K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2004, č. j. 14
Co 15/2004-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Dlužníkem žalobce z jeho
smluvních vztahů je P., a. s., a především tato společnost je povinna se s ním
vypořádat. Do té doby je předčasné uvažovat o tom, zda žalobci vznikla v
souvislosti s úpadkem jeho dlužníka škoda a kdo za ni odpovídá. Teprve poté, co
budou vypořádány nároky z jejich dvoustranného právního vztahu, bude zřejmé,
zda v souvislosti s tímto vkladovým vztahem vznikla žalobci nějaká újma v jeho
majetkové sféře, za níž by nesl odpovědnost stát. Účelem probíhajícího
konkursního řízení o majetku této společnosti je uspokojení jejích věřitelů, a
možností, jak se žalobce a P., a. s., mohou vzájemně vypořádat, je více. Je
proto předčasné o vzniku škody uvažovat a soud prvního stupně nepochybil, pokud
se za situace, kdy není doložen vznik škody, otázkou odpovědnosti státu blíže
nezabýval.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za
alibistická a účelová. Dovozuje, že nedostatečná kontrola ze strany KCP
umožnila společnosti P., a. s., nadále obchodovat s cennými papíry a uzavírat
další smlouvy; pokud by KCP vykonávala řádně a včas svoji kontrolní činnost,
P., a. s., by nebyla již oprávněna s cennými papíry obchodovat a žalobce by pak
s ní neuzavřel smlouvu a nevznikla by mu majetková újma. Je přesvědčen, že
škoda mu již vznikla, a ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. byla způsobena více
škůdci (žalovanou a společností P., a. s.), kteří za ni odpovídají společně a
nerozdílně, a podle § 511 odst. 1 obč. zák. je žalobce coby věřitel oprávněn
požadovat plnění na kterémkoliv z dlužníků. Je tedy jen na žalobci, zda
vzniklou škodu bude uplatňovat vůči oběma škůdcům najednou či v rozdílných
řízeních, nebo jen vůči jednomu z nich. Odvolací soud však jeho nárok z
hlediska § 438 odst. 1 a § 511 odst. 1 obč. zák. neposuzoval, a proto při svém
rozhodnutí zaujal nesprávný právní názor, že žalobce je povinen nejprve škodu
vymáhat na P., a. s., se kterou měl závazkový vztah na základě smlouvy, a
teprve potom vůči žalované z titulu mimosmluvní odpovědnosti za škodu. V této
otázce dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť
při aplikaci uvedených ustanovení by nemohla být jeho žaloba zamítnuta. Nesouhlasí dále se závěrem o neexistenci škody v době před skončením
konkursního řízení. Uvádí, že škodou je majetková újma, spočívající ve snížení
či jiném znehodnocení majetku poškozeného, a on požaduje úhradu skutečné škody. Na účet P., a. s., poukázal částku 5,000.001,- Kč, s níž nemůže v současné době
disponovat, dne 24. 5. 2001 požádal v souladu se smlouvou o správě portfolia o
výplatu peněz či jiných aktiv, společnost mu však na základě této výzvy
neposkytla žádné plnění, ačkoliv to bylo její smluvní povinností, a tedy marným
uplynutím lhůty pro poskytnutí plnění dle této výzvy mu vznikla škoda v
požadované výši. Dále dovozuje, že již samotným porušením povinností
společnosti, tj. nakládáním se svěřenými prostředky v rozporu se smlouvou a s
povinnostmi obchodníka s cennými papíry došlo ke vzniku škody, když za stavu
záporných zůstatků na účtech jednotlivých klientů P., a. s., kdy již nemělo
dojít k tzv. přelicencování, žalobce uzavřel smlouvu o správě portfolia a došlo
tak k faktickému úvěrování těchto klientů bez potřebného souhlasu. Majetek
žalobce se znehodnotil, nemůže nakládat se svými prostředky a vznik škody je
též dokladován v trestním stíhání osob jednajících jménem P., a. s. Protože v
rámci konkursního řízení lze uplatnit nárok vyčíslený pouze ke dni prohlášení
konkursu a nikoliv i za dobu následující do okamžiku uspokojení pohledávky v
konkursním řízení, představuje toto ušlé příslušenství podle dovolatele reálně
vzniklou a existující škodu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř. věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo naopak opomenul příslušnou
právní normu na daný skutkový stav aplikovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti společnosti P.,
a. s., (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době rozhodování
soudu nevznikla ještě žalobci škoda, spočívající v hodnotě prostředků smluvně
svěřených této společnosti.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v otázce vzniku
skutečné škody na jeho straně, včetně škody, spočívající v úrocích z prodlení,
a v aplikaci § 438 odst. 1 a § 511 obč. zák. při odpovědnosti více škůdců.
Namítá, že odvolací soud měl na daný skutkový stav aplikovat § 438 odst. 1 a §
511 odst. 1 obč. zák., a protože jej podle těchto ustanovení neposoudil,
pochybil po právní stránce a dospěl tak k nesprávnému závěru o nedůvodnosti
jeho žaloby.
Otázka aplikace § 438 odst. 1 a § 511 obč. zák. při rozhodování o náhradě
škody, způsobené nesprávným úředním postupem orgánů státu, nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud řešena a činí tak rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
§ 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným.
Naproti tomu otázka existence škody, spočívající v neuspokojení pohledávek
klienta vůči obchodníkovi s cennými papíry, jakožto předpokladu vzniku
odpovědnosti státu za škodu, včetně posouzení okamžiku vzniku takové škody,
byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešena, např. v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003.
Závěr odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v této věci, že škoda,
spočívající v neuspokojení pohledávky žalobce coby věřitele vůči svému
dlužníkovi - úpadci, nemohla žalobci vzniknout, dokud nepominou účinky
konkursu, je správný a v souladu s právním názorem, jež ve shora uvedeném
rozhodnutí zaujal i dovolací soud.
Povinnost obchodníka s cennými papíry plnit své závazky vůči klientovi a
vypořádat prostředky mu svěřené je založena závazkem ve smlouvě a vzniká z
jejich vzájemného vztahu založeného smluvním ujednáním. Ve vztahu žalobce k
jiným subjektům, včetně státu, lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za vznik
majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku smluvně svěřeného akciové
společnosti, uplatňovat až poté, co tato újma ze závazkového právního vztahu
mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníkem vznikla, tedy jakmile právo
žalobce na plnění nebylo a již nemůže být touto společností uspokojeno. Náhrady
za plnění, k němuž je zavázán přímý dlužník, se proto jeho věřitel nemůže
úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu
dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla, tedy před vypořádáním jeho
pohledávek vůči obchodníkovi s cennými papíry (jeho dlužníkovi). To platí i v
případě, že smluvní partner žalobce je v konkursu a náhrada za jím nesplněné
závazky je požadována po státu jakožto subjektu odpovědném za nesprávný úřední
postup orgánu veřejné moci.
Skutečnou škodou, tj. zmenšením majetkového stavu oproti stavu před škodnou
událostí, je i újma, spočívající v neuspokojené pohledávce věřitele vůči jeho
dlužníkovi. Tato újma nevzniká věřiteli již v okamžiku, kdy dlužník v souladu
se smluvním ujednáním včas nebo vůbec neplní, nýbrž až okamžikem, kdy se právo
věřitele na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, není
uspokojeno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat. Okolnost, zda je dlužník v
prodlení s plněním, není z hlediska uplatněného nároku rozhodující, neboť na
státu je požadována náhrada za újmu, jež spočívá v neuspokojené pohledávce
žalobce vůči jeho smluvnímu partnerovi, a příčinou vzniku této škody není
samotné prodlení s tímto plněním.
Škoda na straně poškozeného, jakožto jeden ze základních předpokladů vzniku
odpovědnosti za škodu podle hmotného práva, musí existovat nejpozději v době,
kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, (podle ust. § 154 o. s. ř. je pro
rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení). Jestliže škoda neexistuje k
okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl
nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by
se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Pokud jde o námitku, že škoda spočívá minimálně v „ušlých úrocích“ z prodlení z
částky, kterou žalobci dluží P., a. s., za dobu po prohlášení konkursu, je
třeba vycházet z toho, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§
121 odst. 3 obč. zák.), tedy v daném případě příslušenstvím pohledávky žalobce
proti P., a. s., a nárok na ně je hmotněprávním nárokem věřitele vůči
dlužníkovi.
Totéž, co bylo uvedeno o vzniku mimozávazkové odpovědnosti státu za újmu
věřitele, spočívající v tom, že jeho dlužník není vůči němu schopen dostát svým
závazkům a povinnostem, platí i ohledně nesplněné povinnosti dlužníka k plnění
úroků, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu je může věřitel uplatnit v
dosud neskončeném konkursním řízení na majetek dlužníka (P., a. s.). Ovšem za
situace, že nárok na náhradu za úroky z prodlení se nestal předmětem řízení
před soudy obou stupňů, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že z tohoto hlediska se
věcí nezabýval.
Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele ohledně aplikace § 438 odst. 1 a § 511
odst. 1 obč. zák.
Podle § 438 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně
a nerozdílně.
Toto ustanovení, zařazené v občanském zákoníku pod rubrikou „Společná
ustanovení o náhradě škody“, lze aplikovat v případě, že dva nebo více škůdců
odpovídá poškozenému za škodu mu společně způsobenou. V daném případě ve vztahu
mezi žalobcem na straně jedné a společností P., a. s., a státem na straně druhé
nepřichází použití tohoto ustanovení vůbec v úvahu. Je zcela jednoznačné, že ve
vztahu k žalobci není P., a. s., subjektem odpovědným za škodu, nýbrž právním
důvodem vzniku závazku této společnosti ve vztahu k žalobci je smlouva. Nárok
žalobce vůči ní je nárokem na plnění ze závazku ze smlouvy, nikoliv nárokem z
titulu její odpovědnosti za škodu, a ve vztahu mezi ní a žalobcem jde o
závazkový vztah smluvně založený, a nikoliv o mimosmluvní odpovědnost. Úvaha
dovolatele o společné odpovědnosti státu a společnosti P., a. s., za škodu mu
způsobenou je proto zcela mylná, nehledě k tomu, že základním předpokladem
společné odpovědnosti dvou subjektů je, že odpovědnost obou již vznikla, což
zatím není splněno ani na straně žalovaného státu.
Z uvedených důvodů vyplývá, že dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. (nesprávný právní názor) není naplněn. Protože rozhodnutí odvolacího
soudu je správné, bylo dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst. 2, věta před
středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první,
o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů
právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu