USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: A. S., zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a. s., se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 45312974, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o náhradu nákladů na péči, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 361/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 58 Co 335/2022-607, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve sporu o náhradu nákladů na péči o žalobkyni za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, kterou žalobkyně potřebuje s ohledem na svůj zdravotní stav poté, co utrpěla v roce 2005 při zájezdu do Egypta úraz, dovodily soudy obou stupňů podle § 852j odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), že za utrpěnou újmu odpovídá zájezd zajišťující cestovní kancelář, jejíž právní nástupkyní je žalovaná.
Žalobkyně v důsledku úrazu trpí trvalým ochrnutím dolní poloviny těla, pozbyla soběstačnosti, a má proto podle § 449 obč. zák. nárok na náhradu za osobní péči, kterou jí poskytuje její manžel, původně v řízení vystupující jako žalobce b). Odvolací soud v návaznosti na závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 289/2020, ohledně způsobu stanovení výše náhrady v
návaznosti na ocenění profesionálních pečovatelských služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb., dospěl po částečném doplnění dokazování ke zjištění, že v rozhodném místě a době se částka, kterou by žalobkyně musela platit profesionální pečovatelské službě, pohybovala mezi 100 až 120 Kč za jednu hodinu péče na základě smlouvy uzavřené podle § 91 odst. 1 tohoto zákona, s čímž je v souladu žalobou požadovaná odměna 120 Kč za hodinu.
Adekvátní stavu žalobkyně se soudu jeví péče v rozsahu 1 hodiny pomoci s podáváním jídla, 1,5 hodiny pomoci při ranním a večerním oblékáním a svlékání, 1 hodiny pomoci při samostatném pohybu v prostoru, 2 hodin při pomoci přesunu na vozík, 1 hodiny pomoci při hygieně, 3 hodin při pomoci s použitím záchodu, včetně vyprazdňování stolice a cévkování. Celkem tak odvolací soud vyšel z doby nutné péče 9,5 hodiny denně, na rozdíl od soudem prvního stupně stanoveného rozsahu 15,5 hodiny denně. Nepokládal totiž za úkon přesahující rámec běžné rodinné solidarity pomoc při zajištění donášky stravy, neboť manžel takto zajišťuje stravu i pro sebe.
Stejně tak pomoc s nákupy a běžné pochůzky lze mít za činnosti v rámci běžné rodinné solidarity, kterou by manžel zajišťoval, i pokud by byla žalobkyně zdráva a manželé žili ve společné domácnosti. Rámec rodinné solidarity nepřesahuje ani společné trávení času u televizoru ve večerních hodinách či společně trávenou odpolední přestávku. Tvrzení ohledně nutnosti polohování žalobkyně v nočních hodinách pak nebylo prokázáno. Soud k tomu hodnotil provedené důkazy včetně znaleckých posudků a uzavřel, že žalobkyně má nárok na náhradu nákladů na péči v rozsahu odpovídajícím 9,5 hodinám denně po 120 Kč za každou hodinu, po odečtení pobytu v rehabilitačním zařízení v době od 15.
2. 2015 do 4. 3. 2015, kdy manžel žalobkyně žádnou péči nevykonával, činí v době od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 rozsah péče celkem 166 dnů.
Po odečtení
příspěvku na péči v částce 24.000 Kč tak má žalobkyně nárok na úhradu 165.240 Kč, ovšem již dříve jí byla pravomocně přiznána částka 83.000 Kč, žalobě tak lze nyní vyhovět pouze co do částky 82.240 Kč.
2. Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce řešené odvolacím soudem odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu; důvodnost dovolání plyne z nesprávného právního posouzení. Dovolatelka nesouhlasí se stanovením časového rozsahu denní péče, neboť není soběstačná a je odkázána na péči třetí osoby, takže jí manžel poskytuje péči v podstatě kontinuálně v průběhu celého dne. Nesouhlasí, že by tato péče mohla být zahrnuta pod manželskou solidaritu, o níž lze hovořit tehdy, jde-li o nárazovou či krátkodobou péči, jež je chápána jako péče vzájemná.
Stará-li se o žalobkyni její manžel po dobu více než deseti let, pak takovou péči nelze nazvat vzájemnou. Dovolatelka odkázala na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/2019 a zdůraznila, že kontinuální poskytování péče v průběhu celého dne vylučuje, aby se manžel věnoval jakékoliv své vlastní činnosti. Upozorňuje, že se k jejímu náhledu v tomto směru přiklonil i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 3. 6. 2022, č. j. 23 Co 34/2020-434. Napadené rozhodnutí tak nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu reagující na citovaný nález Ústavního soudu, v němž bylo zdůrazněno, že vzájemná manželská solidarita nemůže být za tak dlouhé období vztažena i na činnosti, které by jinak manžel vykonával, i pokud by žalobkyně nebyla zdravotně postižena.
Rozhodným je pak právě období, po které je její manžel nucen tyto činnosti zajišťovat.
3. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná, řízení o tomto dovolání ovšem bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 18 C 361/2015-640, pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání.
4. Po zahájení dovolacího řízení a před předložením věci Nejvyššímu soudu zanikla původně žalovaná společnost Cestovní kancelář Fischer a. s. fúzí sloučením s nástupnickou společností DER Touristik CZ a. s., se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 45312974, proto Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 2. 2023, č. j. 18 C 361/2015-635, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s touto společností.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolatelkou namítaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nelze dovodit. V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že dlouhodobá péče poskytovaná žalobkyni jejím manželem přesahuje rámec běžné rodinné solidarity, a byl respektován závěr, zmiňovaný též v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19, že není přiměřené považovat péči o závislou osobu za běžnou činnost směřující k uspokojování potřeb rodiny. Odvolací soud vycházel též z kritérií formulovaných jak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 289/2020, vydaném v této věci, tak v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 (uveřejněn pod číslem 48/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), vydaném v návaznosti na závěry vyslovené ve zmiňovaném nálezu Ústavního soudu. Zde bylo zdůrazněno, že úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou odvíjející se od úplaty, jíž by konkrétní poškozená osoba musela platit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě, by měla být podložena alespoň rámcovým zjištěním úkonů ve smyslu výčtu ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba.
Jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládatelného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem služby ve smyslu § 75 zákona č. 108/2006 Sb. a na ni navazujícího vyúčtování. Jedním z příhodných vodítek přitom mohou být i ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadované za jednotlivé úkony. Volná úvaha soudu pak dává prostor pro zohlednění případných dalších specifik poskytované péče, jejichž opomenutí by mohlo činit přiznanou sumu neadekvátní.
8. K překlenutí obtíží spojených s vyčíslováním výše náhrady za péči poskytovanou zdravotně omezené osobě jejím rodinným příslušníkem volnou úvahou soudu a k zajištění objektivního a předvídatelného způsobu stanovení náhrady ve vztahu ke všem poškozeným se tedy judikatura přiklonila k podpůrné analogické aplikaci předpisů sloužících ke stanovení úplaty profesionálních pečovatelských služeb. Okolnost, že je péče (tj. v podstatě dílčí pečovatelské úkony) poskytována nesoběstačné osobě průběžně během celého dne, bude spíše obvyklým jevem, analogicky uplatněná úprava odměňování pečovatelských služeb v tomto žádné rozdíly nečiní. Jakkoliv přitom judikatura vychází z toho, že dlouhodobá péče o zdravotně postiženou osobu není běžnou rodinnou solidaritou, nepodává se z ní, že by zdravotní omezení zaopatřované osoby činilo pečovatelskou péči z veškerého společně tráveného času s pečující osobou. Z uvedeného zjevně vycházel ve svém rozsudku i odvolací soud, vyloučil-li z rozsahu tvrzené péče společné sledování televize a trávení odpolední přestávky, stejně jako úkony zajišťované manželem pro sebe, byť současně reflektoval, že mohou být provázány i s úkony již činěnými v rámci péče o žalobkyni (viz zajištění dovážky stravy a na to navazující pomoc při podávání jídla a pití hodnocená jako pečovatelský úkon). Dovolací námitky tak nedokládají rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou ani jiné podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř. ohledně řešených právních otázek.
9. Část dovolacích námitek zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckých posudků, a z toho vyplývající skutková zjištění, na nichž je založen závěr o rozsahu nezbytné péče manžela nad rámec obvyklé rodinné spolupráce a solidarity. Jinými slovy, pokud dovolatelka polemizuje s tím, jak soudy zhodnotily provedené důkazy a jaké z nich vyvodily skutkové závěry významné pro posouzení důvodnosti nároku, namítá nesprávnost skutkových zjištění, což však není důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 10. Protože dovolání není ze všech těchto důvodů přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu