K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 1999
č.j. 39 Co 351/99-72 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni částku 226.823,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením dlužné částky
420.000,- Kč a je podle § 517 odst. 2 obč. zák. povinen zaplatit úroky z
prodlení ve výši 16 % ročně, což za dobu od 6.11.1995 do 22.3.1999 činí
celkem 226.823,- Kč.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání z důvodu podle § 241
odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Namítá, že oba soudy pro nedostatek důkazů neuznaly
jeho tvrzení, že z částky 420.000,- Kč žalobkyni již vrátil 70.000,- Kč, a
nesprávně tak přesunuly důkazní břemeno na něj, ačkoliv bylo na žalobkyni, aby
prokázala své tvrzení, že se jednalo o půjčku, kterou žalovanému vrátila.
Opakuje svou námitku, že od března 1998 a nejpozději od 1. 10. 1998 není v
prodlení, protože žalobkyně odmítla úhradu dluhu z příslibu úvěru od
spořitelny, a s odkazem na § 520 obč. zák. dovozuje, že závěr
soudů obou stupňů v tomto směru je nesprávný. Dovolatel dále napadá správnost
výroků rozsudků soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení. Navrhl zrušení
rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a po přezkoumání věci
ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm.
a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ).
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a
povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze tedy
vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného
obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu
prvního stupně.
V dané věci sice odvolací soud výrok svého rozsudku, kterým žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni 226.823,- Kč, označil formálně jako „změnu\"
rozsudku soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé,
avšak ve skutečnosti šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v
tomto rozsahu, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly
ke shodnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku na zaplacení úroků z
prodlení z částky 420.000,- Kč za stejné období. Výrok rozsudku odvolacího
soudu o platební povinnosti žalovaného je tedy výrokem potvrzujícím. Dovolání
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (tj. proti výroku, jímž
bylo žalobě vyhověno) není tedy podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
V rozsahu, v jakém oproti rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo odvolacím
soudem žalobě vyhověno, pak k dovolání není žalovaný subjektivně oprávněn (§
243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), neboť k podání dovolání je
oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ).
Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek
tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném
předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím
rozsudku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dále je,
aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. V dané
věci nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve
svém dřívějším rozhodnutí, neboť předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze
dne 6. 1. 1998, který byl odvolacím soudem zrušen, bylo žalobě v dovolání
napadeném rozsahu rovněž vyhověno, nehledě k tomu, že odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušil z důvodu procesních vad, aniž byl vysloven právní
názor, kterým by byl soud prvního stupně ve svém dalším rozhodování vázán.
Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci z hlediska ust. § 239 o.s.ř. není dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť odvolací soud nevyslovil
přípustnost dovolání pro zásadní význam rozhodnutí po stránce právní a žalovaný
ani návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu
neučinil ( § 239 odst. 2 o.s.ř.). Z hlediska ust. § 238 a § 239 o.s.ř.
není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Přípustnost dovolání v dané věci by tak mohla být založena toliko z důvodů
taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je
přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v
tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že
by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst.
1 o.s.ř.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který
má povahu usnesení (srov. § 152 odst. 1 věta prvá, § 167 odst. 1 o.s.ř.), zákon
ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřipouští.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4 věty
první, a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z
hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Pokud žalovaný dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této
části nutno řízení zastavit. Z ust. § 236 odst. 1 o.s.ř., dle něhož je
dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního
stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu
prvního stupně je odvolání ( § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Tím, že žalovaný směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu
prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud
proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil ( §
104 odst. 1, § 243c o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch
a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová