25 Cdo 168/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyň a) A. V., b) M. V., a c) nezl. M. V., všech zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) E. K., a 2) A., spol. s r. o., za účasti vedlejších
účastníků na straně žalovaných 1. Č. p., a. s., a 2. K. P., a. s, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 99/2000, o
dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.
listopadu 2002, č. j. 19 Co 7/2002-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 16. 11. 2001, č. j. 12 C
99/2000-103, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a), b), c) domáhaly z titulu
náhrady nákladů na výživu pozůstalých zaplacení částek 280.632,- Kč, 152.988,-
Kč a 132.000,- Kč s příslušenstvím a dále počínaje dnem 1. 11. 2001 placení
částky 4.252,- Kč měsíčně žalobkyni a), placení částky 2.318,- Kč měsíčně
žalobkyni b) a částky 2.000,- Kč měsíčně žalobkyni c), a zaplacení částky 16.
458,- Kč s příslušenstvím na nákladech pohřbu, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Při rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobkyně jsou pozůstalé po L.
V., který zemřel dne 7. 4. 1996 v nemocnici v Š. Příčinou jeho smrti byl
septický šok vyvolaný bakterií Streptococcus pyogenes, subtyp M1. Sepse se
vyvinula z hnisavého zánětu na prstě levé ruky, který si L. V. sám ošetřil,
lékaře s ním nenavštívil, ani na něj lékaře při pozdějších vyšetřeních
neupozornil. Ve čtvrtek 4. 4. 1996 se L. Volák dostavil do ordinace prvního
žalovaného pro bolest v pravém rameni, první žalovaný stanovil diagnózu
degenerativní onemocnění ramenního kloubu a když po ošetření ramene bolesti
neustoupily, odeslal ještě týž den pacienta na konziliární vyšetření na
chirurgické oddělení zdravotnického zařízení druhého žalovaného. Tam byl L. V.
prohlédnut MUDr. K., která pokračovala v léčbě dle diagnózy mylně stanovené
prvním žalovaným. V pátek odpoledne se L. V. pro stále se zhoršující stav opět
dostavil k druhému žalovanému, kde byl ošetřen MUDr. Š. Na těle již měl patrný
makulosní exanthem, který MUDr. Š. považoval za alergickou reakci na předepsané
léky, které proto vysadil a předepsal jiné, diagnózu však nekorigoval. V sobotu
večer byl L. V. převezen rychlou záchrannou službou do zdravotnického zařízení
druhého žalovaného a odtud byl převezen v již terminálním stadiu septického
šoku do nemocnice v Š., kde v neděli v 1 hodinu ráno zemřel. Ze znaleckého
posudku 1. l. f. U. K. v P. a výpovědi předsedy znalecké komise doc. MUDr. P.
vyplynulo, že postupy při ošetření L. V. nebyly správné, od počátku byla
stanovena mylná diagnóza a z toho důvodu nebylo zahájeno protizánětlivé léčení.
Nemocný měl příznaky celkového onemocnění organizmu, léčba měla být zahájena
ihned, avšak ani v případě včasného zjištění diagnózy a okamžitého zahájení
správné léčby by léčba nemusela být úspěšná, nemusela vést k vyléčení pacienta
a zabránit tak jeho úmrtí. K vyloučení nesprávné daignozy mohlo dojít po
provedení dalších specializovaných vyšetření na chirurgickém oddělení, pro
vzácnost výskytu tohoto onemocnění však nelze stanovit procentuální
pravděpodobnost vyléčení nebo úmrtí pacienta. Soud věc posoudil podle § 420
obč. zák. a dospěl k závěru, že první žalovaný postupoval správně, když po
ošetření ramene poslal L. V. na vyšetření do zdravotnického zařízení druhého
žalovaného, neboť klasickým vyšetřením obvodního lékaře nebyla příčina
onemocnění zjistitelná. Lékaři ve zdravotnickém zařízení druhého žalovaného
MUDr. K. a MUDr. Š. porušili povinnosti uložené jim zákonem č. 20/1966 Sb., o
péči o zdraví lidu, protože nepostupovali správně, když přes přetrvávající
nepříznivý stav pacienta bez dalších vyšetření pokračovali v léčbě podle
nesprávné diagnózy. Vzhledem k tomu, že v daném případě došlo k úmrtí v
důsledku tak ojedinělého onemocnění, že i při počátečním stanovení správné
diagnózy mohla smrt pacienta nastat, soud uzavřel, že nebyla jednoznačně
prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným postupem lékařů druhého
žalovaného a smrtí L. V. Soud prvního stupně proto žalobu v celém rozsahu
zamítl.
K odvolání všech žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.
11. 2002, č. j. 19 Co 7/2002-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti
uplatněného nároku. Na základě zjištění ze znaleckého posudku U. K. a výpovědi
MUDr. P. odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že i na
straně prvního žalovaného došlo k porušení právní povinnosti podle zákona č.
20/1966 Sb., neboť správnou diagnózu bylo možno stanovit již podle stavu, v
jakém se k němu L. V. dostavil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací
soud k závěru, že není jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi mylným
stanovením diagnózy a následným nesprávným léčebným postupem na straně jedné a
úmrtím L. V. na straně druhé, neboť jak ze znaleckého posudku U. K., tak z
výpovědi znalce MUDr. P. vyplývá, i při okamžitém zjištění správné diagnózy a
zahájení odpovídající léčby by k úmrtí pacienta mohlo dojít.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odkazují v něm na své závěrečné návrhy a
odvolání obsažené ve spise a soudům obou stupňů vytýkají nesprávné právní
posouzení v otázce příčinné souvislosti mezi postupem lékařů a smrtí L. V.
Namítají, že ačkoliv bylo znalecky prokázáno, že chybná diagnóza a následná
nesprávná léčba byly jednou z podstatných příčin úmrtí, soudy příčinnou
souvislost nenalezly a otázka příčinné souvislosti je tak řešena v rozporu s
hmotným právem i dosavadní judikaturou. V této souvislosti poukazují na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, a
namítají, že oba rozsudky jsou nepřezkoumatelné pro vadu řízení spočívající v
tom, že ačkoli ve věci existují dva rozporné znalecké posudky, není patrné,
proč se soudy přiklonily k posudku pro stranu žalující nevýhodnému a z jakých
důvodů nevycházely ze znaleckého posudku provedeného v trestním řízení.
Dovozují, že pro správné rozhodnutí je třeba bezpečně znalecky zjistit, zda při
včasné léčbě jde o nemoc běžně vyléčitelnou či nikoliv, a pokud v úvahu
přicházejí obě alternativy, tak špatná diagnóza a nesprávné léčení je vždy
jednou z příčin smrti pacienta. V tomto směru považují dokazování za neúplné.
Navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Druhý žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž se ztotožnil s
rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu, a pro případ, že by bylo
dovolání připuštěno, navrhl jeho zamítnutí.
První vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání vyjádřil tak, že se mu
jeví jako bezdůvodné, protože oba soudy věc správně posoudily a řízení není
postiženo žádnou vadou. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Druhý vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání vyjádřil tak, že
předmětný případ nepovažuje za věc zásadního právního významu, a pokud by bylo
dovolání připuštěno, navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§ 241 o. s. ř.), věc
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2001, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo
soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo
zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání se proto řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní
normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti podle § 420 obč. zák. je porušení právní
povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a
vznikem škody a zavinění škůdce, jež se předpokládá.
Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že ani znaleckým dokazováním, včetně
ústavního znaleckého posudku vypracovaného specializovaným univerzitním
pracovištěm, se nepodařilo prokázat tvrzení žalobkyň, že smrt L. Voláka bylo
způsobena nevhodným zákrokem lékařů, kteří jej krátce před jeho smrtí
ošetřovali. V řízení bylo jednoznačně zjištěno, že příčinou úmrtí L. V. byl
septický šok vyvolaný bakteriální infekcí po prodělaném zánětu prstu, a je
nesporné, že k tomuto infekčnímu onemocnění došlo předtím, než se L.V. k lékaři
vůbec dostavil. Je tedy zřejmé, že postup lékařů při ošetření pacienta
nevyvolal infekci ani jeho chorobný stav vedoucí ke smrtelnému následku; pro
založení jejich odpovědnosti bylo proto podstatné, zda zjištěná pochybení při
léčbě tohoto chorobného stavu pacienta bylo alespoň jednou z příčin jeho úmrtí,
a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke smrti pacienta
nedošlo. V daném případě je totiž třeba vycházet z toho, že žalovaní nemohou
odpovídat za poškození zdraví L.V. vzniklé bakteriálním onemocněním, nýbrž
jejich odpovědnost může být dána, pokud škodlivý následek (smrt pacienta) byl
způsoben nesprávně vedeným způsobem léčby tohoto onemocnění. Soudy správně
zaměřily znalecké dokazování na otázku, zda – nebýt chybného stanovení diagnózy
a nesprávného způsobu léčby – ke smrti L.V. by nedošlo, tedy zda správně
zvolený postup při léčbě jeho onemocnění by zabránil jeho smrti, a zcela
správně po právní stránce vymezily, mezi kterými skutečnostmi má být vztah
příčinné souvislosti prokazován. Správně vycházely z názoru, že příčinná
souvislost mezi léčebným postupem, který nebyl lege artis, a škodou na zdraví
pacienta - jako jedna ze základních podmínek odpovědnosti za škodu - musí být
najisto postavena, a že na straně žalující je důkazní břemeno o tvrzené
příčinné souvislosti, takže v případě jeho neunesení stíhají žalující stranu
nepříznivé procesní následky, spočívající v tom, že žalobě nemůže být vyhověno.
Poukaz dovolatelek na právní posouzení věci vedené u dovolacího soudu pod sp.
zn. 25 Cdo 562/99 je pak nepřípadný, neboť v uvedené věci šlo o odpovědnost za
škodu způsobenou při dopravní nehodě na voze jeho řidičem v úlekové reakci na
jednání jiného řidiče.
Dovolatelky sice uvedly, že podle jejich názoru má napadené rozhodnutí po
právní stránce zásadní význam, avšak z obsahu jejich námitek v dovolání je
zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací
soud věc po právní stránce posoudil a rozhodl. Podstatou jejich námitek je
nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav
věci, a soudům vytýkají nesprávný závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána
příčinná souvislost mezi smrtí pacienta a léčebným postupem žalovaných. Znamená
to, že nesouhlasí se skutkovým závěrem učiněným na základě znaleckého
dokazování a v tomto směru napadají nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu,
který je výsledkem hodnocení důkazů provedených v řízení, a uplatňují tak
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však nelze uplatnit,
protože dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ani podle § 237
odst. 1 písm. b).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze správného
právního názoru při řešení otázky příčinné souvislosti mezi škodou na straně
žalobkyň, vzniklou úmrtím L. V., a mylně určenou diagnózou a následnou
nesprávnou léčbou. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání tak
nejsou splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Namítanou nepřezkoumatelností odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z hlediska §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se dovolací soud nezabýval, neboť k vadě řízení,
i pokud by existovala a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze
v dovolacím řízení přihlížet, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst 3 o. s.
ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání
žalobkyň bylo odmítnuto a ostatním účastníkům náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu