25 Cdo 1657/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Lenkou Färberovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Na poříčí 1071/17, proti žalovaným 1) Kooperativě pojišťovně, a.s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, a
2) ČÁP Spedition s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Kladská 1082, IČO
27477738, o 87.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 117 C 255/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2011, č. j. 25 Co 203/2011-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2011, č. j. 25 Co
203/2011-106, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2011,
č. j. 117 C 255/2009-82, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
jednorázové odškodnění pozůstalého podle § 444 odst. 3 obč. zák., a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 22. 9. 2006 došlo ke střetu
nákladního vozidla zn. Volvo s přívěsem, jehož provozovatelem byla žalovaná 2),
s osobním vozidlem zn. Opel Astra, které řídil bratr žalobce, který na následky
zranění při této dopravní nehodě zemřel. Pro případ odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla byla druhá žalovaná pojištěna u první žalované. K
námitce promlčení vznesené oběma žalovanými soud dovodil, že vůči druhé
žalované je uplatněný nárok promlčen; o škodě se žalobce dozvěděl již 22. 9.
2006 a z listin založených ve spise Policie ČR soud dovodil, že žalobce,
potažmo jeho rodiče, s nimiž žije ve společné domácnosti, v říjnu 2006 a
nejpozději 7. 9. 2007 věděl, kdo za škodu odpovídá, a byla mu známa též firma
druhé žalované i jméno řidiče, který byl účastníkem nehody. Dvouletá
subjektivní promlčecí doba skončila 7. 9. 2009 a protože žaloba byla podána 23.
9. 2009, je nárok vůči druhé žalované podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2011,
č. j. 25 Co 203/2011-106, částečný rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že nárok vůči druhé
žalované je promlčen. Rodiče žalobce měli totiž informace, na jejich základě si
mohli učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, neboť věděli, že příčinou škody
byla dopravní nehoda, 14. 3. 2007 navrhli revizi znaleckého posudku o průběhu
nehody a předložili odborné vyjádření se závěrem o nezbytnosti vypracování
revizního znaleckého posudku, ve stížnosti ze dne 7. 9. 2007 proti usnesení
policie z 31. 7. 2007 zpochybňovali závěry znaleckého posudku vyžádaného
policií, dovozovali, že verze řidiče nákladního automobilu je neudržitelná, a
měli pochybnosti o správnosti vyšetřování, které mělo vést k závěru o výlučné
odpovědnosti bratra žalobce. Již tehdy mohli dovodit odpovědnost konkrétní
osoby, i když neměli nezpochybnitelnou jistotu ani znalost přesné míry její
účasti na nehodě, avšak předpokladem podání žaloby o náhradu škody není
zjištění přesného průběhu dopravní nehody, a žalobce ani netvrdil, že nebyl či
nemohl být o skutkových okolnostech nehody informován svými rodiči. Nedůvodně
proto žalobce odvíjí počátek běhu promlčecí doby od doručení rozhodnutí
okresního státního zastupitelství z 15. 8. 2008.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že zásadní změna v popisu
nehodového děje v novém posouzení oproti původní verzi v posudku Ing. Jírovce
měla zásadní vliv na vědomost rodičů o možné odpovědnosti za způsobení nehody a
byla tou skutkovou okolností, na jejímž základě bylo možno učinit závěr o
odpovědnosti konkrétní osoby za škodu. Dovolatel zdůrazňuje, že nebyl svědkem
ani účastníkem nehody a informace od dopravní policie o příčinách nehody byly
jediným zdrojem jeho vědomosti o okolnostech průběhu nehodového děje. Jeho
rodiče byli ze strany policie seznámeni s popisem nehodového děje a s posudkem
znalce, který stanovil příčinu nehody, jež vyloučila možnou odpovědnost řidiče
kamionu, a žalobce tak nemohl mít k dispozici údaje relevantní pro závěr o
subjektu odpovědném za škodu, jež byla nehodou způsobena, navíc když k
objasnění příčiny nehody bylo třeba odborných znalostí. Se skutkovými
okolnostmi zakládajícími odpovědnost druhého účastníka nehody se tedy nemohl
seznámit dříve, než bylo jeho rodině doručeno rozhodnutí okresního státního
zastupitelství z 15. 8. 2008. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a jeho přípustnost se řídí
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
V dané věci je pro rozhodnutí významné řešení právní otázky počátku běhu
subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.) z hlediska rozsahu
skutkových okolností, na jejichž podkladě lze dovodit odpovědnost konkrétního
subjektu za škodu způsobenou dopravní nehodou, kterou odvolací soud neposoudil
správně. Pro její řešení má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalobce je proto přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu
napadený dovoláním byl vydán dne 20. 6. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Odvolací soud a v podstatě i soud prvního stupně v obecné rovině vycházely
správně z judikatury dovolacího soudu, týkající se aplikace § 106 odst. 1 obč.
zák., kterou ve svých rozhodnutích citovaly, avšak v dané věci ji v konkrétním
případě správně neaplikovaly.
Zásadně platí – a z toho též odvolací soud vycházel, že nárok na náhradu škody
lze u soudu uplatnit, jakmile má poškozený k dispozici takové informace o
okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní
osoby dostatečně pravděpodobnou. Samozřejmě nejde o znalost definitivního
výsledku šetření příslušných orgánů ani o nezpochybnitelnou jistotu v určení
osoby odpovědné za vznik škody, neboť i ta je předmětem dokazování v soudním
řízení. Zákon vychází z předpokladu, že po poškozeném, který ví o vzniku škody,
lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnil, jakmile má k dispozici takové
informace o okolnostech vzniku škody, z nichž lze usoudit, že určitá osoba za
škodu odpovídá. K tomu slouží nejen informace o totožnosti druhého účastníka
střetu vozidel, což je zpravidla po nehodě vzápětí jasné, kdo je účastníkem
dopravní nehody, ale samozřejmě potřebné jsou též informace o skutkových
okolnostech, týkajících se průběhu nehodového děje, které by zakládaly
opodstatněnou vědomost o jeho účasti na způsobení vzniklé škody. Odvolací soud
při svém závěru o době, kdy měli rodiče žalobce k dispozici informace způsobilé
učinit si úsudek o osobě odpovědné za škodu, zvažoval veškerá jejich podání a
úkony, jimiž se v průběhu vyšetřování dopravní nehody obraceli na policii a
jimiž vyjadřovali své pochybnosti o správnosti vyšetřování vedeného pro
podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, které mělo vést k
závěru o výlučné odpovědnosti bratra žalobce, a z toho pak shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že nejpozději 7. 9. 2007 měli rodiče informace, z nichž
mohli dovodit, že škoda na zdraví jejich syna byla způsobena subjektem, jehož
totožnost jim byla známa.
Nehledě k tomu, že zákon (§ 106 odst. 1 obč. zák.) vychází z prokázané
vědomosti poškozeného, nikoliv z předpokladu, že o určitých skutečnostech se
poškozený mohl nebo měl dozvědět v okamžiku, kdy byly známy jinému, byť
příslušníku jeho rodiny, v dané věci je podstatné, že příčiny dopravní nehody,
jež jsou rozhodující pro určení osoby odpovědné za škodu, vyšetřovala policie a
z výsledků šetření, s nimiž byli rodiče průběžně seznamováni, včetně znaleckého
posudku, jenž policii sloužil jako důkaz, se nepodávaly informace, způsobilé k
závěru o odpovědnosti druhého účastníka dopravní nehody; naopak věc byla vedena
jako podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, kterého se měl
dopustit zemřelý bratr žalobce. Pokud informace o průběhu nehodového děje od
policie, případně státního zastupitelství, tedy orgánů jedině kompetentních k
vyšetření příčin dopravní nehody, seznamovaly rodiče žalobce s výsledky
vyšetřování v tom smyslu, že nehodu způsobil jejich zemřelý syn, je zřejmé, že
na podkladě takových informací lze stěží učinit závěr, že za škodu způsobenou
na zdraví jejich syna odpovídá druhý účastník nehody. Žalobce ani jeho rodiče
nebyli u nehody přítomni, informace o jejím průběhu byly obsaženy ve
vyšetřovacím spise policie, a dokud výsledky vyšetřování a objasňování jejího
průběhu směřovaly k závěru o výlučné odpovědnosti bratra žalobce za způsobení
nehody a v tom smyslu se rodičům žalobce dostávaly informace od policie o
okolnostech vzniku škody, lze jen stěží učinit závěr o pravděpodobné
odpovědnosti druhého účastníka střetu vozidel. Vědomost o skutkových
okolnostech vedoucích k závěru o odpovědnosti druhého účastníka dopravní nehody
nelze za této situace spatřovat ani v tom, že se rodiče žalobce snažili
zpochybnit důkazy provedené policií svědčící v neprospěch jejich syna, zejména
znalecký posudek, a za účelem zvrátit oficiální výsledky vyšetřování se sami
snažili opatřit důkazní materiál (odborné vyjádření), podávali námitky, návrhy
na doplnění dokazování a opravné prostředky.
V tom je nesprávný názor odvolacího soudu na počátek běhu subjektivní promlčecí
doby k uplatnění nároku žalobce proti druhé žalované. Protože rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen částečný rozsudek soudu prvního stupně,
spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení, je dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243 b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243
odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto
rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení
tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.