25 Cdo 1620/2020-141
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) AAAAA
(pseudonym), narozená XY, zastoupená žalobci b) a c), b) M. S., narozený XY, c)
A. S. R., narozená XY, všichni bytem XY, všichni zastoupení Mgr. Radkem Suchým,
advokátem se sídlem Vinohradská 2279/164, Praha 3, proti žalované: Česká
televize, se sídlem Na hřebenech II 1132/4, Praha 4, IČO 00027383, o ochranu
osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 136/2018, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č.
j. 22 Co 175/2019-95, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 22 Co
175/2019-95, se v částech výroků I a II, jimiž bylo vyhověno žalobě žalobkyně
a) na poskytnutí písemné omluvy a na zaplacení 100.000 Kč, a dále ve výrocích
IV, VI a VII, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 16 C 136/2018-44,
uložil žalované povinnost zaslat žalobcům b) a c) písemnou omluvu ve znění: „XY
“ (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti
žalované zaslat jim písemnou omluvu ve znění: „XY“ (výrok II), zamítl žalobu v
části, jíž se žalobkyně a) domáhala po žalované zaplacení částky 500.000 Kč,
žalobce b) částky 200.000 Kč a žalobkyně c) částky 200.000 Kč (výrok III),
uložil žalované povinnost odstranit z archivu pořadů, veřejně přístupného na
jejích webových stránkách, reportáž s názvem „XY“ (výrok IV) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok V). Vyšel ze zjištění, že dne 24. 3. 2015 byla v
pořadu XY žalovanou uveřejněna reportáž na téma chystané školní inkluze s
názvem „XY“, pořízená na Základní škole v ulici XY, kam tehdy žalobkyně a)
chodila do třetí třídy. V dané reportáži byla zachycena podobizna žalobkyně a
bylo v ní uvedeno její jméno, příjmení a lékařská diagnóza, označená jako
Downův syndrom. Nebylo prokázáno, že by rodiče žalobkyně a) [žalobci b) a c)]
dali k natáčení souhlas, ve věci se pak nejednalo ani o žádný z případů, v
nichž by zákon umožňoval pořízení a použití podobizny, popř. zvukového či
obrazového záznamu člověka bez jeho souhlasu (tj. k výkonu nebo ochraně práv
nebo právem chráněných zájmů jiných osob, k účelu úřednímu, vědeckému či
uměleckému; především se nejednalo ani o oprávněné užití záznamu pro tiskové,
rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství, neboť to by muselo být
učiněno přiměřeným způsobem, což se nestalo). Soud prvního stupně uzavřel, že
reportáž představovala vážný zásah do soukromí, rodinného života a osobní
integrity žalobců, jenž není omluvitelný ani snahou žalované přispívat svými
pořady ke společenské diskuzi o citlivém tématu připravované školní inkluze. Situace byla v daném případě o to citlivější, že se jednalo o zveřejnění údajů
o nezletilém dítěti, které do té doby neznalo, resp. si neuvědomovalo svou
lékařskou diagnózu, a právě v důsledku předmětné reportáže se začalo o svůj
zdravotní stav více zajímat. Žalovaná představuje médium s velkým rozsahem a
vysokou sledovaností, nelze se tedy divit tomu, že žalobci byli po odvysílání
často obtěžováni dotazy různých osob z řad kamarádů či známých, což muselo v
jejich rodinném životě způsobovat nepříjemnosti. Vzhledem ke všem popsaným
skutečnostem uložil soud žalované povinnost odstranit reportáž z archivu
přístupného na jejích webových stránkách, a dále povinnost zaslat žalobcům
omluvu ve specifikovaném znění. Žalobě naopak nevyhověl v části, v níž žalobci
požadovali poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Reportáž byla
odvysílána dne XY a žalobci se o ní podle účastnické výpovědi žalobkyně b)
dozvěděli v červenci 2015. Podrobnější informace o dané problematice a o tom,
že by bylo dobré situaci řešit, se měla žalobkyně b) dozvědět na blíže neurčené
konferenci s problematikou medicínského práva, což s žalobcem c) probírala na
podzim roku 2017. Výzva k náhradě způsobené újmy adresovaná žalované byla
datována k 15. 3. 2018, žaloba pak byla podána dne 2. 7. 2018. Obvodní soud
uzavřel, že pokud by skutečně mělo odvysílání pořadu na žalobce tak zásadní
dopad a bylo by natolik významným zásahem do jejich osobnostních práv,
nevyčkávali by jistě s podáním žaloby po tak dlouhou dobu (od data, kdy se měli
o reportáži dozvědět v červenci 2015, do data podání žaloby uplynuly tři roky),
nýbrž by situaci řešili v podstatně kratším časovém horizontu, jak tomu v
obdobných věcech běžně bývá.
Neučinili-li tak, nelze mít za prokázané, že by
předmětný zásah dosáhl intenzity, jež by odůvodňovala přiznání náhrady
nemajetkové újmy v penězích. K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2020,
č. j. 22 Co 175/2019-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak,
že v rozsahu, v němž požadovali omluvu žalobci b) a c), žalobu zamítl, v
rozsahu, v němž požadovala omluvu žalobkyně a), tento výrok potvrdil ve
správném znění, že žalovaná je povinna zaslat žalobkyni a) k rukám žalobců b) a
c) následující omluvu: „XY“ (výrok I), ve výroku III změnil rozsudek obvodního
soudu jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku
100.000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a ve výroku IV daný
rozsudek ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou potvrdil v rozsahu povinnosti
žalované odstranit z archivu pořadů, veřejně přístupného na jejích webových
stránkách, z reportáže odvysílané dne XY pod názvem „XY“, údaj o příjmení a o
nemoci žalobkyně a), co do zbývajícího požadavku žalobkyně a) na odstranění
uvedené reportáže z daného archivu žalobu zamítl, a ve vztahu mezi žalobci b) a
c) a žalovanou předmětný výrok změnil tak, že požadavek žalobců na odstranění
reportáže z archivu pořadů žalované zamítl (výrok III); rozhodl rovněž o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV až VII). Po doplnění
dokazování označil za podstatné, že reportáž byla natočena na tehdy vysoce
aktuální téma školní inkluze, které bylo a nadále je tématem oprávněného
veřejného zájmu. Žalovaná jejím prostřednictvím informovala o úspěšné realizaci
inkluze na Základní škole v XY, již dokumentovala příkladem žalobkyně a), jakož
i dalších dětí, které ovšem nebyly uvedeny jmenovitě a nebylo pojmenováno
jejich postižení (byly zachyceny jen obrazově). O škole bylo v rámci předmětné
reportáže referováno jednoznačně pozitivně. Na rozdíl od soudu prvního stupně
vzal za prokázané, že rodiče žalobkyně a) udělili škole obecný souhlas k
pořizování záznamů její osoby pro účely propagace školy, včetně umožnění
natáčení ze strany médií. Současně poukázal na to, že pořízení a užití záznamu
informujícího o úspěšné inkluzi by i bez takového souhlasu bylo kryto tzv. zákonnou zpravodajskou licencí ve smyslu § 89 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „o. z.“). Obrazové záznamy žalobkyně a) nebyly nijak
ponižující či jinak excesivní a jejich užití nebylo možno označit za
nepřiměřené, rozporné s oprávněnými zájmy žalobkyně a) či neprocházející testem
proporcionality. Pochybení na straně žalované je tedy nutno spatřovat jen v
tom, že bez souhlasu žalobkyně a), resp. jejích rodičů, o ní uvedla, že trpí
Downovým syndromem, přičemž ji současně ztotožnila plným jménem a příjmením. Tím neoprávněně zasáhla do jejích osobnostních práv a narušila její informační
sebeurčení, neboť ryze soukromou informaci o konkrétní nemoci zpřístupnila
okruhu osob, které žalobkyni dosud neznaly a zjistily ji až z reportáže.
Užila-
li by žalovaná pouze obrazového záznamu, případně ve spojení s křestním jménem
žalobkyně a), nebyl by důvod, aby se zvýšil zájem lidí z okolí žalobců b) a c)
o její zdravotní stav, neboť by jmenovanou buď vůbec neidentifikovali, anebo by
ji již osobně znali a tudíž věděli, že nějakým hendikepem trpí. Též by nebyl
vyvolán zájem samotné žalobkyně a) o její diagnózu, informací o níž ji rodiče
do té doby v podrobnostech ušetřili. Jednalo by se v takovém případě o počínání
oprávněné, v rámci střetu ochrany osobnosti a svobody slova souladné s
ustálenými testy proporcionality, jak plynou z judikatury Ústavního soudu a
Evropského soudu pro lidská práva. Došlo-li však rovněž ke zveřejnění příjmení
a diagnózy žalobkyně a), jedná se na straně žalované o exces, jehož důsledkem
vznikla žalobkyni a) nemajetková újma, již je zapotřebí odčinit. Skutečnost, že
k podání předžalobní výzvy a žaloby došlo až po více než třech letech od
odvysílání reportáže, nevypovídá u nezletilé žalobkyně (na rozdíl od jejích
rodičů) ničeho o tom, jak situaci reálně pociťovala, resp. o tom, že zásah,
jenž by zásadně u každé dotčené osoby vyvolal újmu (tzv. konkrétní uplatnění
objektivního kritéria), ji konkrétně u žalobkyně a) nevyvolal (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Vzhledem k tomu, že žalovaná
narušila informační sebeurčení žalobkyně a), že tak učinila ve vysílání s
vysokou sledovaností, že bezdůvodně spoléhala na to, že škola zajistila
potřebné svolení, a že na obdrženou předžalobní výzvu nereagovala ani omluvou a
dále zpřístupňovala údaj o nemoci nezletilé žalobkyně, shledal odvolací soud
vedle nároku na poskytnutí písemné omluvy a na odstranění vybraných údajů z
předmětné reportáže oprávněným rovněž požadavek žalobkyně a) na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění v penězích, které určil částkou ve výši 100.000 Kč. K námitce promlčení práva žalobkyně a) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění
poukázal odvolací soud na to, že právo na náhradu nemajetkové újmy se podle
stávající právní úpravy promlčuje jak v objektivní, tak subjektivní promlčecí
lhůtě, přičemž první z nich je desetiletá (§ 636 odst. 1 o. z.) a druhá tříletá
(§ 629 odst. 1 o. z. ve spojení s § 619 a § 620 odst. 1 o. z.). Žalobci
prokázali, že se o reportáži dozvěděli až v červenci 2015, nárok byl tedy
uplatněn ještě před uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. Jelikož pak k jeho
promlčení nedošlo ani v žalovanou namítané lhůtě objektivní, nebylo možno
shledat vznesenou námitku promlčení důvodnou. Žalobu žalobců b) a c) pak
shledal odvolací soud zcela nedůvodnou. Poukázal na časový odstup, s nímž se
jmenovaní začali domáhat ochrany svých práv, a uzavřel, že byť zveřejnění
diagnózy dítěte obecně může představovat zásah rovněž do osobnostních práv jeho
rodičů, v daném případě nelze chování obou žalobců interpretovat jinak, než že
posuzovanou reportáž a zjevně ani újmu jejich dcery nijak úkorně nepociťovali.
Vůči škole se přes jinak častý kontakt proti zveřejněným informacím ani proti
umožnění natáčení neohradili, nezrušili svůj souhlas s pořizováním záznamů a
neobrátili se neprodleně ani na žalovanou, aby reportáž ze svého veřejně
přístupného archivu stáhla. K podání žaloby je vedla rada třetí osoby, že se
„to nemá tak nechat“. Nebylo tedy z jejich strany postupováno s cílem
satisfakčním, nýbrž s čistě objektivně sankčním, což není přípustné. Výroky I, II a III rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. V prvé
řadě namítá nesprávnost posouzení otázky promlčení. Zpochybňuje závěr, že v
řízení uplatnila toliko námitku uplynutí objektivní desetileté promlčecí lhůty
ve smyslu § 636 odst. 1 o. z., v souvislosti s čímž poukazuje především na to,
že již ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 12. 2018 namítala uplynutí promlčecí
lhůty tříleté (§ 629 odst. 1 o. z. ve spojení s § 619 a § 620 odst. 1 o. z.). Je přesvědčena, že názor odvolacího soudu, podle něhož je tato tříletá
promlčecí lhůta lhůtou subjektivní, je s ohledem na § 619 odst. 2 o. z. do
jisté míry zjednodušující. Podle citovaného ustanovení se vědomost oprávněné
osoby o okolnostech rozhodných pro počátek a běh promlčecí lhůty presumuje ode
dne, kdy se o nich měla a mohla dozvědět. V posuzované věci žalobkyně a) věděla
o natáčení již v březnu 2015, žalobci b) a c) se pak mohli o reportáži dozvědět
již od data jejího odvysílání (XY), obzvláště pokud sami uvedli, že začali být
ihned poté vystavováni dotazům svých známých a spolupracovníků na zdravotní
stav žalobkyně a). Žalobkyni a) přiznané peněžité zadostiučinění v částce
100.000 Kč nepovažuje za odpovídající okolnostem věci a zásadě proporcionality
coby jednoho ze základních principů právního státu. Přestože odvolací soud
dospěl k závěru, že reportáž byla natočena na tehdy vysoce aktuální téma školní
inkluze, jež bylo a nadále je tématem oprávněného veřejného zájmu, že se na ni
vztahovala tzv. zákonná zpravodajská licence ve smyslu § 89 o. z., a že
obrazové záznamy žalobkyně a) nejsou nijak ponižující, excesivní či jinak
rozporné s jejími oprávněnými zájmy, přesto dotyčné přiznal kromě nároku na
písemnou omluvu rovněž zadostiučinění v penězích. V takovém postupu spatřuje
odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od
závěrů rozsudku ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010. Navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích I, II a III zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby jej změnil tak, že se žaloba v
plném rozsahu zamítá. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou ve smyslu § 241 o. s. ř., a dospěl k závěru, že je
zčásti přípustné a zčásti nepřípustné.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné proti těm částem výroků I a II
rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo vyhověno žalobě žalobkyně a) na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (na zaslání
písemné omluvy a zaplacení 100.000 Kč). Přípustnost je založena pro otázku
promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních
práv, jež byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu. Dovolání je v uvedeném rozsahu i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 611 o. z. promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů
stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.
Podle § 612 o. z. v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví,
vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na
odčinění újmy způsobené na těchto právech.
Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné
moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno
poprvé. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud
se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu
promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u
práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její
náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
Z nastíněné právní úpravy plyne, že osobnostní práva jako taková se zásadně
nepromlčují, promlčení však podléhají práva na odčinění způsobené újmy. V
souladu s § 2951 o. z. se tato nemajetková újma odčiňuje přiměřeným
zadostiučiněním, a to v penězích, nezajistí-li jiný jeho způsob skutečné a
dostatečně účinné odčinění vzniklé újmy (satisfakce morální).
Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty
u nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci, nárok na náhradu nemajetkové újmy
(na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) nevyjímaje. Lhůta počne běžet tehdy,
kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech
okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto
nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se
o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což
vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o
ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení upravujících počátek
běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle
občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019).
Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., jež upravuje počátek subjektivní promlčecí
lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy tak, že jej váže na vědomost
oprávněného subjektu o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby, navazuje na
ustanovení § 619 o. z., což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při
jeho výkladu (srov. shodně Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 690-691). Okamžik
znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je tedy i v
případě tohoto ustanovení určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i
objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o
uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl
a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo
ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí
lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech
rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl,
závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé
míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (srov. Tégl a Weinhold. In: Melzer,
Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související
společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 949, 953) - viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019.
Odvolací soud se v rámci posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení omezil
na konstatování, že se rodina žalobců o odvysílané reportáži (a tedy i o újmě a
jejím původci) dozvěděla až v červenci 2015, proto se právo žalobkyně a) na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nepromlčelo, neboť žaloba byla podána
ještě před uplynutím tříleté subjektivní promlčecí lhůty počítané od tohoto
okamžiku. Vůbec se tedy nezabýval tím, zda s ohledem na konkrétní okolnosti
věci [odvysílání reportáže již dne XY, ve spojení s tvrzeným bezprostředním
intenzivním nárůstem zájmu okolí o rodinu žalobců a zdravotní stav žalobkyně
a)] nebylo namístě shledat předmětnou námitku důvodnou právě proto, že se
žalobci minimálně měli a mohli při vynaložení obvyklé míry pozornosti a
pečlivosti o příslušných rozhodných skutečnostech dozvědět již dříve. Jeho
právní posouzení v daném ohledu je tedy neúplné, tudíž nesprávné, a napadený
rozsudek tak prozatím nemůže ve výrocích přiznávajících žalobkyni a) právo na
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu plnohodnotně obstát. Lze
přitom v zásadě již v tuto chvíli přisvědčit žalované v tom, že z pohledu
určitého standardního, běžného fungování mezilidské komunikace se jeví
minimálně jako neobvyklé, aby v rámci náhle zvýšeného zájmu okolí, jenž byl ze
strany žalobců opakovaně deklarován jako negativní důsledek zveřejnění
citlivých údajů žalobkyně a), nebyl žalobcům ze strany jejich přátel a známých
sdělen či alespoň naznačen konkrétní zdroj informací, na jehož podkladě se
rozhodli rodinu s dotazem zaměřeným na zdravotní stav žalobkyně a) kontaktovat,
resp. že by k takovému sdělení došlo až po více než třech měsících po
odvysílání pořadu, kdy reportáž již byla uložena v archivu žalované, byť
veřejně přístupném, a zájem diváků o ni tak jistě již výrazně poklesl.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je zřejmé, že uplatněný dovolací
důvod byl naplněn. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený
rozsudek odvolacího soudu v částech výroků I a II, jimiž bylo vyhověno žalobě
žalobkyně a) na poskytnutí písemné omluvy a na zaplacení 100.000 Kč, a dále v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil, a věc vrátil v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení odvolací soud
v prvé řadě opětovně posoudí důvodnost vznesené námitky promlčení, a to s
přihlédnutím ke shora nastíněným judikatorním východiskům, jež řádně aplikuje
na zjištěný skutkový stav. Teprve neshledá-li uplatněnou námitku promlčení
důvodnou, bude se zabývat otázkou přiměřenosti žalobkyni a) náležejícího
zadostiučinění. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů
nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že žalovaná napadla výroky I, II a III rozsudku odvolacího
soudu bez jakékoli bližší konkretizace, zbývá dodat, že k podání dovolání proti
částem těchto výroků, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobkyně a) a
ve vztahu k ní potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, a jimiž bylo
rozhodnuto o žalobě žalobců b) a c), není jmenovaná subjektivně legitimována,
neboť se v daném rozsahu jedná o rozhodnutí v její prospěch a nevznikla jí ani
jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník
1998, pod č. 28, či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Ve vztahu k
části výroku III, jíž bylo žalobkyni a) vyhověno co do požadavku na odstranění
vybraných údajů z předmětné reportáže, pak dovolání neobsahuje všechny zákonem
vyžadované údaje, zejména pak řádné vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), neboť žádná z dovolacích námitek se k posouzení tohoto nároku
nevztahuje. Dovolací soud proto v uvedeném rozsahu podané dovolání podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci b) a c) na
straně jedné a žalovanou na straně druhé se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu