25 Cdo 1643/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně P. P., a. s., proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 656.250,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Praze 2 pod sp. zn. 26 C 58/2002, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března
2003, č. j. 22 Co 39/2003-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 656.250,- Kč s přísl.
podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), kterou jí měly způsobit orgány činné v trestním řízení nesprávným úředním
postupem v souvislosti s jí podaným trestním oznámením, a to tím, že po 31. 5.
2000 „nepřekazily neoprávněné užívání“ nakladače Daewoo Mega 400-III ve
vlastnictví (správně v leasingovém nájmu) žalobkyně společností R. a. s., za
kterou neměl po odvolání jejího představenstva kdo jednat, z čehož dovozovala,
že předmětného nakladače se zmocnila cizí osoba. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
po dobu 5 měsíců od 1. 6. 2001 do 31. 10. 2001 nemohla nakladač pronajmout,
ušel jí zisk, jehož výše byla ekonomickou analýzou vypracovanou společností B.,
s. r. o., stanovena na částku 656.250,- Kč až 803.250,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č. j. 26 C
558/2002 - 43, žalobu o zaplacení 656.250,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 25.
10. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém
rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 18. 7. 2000 podala žalobkyně na Policii
ČR - Okresní úřad vyšetřování v P. trestní oznámení podle 158 odst. 1 tr. řádu
na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného
užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zákona. Usnesením vyšetřovatele ze
dne 9. 3. 2001, sp. zn. ČVS:OVPÚ-411/20-2001, byla tato trestní věc odložena z
důvodu, že nejde o podezření z trestného činu a není namístě vyřídit věc jinak.
Stížnost žalobkyně, kterou proti tomuto usnesení podala, byla pravomocným
usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v P. ze dne 2. 4.
2001, sp. zn. 82/2001, zamítnuta. Nároku žalobkyně na náhradu škody uplatněnému
u Ministerstva spravedlnosti ČR nebylo vyhověno. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 13 zákona č. 82/1998
Sb. nebyly splněny, neboť „nelze zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů
činných v trestním řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin či nikoliv“. Z
toho důvodu se již nezabýval výší uplatněného nároku na náhradu škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2003,
č. j. 39 Co 85/2003 - 59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění obvodního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že odpovědnost
žalované za škodu není v daném případě dána. Poukázal na to, že žalobkyně sice
svůj nárok uplatnila z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem a nikoliv nezákonným rozhodnutím, avšak tímto právním
hodnocením věci není soud vázán, neboť uplatněný nárok právně posuzuje podle
skutkových tvrzení uvedených v žalobě. V případech, v nichž k namítanému
nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v řízení, které skončilo rozhodnutím,
jež nebylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno (§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1998
Sb.), je nutno při posouzení otázky, zda v něm došlo k nesprávnému úřednímu
postupu, vycházet ze závěrů takového rozhodnutí, jak uvedl NS ČR např. v
rozsudku pod sp. zn. 2 Cdon 129/97. V daném případě bylo obsahem rozhodnutí
vyšetřovatele OÚV Pardubice ze dne 9. 3. 2001 odložení věci podle § 159 odst. 1
tr. řádu z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu; vzhledem k tomu, že
stížnost žalobkyně proti tomuto usnesení byla usnesením státní zástupkyně
Státního zastupitelství v Pardubicích zamítnuta, nebyla splněna podmínka
uvedená v ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Je proto třeba z tohoto
rozhodnutí vycházet i při posouzení otázky, zda v řízení, jež mu předcházelo,
došlo či nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že orgán činný v trestním
řízení „nepřekazil neoprávněné užívání nakladače“ vlastnicky náležejícího
žalobkyni třetími osobami. S ohledem na to, že věc byla odložena z důvodu, že
nejde o podezření z trestného činu, nelze dospět k jinému závěru, než že
povinnost k zásahu v naznačeném směru nelze dovodit. Státní moc lze totiž
uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a to způsobem, který
zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); právě v těchto
mezích chrání Policie ČR podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 238/1991 Sb., o
Policii České republiky, bezpečnost osob a majetku. Jestliže řízení o trestním
oznámení žalobkyně skončilo odložením věci z důvodu, že nešlo o podezření z
trestného činu, nebylo žádného důvodu k případnému postupu podle § 78 a § 79
tr. řádu, jež upravují povinnost k vydání věci a odnětí věci, ani k jakékoliv
ingerenci státu do vztahu majícího pouze občanskoprávní charakter, neboť
takovýto zásah trestní řád neupravuje. Nebyl tak žádný zákonný podklad pro to,
aby Policie ČR zasahovala do občanskoprávního sporu mezi žalobcem a dalšími
subjekty, protože takový postup by byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, a nedošlo ani k porušení § 2 odst. 1 písm. a) zák. č.
238/1991 Sb., neboť povinnost chránit bezpečnost a majetek občanů má Policie ČR
jen v případě jejich ohrožení protiprávním jednáním trestního či správně
právního charakteru. Předpoklady objektivní odpovědnosti státu za škodu podle §
1 odst. 1 č. 82/1998 Sb. proto v daném případě splněny nebyly.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s
názorem městského soudu, že za stavu, kdy trestní věc byla pravomocně odložena
z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu a nebylo namístě vyřídit věc
jinak, nelze dovodit povinnost orgánů činných v trestním řízení k zásahu
„překazit neoprávněné užívání nakladače vlastnicky náležejícího žalobkyni“. Za
zásadního právního významu považuje otázku, zda „může soud sám posoudit otázku
trestní odpovědnosti, o níž přísluší rozhodnout trestnímu soudu v trestním
řízení, samozřejmě pouze pro účely řízení ve věci samé, když její řešení má
platnost jen pro toto řízení, tedy pro posouzení otázky vzniku škody z důvodu
nesprávného úředního postupu PČR omisivním jednáním ve formě nečinnosti a
komisivním jednáním ve formě opakovaných negativních rozhodnutí“. Namítá, že ve
smyslu ust. § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom,
že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, avšak není vázán zprošťujícím
trestním rozsudkem ani nemeritorními rozhodnutími orgánů činných v trestním
řízení. Jestliže odvolací soud v dané věci rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil s názorem, že negativní akty orgánů činných v trestním řízení nemohou
být výsledkem nesprávného úředního postupu, vytváří tím jakousi presumpci
správnosti jakéhokoliv postupu v činnosti těchto orgánů. Tím se odvolací soud
„dostává“ do rozporu s čl. 90 Ústavy a zejména s čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, neboť rozhodnutí týkající se ochrany majetku vylučuje z přezkumné
činnosti soudů. Soud v civilním řízení sice nemůže rozhodnout o vině a trestu,
avšak podle názoru dovolatelky „musí sám posoudit tuto otázku pro účely řízení
o náhradu škody“. Protože odvolací soud rozsudek obvodního soudu nezrušil,
nebylo ve věci provedeno potřebné dokazování, na základě něhož „mohl soud pro
účely tohoto řízení posoudit jako předběžnou otázku vznik trestní odpovědnosti
konkrétních osob a teprve poté v meritu rozhodnout, zda nepostižení těchto osob
v trestním řízení se všemi jeho nástroji (zejména postupem podle ust. § 78 a §
79 tr. řádu o vydání věci a odnětí věci) nezaložilo odpovědnost žalované za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem“. Navrhla,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to,
zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
Podle § 5 cit. zákona (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek
stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež
bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení
trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat
proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo
opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný
prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda
způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze
nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na
základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).
Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má
ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dvě základní formy objektivní
odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem moci státními
orgány a jinými pověřenými subjekty. Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím podle citovaného zákona (specifickou součástí
je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě a trestu) je
existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné
pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a
povinnostech individuálních subjektů. Vzhledem k tomu, že tento zákon
neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, vztahuje se na jakýkoliv
akt aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v
průběhu řízení. Podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. lze nárok uplatnit
pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem. V řízení o odpovědnosti státu za škodu tudíž soud
není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.
Druhá forma objektivní odpovědnosti státu podle citovaného zákona se
spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných
právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při
takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak
neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska za
nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i nevydání
či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly
správně vydáno nebo vydáno ve stanovené lhůtě (v ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb.
oproti dřívější úpravě v ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. jsou výslovně
pojmenovány dva konkrétní případy nesprávného úředního postupu a to porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě),
případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení.
Pokud ovšem příslušný orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro své
rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, jde o činnost
přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto
postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z
hlediska odpovědnosti státu podle § 7 a 8 cit. zákona.
Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní moc lze
uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který
stanoví zákon.
Podle § 78 odst. 1 tr. řádu kdo má u sebe věc důležitou pro trestní
řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo
policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je
povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat.
Podle § 79 odst. 1 tr. řádu nebude-li věc důležitá pro trestní řízení
na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu
a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu
odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas
státního zástupce.
Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle
zákona č. 82/1998 Sb. není opodstatněný, je správný a v souladu s hmotným
právem. Jestliže trestní věc šetřená na základě oznámení učiněného žalobkyní
pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci
(nakladače Daewoo Mega 400-III) byla usnesením vyšetřovatele Policie ze dne 9.
3. 2001, sp. zn. ČVS:OVPÚ-411/20-2001, odložena z důvodu, že nejde o podezření
z trestného činu a není namístě vyřídit věc jinak, a stížnost žalobkyně, kterou
proti tomuto usnesení podala, byla pravomocným usnesením státní zástupkyně
Okresního státního zastupitelství v P. ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 82/2001,
zamítnuta, neměl předmětný nakladač charakter věci důležité pro trestní řízení,
a ze strany policie či státního zástupce tudíž nebyl dán zákonný důvod k
postupu podle § 78, event. § 79 tr. řádu, jak odvolací soud dovodil, přičemž
správně poukázal i na to, že za tohoto stavu Policie ČR neporušila povinnosti
vyplývající z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 238/1991 Sb., tedy chránit
bezpečnost osob a majetku, jež jsou konkrétně upraveny jak v tomto zákoně, tak
i v dalších právních a interních předpisech, a že pokud by nějaký úkon či zásah
směřující k vydání či odnětí předmětného nakladače učinila, jednala by v
rozporu nejen s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale i s
předpisy upravujícími úkoly a povinnosti policie při ochraně osob a majetku.
K námitkám v dovolání je dále třeba uvést, že o tom, zda byl spáchán
trestný čin, či nikoliv, a kdo jej spáchal, rozhoduje soud jen v trestním
řízení, a otázku vzniku trestní odpovědnosti konkrétních osob za spáchaný
trestní čin není soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit ani jako otázku
předběžnou. Oznámenou okolností, zda se v daném případě jednalo o podezření ze
spáchání trestného činu, byly oprávněny se zabývat jen orgány činné v trestním
řízení, a skončilo-li toto řízení pravomocným odložením věci z důvodu, že se
nejedná o podezření z trestného činu, nebylo žádného opatření ve vztahu ke
zmíněnému nakladači zapotřebí, a nečinnost policistů v tomto směru (tedy
„nepřekažení užívání tahače“) nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve
smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti
němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl, aniž se zabýval namítanou vadou řízení, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k níž může
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu