25 Cdo 172/2021-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) A. K., narozený XY, bytem XY, b) O. K., narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno, proti žalovaným: 1. Omnigon, s. r. o., IČO 02398231, se sídlem Na Fialce 2437/16, 251 01 Říčany, 2. P. P., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Bartoněm, advokátem se sídlem Chodská 1383/22, 120 00?Praha 2, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 67/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 25 Co 151/2020-286, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení, a to každému 21 226 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Pavla Bartoně.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 25 Co 151/2020-286, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 2019, č. j. 65 C 67/2017-210, kterým tento soud zamítl žalobu na náhradu škody „spočívající v odstranění stacionárního drtiče kamene – čedičové horniny XY a jeho příslušenství uvedením v předešlý stav spočívajícím v instalaci drtiče do budovy na pozemku st. XY a provozuschopném napojení drtiče na veškerá navazující technologická zařízení a dále opravy budovy na pozemku st.
XY tak, aby odpovídala stavu ke dni nabytí spoluvlastnického podílu na nemovitostech 1. žalovaným“, a na zaplacení 3 352 361 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci a 1. žalovaná jsou spoluvlastníky pozemků v kat. úz. XY, mimo jiné i pozemku st. č. parc. XY; podíl 55/100 žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 7. 7. 2004 od J. H., 1. žalovaná pak nabyla podíl 45/100 od stejného prodávajícího kupní smlouvou ze dne 2. 5. 2014. Žalobci své vlastnické právo k drtiči XY dovozovali z kupní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem (společností S.
P., již zastupoval jednatel J. H.) dne 13. 6. 2001, která ale trpí řadou formálních i obsahových vad. Drtič nebyl v provozu nejméně od roku 2011, v létě 2014 jej rozebrala a jako kovový odpad odvezla společnost Kovodemont Czech, a. s. Demontáž objednal pan F. na základě dohody s panem J., přičemž žalovaní k tomu pana J. nepověřili a žádnou smlouvu se společností Kovodemont Czech, a. s., neuzavřeli. V okamžiku demontáže nebyl drtič funkční a ani v dobrém technickém stavu, mnohé z nezbytných součástí byly odcizeny nebo odstraněny v předchozích obdobích, ostatní části byly opotřebované či degradované.
Po právní stránce posoudil odvolací soud věc podle § 2910 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že žalobci ani po poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázali, jaký byl stav drtiče k okamžiku tvrzeného vzniku škody v létě 2014, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že je na místě primární petit na uvedení drtiče do původního stavu (z žalobci uplatněného eventuálního petitu) pro nemožnost plnění zamítnout. Ohledně sekundárního petitu (na náhradu škody v penězích) uzavřel, že žalobci neprokázali protiprávní jednání žalovaných, kteří demontáž drtiče neprovedli ani ji neobjednali.
Zároveň neprokázali své vlastnické právo k drtiči, neboť kupní smlouva trpí řadou formálních i obsahových vad – chybí na ní podpis žalobkyně b), žalobce a) je na ní označen jako fyzická osoba, ale podepsal ji jako firma A. K. T., nebyla předložena v originále, přičemž do soudu předložené černobílé kopie bylo datum uzavření smlouvy vepsáno (pravděpodobně následně) modře a není prokázána pravost podpisu J. H., který prodávající zastupoval jako jednatel. Žalobci pak nebyl prokázán ani stav drtiče v rozhodné době (léto 2014), a tedy ani vznik škody a její výše.
Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně shledal nedůvodným i sekundární petit na náhradu škody v penězích.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika dílčích otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. K řešení předkládají celou řadu otázek, z nichž prvních 6 se týká existence vlastnického práva žalobců k drtiči. Nesouhlasí dále s odvolacím soudem, že k úspěšnému uplatnění nároku je nutné tvrdit přesně rozhodná data, kdy došlo k protiprávnímu jednání a prokázat existenci a technický stav věci (25 Cdo 1706/2002).
Mají za to, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav ve věci, neboť provedené důkazy nesprávně hodnotily (svědecké výpovědi M. K. a A. H. – viz 25 Cdo 133/2011, a při hodnocení pravosti a správnosti kupní smlouvy nepřihlédly k potvrzením o zaplacení, která odkazovala na kupní smlouvu). Nesprávnost dále spatřují i v tom, že se soud nezabýval nárokem na opravu budovy č. XY a žalobu v této části zamítl, aniž by žalobce poučil podle § 118a o. s. ř.; v této části navíc považují rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Soud postupoval nesprávně při provádění důkazů, zejména při výslechu svědků, kde nebyl dodržen postup podle § 126 o. s. ř., neboť výslechy vedl právní zástupce žalobců dle pokynu soudu (28 Cdo 665/2012, 32 Cdo 1256/2018). Žalobci dovoláním napadli i nákladové výroky. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není podle § 237 o. s. ř. přípustné. K námitkám dovolatelů týkajícím se nesprávných skutkových zjištění soudů lze poznamenat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel po změně úpravy dovolacího řízení od 1.
1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatelé domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Jestliže dovolatelé právní posouzení budují na vlastních skutkových závěrech odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňují způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu podle § 2910 o.
z. je protiprávní jednání, jímž dojde k zásahu do absolutního (nebo relativního) práva jiného, vznik újmy, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění, jež se ve formě nedbalosti presumuje (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). Žalobci svůj nárok na náhradu škody odvozují od tvrzeného zásahu do svého vlastnického práva k drtiči čediče. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo patří mezi práva absolutní (viz § 976 a násl. o. z., či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2021, 25 Cdo 234/2021), zabýval se odvolací soud v souladu s § 2910 větou první o. z. tím, zda žalovaní svým jednáním zasáhli do tohoto absolutního práva žalobců (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, nebo ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se podává, že žalovaní drtič sami neodstranili a ani k tomu nedali pokyn, neboť demontáž drtiče a odvezení jeho zbytků provedla společnost Kovodemont Czech, a.
s., na základě objednávky pana F. po dohodě s panem J., a nikoli žalovaných. Závěr odvolacího soudu, že žalovaní nezasáhli do vlastnického práva dovolatelů (za předpokladu, že by je vůbec prokázali), a proto jim nevznikla povinnost nahradit jim škodu (ať již formou uvedení do původního stavu nebo v penězích), je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence zásahu do absolutního práva žalobců), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu (ohledně závěru soudu o neexistenci vlastnického práva dovolatelů k drtiči a vzniku škody) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolateli namítanými vadami řízení, jež dle něj spočívaly v chybějícím poučení podle § 118a o.
s. ř., nesprávném postupu soudu při výslechu svědků, opomenutí nároku na opravu budovy č. 188 a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.