25 Cdo 1656/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalované R. Š., zastoupené
advokátem, o 520.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8
C 1742/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2000, č. j. 30 Co 2/2000-62, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalobce
zaplatit soudní poplatek. Předchozí rozsudek okresního soudu v této věci ze dne
13. 1. 1999, č. j. 8 C 1742/98-16, kterým byla žaloba rovněž zamítnuta, byl
zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
12. 3. 1999, č. j. 29 Co 225/99-22, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a k
doplnění dokazování. Soud prvního stupně po doplnění řízení vycházel ze
zjištění, že dne 14. 7. 1994 žalobce uzavřel se svým bratrem K. P. smlouvu o
půjčce částky 520.000,- Kč na zakoupení zemědělské usedlosti v P. č. 20, kterou
kupní smlouvou ze dne 26. 8. 1994 koupila pro svého otce D. D. (žijícího v té
době v Německu) žalovaná do svého vlastnictví od manželů V. S. a I. Š. V den
podpisu smlouvy převzal V. S. od žalobce částku 810.000,- Kč, z níž kupní cena
nemovitosti činila 572.423,- Kč. Manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 7.
6. 1996, když předtím bylo ke dni 10. 2. 1994 zrušeno jejich bezpodílové
spoluvlastnictví. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že jeho
finanční prostředky získané půjčkou byly použity na kupní cenu domu v P., a
nebylo prokázáno ani to, že účastníkům na zakoupení tohoto domu chyběly
finanční prostředky. Žalovaná následně převedla nemovitost na svého otce, který
je přesvědčen, že celý dům zaplatil on, peníze na dům a jeho rekonstrukci
předával dceři po různých částkách, a proto také dne 7. 1. 1997 sepsal se
žalovanou potvrzení, že žalovaná přijala od něj na koupi a rekonstrukci domu v
P. 2.100.000,- Kč a že k tomuto účelu nebyly použity žádné jiné finanční
prostředky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 20. 4. 2000, č. j. 30 Co 2/2000-62, rozsudek soudu prvního stupně ze dne
25. 10. 1999, č. j. 8 C 1742/98-40, změnil tak, že uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci 520.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Ve výroku o soudním poplatku zůstal rozsudek soudu prvního stupně
odvoláním nedotčen. Odvolací soud se po doplnění dokazování opětovným výslechem
účastníků a svědka D. ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o
tom, že žalobce si v době před koupí nemovitosti od bratra půjčil 520.000,- Kč.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce použil tuto
částku na zaplacení kupní ceny domu. Nepředložil sice přímý důkaz o tom, že
právě z těchto prostředků zaplatil část kupní ceny, avšak vzhledem k tomu, že
tvrzení žalované, že na zaplacení kupní ceny měla dostatek finančních
prostředků od svého otce, se ukázalo nepravdivým, je nepochybné, že při předání
částky 810.000,- Kč dne 26. 8. 1994 prodávajícím musel žalobce částku 520.000,-
Kč použít. Výpověď žalobce totiž zcela koresponduje s výpovědí otce žalované,
že předával účastníkům peníze v markách po různých částkách, popřel však, že by
na zaplacení kupní ceny přivezl větší obnos v době před koupí, naopak byl
srozuměn s tím, že chybějící peníze zajistí žalobce půjčkou od bratra, a částku
kolem 850.000,- Kč přivezl dceři až o Vánocích po realizaci koupě. Naproti tomu
výpověď žalované vzhledem k rozdílným údajům o tom, kdy jí otec přivezl peníze
na koupi domu, působí nevěrohodně. Protože žalobce přispěl na koupi domu
žalované částkou 520.000,- Kč bez právního důvodu, žalovaná se na jeho úkor
bezdůvodně obohatila a je povinna tuto částku žalobci vydat.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3
písm. c) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud opomenul hodnotit všechny důkazy v
jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
Nebyl totiž vysvětlen rozpor mezi svědeckou výpovědí jejího otce, že na
předchozí koupi jiného domu (z níž sešlo) svědek složil sám zálohu a účastníkům
žádné peníze nenechával, a mezi výpovědí žalobce o tom, že z peněz určených na
předchozí koupi jim zbyla částka 200.000,- Kč. Odvolací soud při hodnocení
důkazů pominul výpověď svědka M., který potvrdil, že v roce 1994 koupil od
účastníků za přítomnosti svědka D. 30.000,- až 40.000,- DEM. V tvrzení žalobce
je logický rozpor, neboť podle něj měli účastníci k dispozici 200.000,- Kč, což
společně s půjčenou částkou činí 720.000,- Kč, avšak kupní cena byla 850.000,-
Kč, a žalobce nevysvětlil, jak účastníci získali zbývajících 130.000,- Kč.
Tento rozpor odvolací soud nehodnotil a přehlédl, že z obsahu potvrzení ze dne
7. 1. 1997 soud prvního stupně dovodil, že svědek D. o žádné půjčce mezi
žalobcem a jeho bratrem nevěděl. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a že je podle § 238
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj.
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl
uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že
z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud zopakoval důkaz výpovědí účastníků a svědka D., na nichž založil
svá zjištění soud prvního stupně, a opatřil si tak v souladu s ustanovením §
213 o. s. ř. pro hodnocení důkazů podklady rovnocenné s podklady, z nichž
vycházel soud prvního stupně. Jestliže nárok žalobce je odůvodněn skutkovým
tvrzením, že ze svých výlučných prostředků poskytl ve prospěch žalované
520.000,- Kč, podstatnými skutkovými okolnostmi pro rozhodnutí je zjištění, zda
žalobce tvrzenou částku měl v rozhodné době k dispozici a zda ji tvrzeným
způsobem též použil. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru,
že obě uvedené okolnosti byly v řízení prokázány. Za situace, že tvrzení
žalované, že v době koupě měla od svého otce dostatek finančních prostředků, z
nichž byla zaplacena kupní cena prodávajícím, zůstalo v řízení ničím
nepodložené a je v rozporu i s obsahem svědecké výpovědi jejího otce, a na
druhé straně bylo zjištěno, že v době před koupí domu a právě za účelem
zaplacení kupní ceny získal žalobce půjčkou částku 520.000,- Kč v hotovosti a
že svědek D. přivezl peníze na kupní cenu a dal je žalované až v zimě po koupi
domu, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by jeho skutkový závěr o tom, že
žalobce použil svých 520.000,- Kč na zaplacení nemovitosti dne 26. 8. 1994,
neměl oporu v provedených důkazech.
K námitce dovolatelky, že nebyla dostatečně objasněna otázka, zda zbývající
část kupní ceny (nad 520.000,- Kč) uhradili účastníci z peněz otce, které měli
k dispozici z předcházející koupě, a z jakých zdrojů získali obnos do celkové
výše 810.000,- Kč, je třeba uvést, že pro posouzení důvodnosti uplatněného
nároku nejde o okolnosti podstatné pro rozhodnutí. Ostatně sama žalovaná v
průběhu řízení uvedla, že neví, zda zbytek částky na předchozí koupi
nemovitosti zůstal účastníkům k dispozici či nikoliv.
Důkaz výslechem svědka M. byl proveden v řízení před soudem prvního stupně a
zjištění z jeho dosti neurčité výpovědi o tom, že asi v roce 1994 měnil
účastníkům české koruny za německé marky, přibližně 30.000,- DM až 40.000,- DM,
není v rozporu s poznatky, které vyplynuly z výpovědi žalobce a svědka D. Obsah
listiny ze dne 7. 1. 1997, v níž žalovaná potvrdila svému otci v souvislosti s
převodem domu na něj, že přijala od něho 2.100.000,- Kč a že tuto částku
použila na koupi a rekonstrukci domu v P., a že na to nebyly použity jiné
finanční prostředky než prostředky jejího otce, se pak týká finančních poměrů
mezi žalovanou a jejím otcem v lednu 1996 (tj. 2,5 roku po koupi) a nikoliv
okolností zaplacení kupní ceny manželům S. v srpnu roku 1994, a ostatně, jak
svědek D. uvedl, nezajímal se o to, jak žalobce vyřešil situaci, když byla
rychlá potřeba peněz na koupi.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul
podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že
by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
není naplněn, a proto dovolací soud dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 1 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu