu na zaplacení 523 468 Kč s příslušenstvím proti 2. žalovanému rovněž zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV až VII). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 28 Co 170/2022-354, zastavil řízení o odvolání proti výroku I rozsudku soudu
prvního stupně, v zamítavém výroku II a ve výrocích IV, VI a VII o náhradě nákladů řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o zamítnutí žaloby proti 2. žalovanému, změnil výrok V o náhradě nákladů řízení ve vztahu k 2. žalovanému a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a 2. žalovaným. V řízení o zaplacení 523 468 Kč s příslušenstvím vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně s 1.
žalovaným uzavřeli smlouvo o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení fasády. V průběhu provádění díla pro údajné nedostatky v činnosti 1. žalovaného vznikl mezi žalobkyní a 1. žalovaným spor. Žalobkyně žádala odstranění nedostatků díla, což 1. žalovaný odmítl, dílo nedokončil a žalobkyni ho nepředal. Žalobkyně se proto obrátila na třetí osobu, která provedla opravu, a nyní se domáhá jednak náhrady přímých nákladů vynaložených na opravu díla, ale i dalších nákladů, které by jí nevznikly, nebýt vadného plnění 1.
žalovaného. Shodný nárok uplatnila žalobkyně i vůči 2. žalovanému, který měl být subdodavatelem 1. žalovaného. Odvolací soud se ve vztahu k nároku uplatněnému proti 2. žalovanému ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že aplikace § 2630 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) nepřipadá v úvahu, neboť na žalobou uplatněný nárok nelze pohlížet jako na nárok vyplývající z odpovědnosti za vady, 1. žalovaný dílo nikdy řádně nedokončil a nepředal žalobkyni. Současně 2.
žalovaný nebyl s žalobkyní v žádném smluvním vztahu, nemohl tedy porušit smluvní povinnost ve smyslu § 2913 o. z., a nelze mu proto přičítat porušení smluvní povinnosti 1. žalovaným. Konečně 2. žalovaný neporušil ani žádnou zákonnou povinnost, nebyl v řízení pasivně legitimován a soud prvního stupně postupoval správně, zamítl-li žalobu vůči němu jako nedůvodnou.
2. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku III, kterým odvolací soud potvrdil jako věcně správný výrok III rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby proti 2. žalovanému, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyloučení odpovědnosti 2. žalovaného, aniž by se odvolací soud zabýval jeho postavením jako samostatného pomocníka ve smyslu § 2914 o. z., je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021. Odvolací soud měl zodpovědět otázku, zda 2.
žalovaný byl samostatným či nesamostatným pomocníkem podle § 2914 o. z. Pro závěr o vzájemném vztahu obou žalovaných však neučinil dostatečná skutková zjištění. Dále je dovolatelka přesvědčena, že důvody, pro které odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k 1. žalovanému, se měly uplatnit i při hodnocení okolností rozhodných pro posouzení jejího nároku vůči 2. žalovanému. Odvolací soud se jimi však v této souvislosti nezabýval, nevypořádal se s veškerou odvolací argumentací žalobkyně a jeho rozsudek je vnitřně rozporný.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu a navrhli dovolání odmítnout a přiznat jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o vyloučení odpovědnosti 2. žalovaného s tím, že se odvolací soud nezabýval určením jeho postavení ve smyslu § 2914 o. z., tedy otázkou, zda ve vztahu k 1. žalovanému vystupoval jako samostatný či nesamostatný pomocník. Tím však žalobkyně neformuluje otázku zakládající přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Na otázce postavení 2. žalovaného jako samostatného či nesamostatného pomocníka ve smyslu § 2914 o. z. rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud své závěry o absenci odpovědnosti 2. žalovaného založil na závěru, že neporušil žádnou smluvní povinnost podle § 2913 o. z., ani žádnou zákonnou povinnost (žalobkyně v tom směru neuvedla v řízení žádná konkrétní tvrzení), což však dovoláním není relevantně (tj. způsobem odpovídajícím požadavkům § 237 o. s. ř.) zpochybněno.
7. Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi, nevypořádal se s veškerou odvolací argumentací žalobkyně a že rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Lze doplnit, že důvody, které vedly odvolací soud ke zrušení té části rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla zamítnuta žaloba proti 1. žalovanému co do 375 312 Kč s příslušenstvím, nelze bez dalšího označit též za důvody, jež by musely vést i ke zrušení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně proti 2. žalovanému. Odvolací soud ke zrušení části rozsudku přistoupil proto, že se soud prvního stupně nevypořádal s možným zánikem smlouvy pro následnou nemožnost plnění a s důsledky této situace na vzájemné vypořádání žalobkyně a 1. žalovaného jako smluvních partnerů. Soudu prvního stupně dále vytkl, že se nezabýval blíže tím, jaký měla činnost 1. žalovaného dopad do majetkové sféry žalobkyně, zda a jaké nedostatky díla bylo třeba na náklady žalobkyně odstranit, a konečně i to, že nedostatečně zjistil jednotlivé položky žalobou uplatněného nároku. Žádná z těchto skutečností však nemá vliv na závěr odvolacího soudu, že 2. žalovaný neodpovídá žalobkyni za případnou škodu proto, že vůči ní neporušil žádnou svou smluvní povinnost či zákonnou povinnost, což navíc žalobce ani konkrétním způsobem netvrdil.
8. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyl uplatněn jediný způsobilý
dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), není dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku III přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu