25 Cdo 1644/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. B. proti žalované Synthesia, a.s., se sídlem v Pardubicích, Semtíně
130, IČ: 60108916, zastoupené Mgr. Jitkou Uhlířovou, advokátkou se sídlem v
Hradci Králové 9, Mrštíkova 1122, o zaplacení 360.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 46/2004, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2007,
č.j. 23 Co 352/2007-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č.j. 23 C 46/2004-202,
zavázal žalovanou k zaplacení 282.075,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně
z částky 260.000,- Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve
výši 2% ročně z částky 22.075,- Kč od 1. 8. 2006 do zaplacení (výrok I.).
Ohledně částky 77.925,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z částky
77.925,- Kč od 1. 8. 2006 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky III. – V.). Soud vzal za prokázáno, že žalobci dne 21.
6. 2002 vznikla škoda v důsledku pádu vzrostlého topolu, rostoucího na pozemku
žalované p. č. 236/1 v k.ú. Semtín, na sousedící objekt skladu žalobce na
pozemcích st. p. ř. 415 a p.č. 236/6 v k.ú. Semtíně. Žalobce se domáhal náhrady
škody za poškození střešní krytiny, hromosvodu a klempířských konstrukcí, a to
nejprve ve výši 260.000,- Kč s příslušenstvím, svůj nárok posléze rozšířil na
360.000,- Kč s příslušenstvím. Na základě znaleckého posudku Ing. Jiřího
Vančury z oboru ekonomika, lesní hospodářství a ochrana přírody vzal soud za
prokázané, že příčinou pádu stromu byla - vedle nepříznivých povětrnostních
podmínek dne 21. 6. 2002 - především nedostatečná kvalita péče o zřícený strom,
neboť u uvedeného stromu nebyl prováděn výchovný ani bezpečnostní řez. Na
základě znaleckého posudku Ing. Vratislava Knittla z oboru ekonomika – ceny a
odhady nemovitostí, stavebnictví, vzal soud za prokázáno, že výše škody na
nemovitosti žalobce činila ke dni poškození cca 282.000,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 9. 2007,
č.j. 23 Co 352/2007-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé co
do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 282.075,- Kč. O úrocích
z prodlení rozhodl tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 2% z částky
109.600,- Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení, z částky 150.400,- Kč od 5. 3. 2005
do zaplacení a z částky 22.075,- Kč od 1. 2. 2007 do zaplacení, a zamítl nárok
žalobce na přisouzení úroků z prodlení ve výši 2% z částky 150.400,- Kč od 18.
6. 2004 do 4. 3. 2005 a z částky 22.075,- Kč od 1. 8. 2006 do 31. 1. 2007
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem o důvodnosti
uplatněného nároku. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že důvodem
pádu topolu nebyly mimořádné povětrnostní podmínky dne 21. 6. 2002, ale
nedostatečná údržba a péče o zeleň na pozemcích žalované.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka namítla, že
došlo k nesprávnému vyhodnocení důkazů, neboť znalecký posudek neprokazuje, že
by žalovaná porušila nějakou právní povinnost, přičemž v řízení pak nebylo
vyvráceno její tvrzení, že ke vzniku škody došlo v důsledku působení přírodních
živlů. Dle jejího přesvědčení je odvolacím soudem zastávaný výklad § 420 obč.
zák. ohledně splnění podmínek odpovědnosti žalované za vzniklou škodu
extenzivní a jeho závěr, že došlo k porušení povinnosti na straně žalované,
nesprávný. Poukázala na předložené listinné důkazy, jež dokládají, že bouře dne
21. 6. 2002 byla natolik silná, že dokázala vyvrátit zdravé vzrostlé řádně
udržované stromy. Fotodokumentaci žalobce označila za irelevantní, neboť žádným
způsobem (už s ohledem na to, že byla pořízena někdy v letech 1995-1996)
neprokazuje, že by se žalovaná o stromy nestarala řádně. Nesouhlasí se závěrem
soudního znalce, že vítr nedosahoval při bouři v dané lokalitě síly potřebné k
vyvrácení stromu, a označuje jej za spekulativní. Dále namítla, že znalec měl
možnost posoudit stav stromu pouze nepřímo na základě fotografií pořízených
dlouhá léta před škodnou událostí, zbytku pařezu a dle stavu okolních porostů,
což dle žalované nemůže být dostatečným podkladem pro vyslovení závěru o
zanedbané údržbě dotčeného stromu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno dne 18. září 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a
rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím,
jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje
skutková zjištění ohledně příčiny vzniku škody na straně žalobce. Napadá
především znalecký posudek Ing. Jiřího Vančury, z jehož odborných závěrů
čerpaly soudy obou stupňů svá skutková zjištění, že prvotní příčinou vzniku
škody na skladu žalobce je zanedbaná péče o zřícený strom. Je tedy zřejmé, že
ve skutečnosti dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně skutkových
zjištění v otázce příčinné souvislosti (otázka příčinné souvislosti mezi
jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli
právní – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp.
zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C
1025), konkrétně zjištění existence příčiny závadného stavu, nikoliv pro
samotné právní posouzení věci. Skutečným obsahem dovolání je tak námitka, že
rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř.), tato okolnost však přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěry, k nimž dospěl odvolací soud při výkladu
a aplikaci § 420 obč. zák.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 415 obč. zák. každý je
povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na
přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák je založena na
současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody,
vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále
presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula
jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení
povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální
prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž
porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst.1 obč. zák., a tedy
jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu vychází z
nezpochybnitelného skutkového základu, že žalobci byla způsobena škoda na jeho
majetku pádem stromu ze sousedního pozemku z důvodu špatného stavu porostů.
Odvolací soud dovodil porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák.
na straně žalované jakožto vlastníka pozemku a jeho závěr o odpovědnosti
žalované za škodu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jak
uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo
2471/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod poř. č.
65, povinnostmi vlastníka ve vztahu k vlastníkům sousedních nemovitostí jsou
nejen povinnosti výslovně v zákoně vyjmenované - zdržet se všeho, čím by nad
míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho
práv (§ 127 obč. zák.), nýbrž i další povinnosti, jež zákon v § 415 obč. zák.
ukládá každému, a to ve vztahu ke všem subjektům. Povinnost počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a
spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i
o to, aby na jeho vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující či
snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a
pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Vlastník pozemku je
povinen řádně pečovat o porosty rostoucího na jeho vlastním pozemku.
Z uvedených důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
námitek v dovolání považovat po právní stránce za zásadně významné ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř. a nelze proto dovodit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku, neboť usnesení o
nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov.
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998,
pod č. 61) a není založena ani ustanoveními § 238, § 238a či § 239 o. s. ř., v
nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. např.
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003,
pod č. 4).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší
soud ČR proto její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo, a žalobci žádné náklady v řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu