25 Cdo 1736/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobců A) J. H. a B) I. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1)
L. Z. a 2) J. Z., oběma zastoupeným advokátem, o 60.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 869/96, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. prosince
1999, č. j. 23 Co 179/99-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.675,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok
žalobců na doplatek části kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 25. 8. 1994,
jíž žalobci prodali žalovaným dům čp. 71 se stavební parcelou č. 12/2 a
parcelou č. 53/1 – zahrada, vše v katastrálním území Č., za kupní cenu ve výši
330.000,- Kč. Podle smlouvy byla částka 130.000,- Kč zaplacena před jejím
podpisem a zbývající část kupní ceny se žalovaní zavázali zaplatit nejpozději
do 30. 9. 1999, přičemž pro případ nezaplacení si žalobci vymínili právo od
smlouvy odstoupit. Žalobci však tvrdili, že na kupní cenu obdrželi pouze částky
77.000,- Kč po podpisu smlouvy, 170.000,- Kč o několik dnů později v domě v Č.,
15.000,- ještě později tamtéž, 5.000,- Kč v restauraci S. a 3.000,- Kč poštou,
tj. celkem 270.000,- Kč. Soud ze shodných výpovědí účastníků zjistil, že částka
130.000,- Kč skutečně nebyla před podpisem smlouvy zaplacena, avšak dospěl k
závěru, že žalovaní ji zaplatili v tentýž den po podpisu smlouvy a že později
uhradili i částku 200.000,- Kč, neboť jejich výpovědi korespondují s výpověďmi
svědků, zejména jejich rodičů, kteří zároveň potvrdili, že žalovaní disponovali
uvedenými částkami, které získali především od V. K. Ten uvedl, že od
žalovaných koupil byt a v předmětné době jim zaplatil částku, kterou mohli
použít k úhradě kupní ceny žalobcům. Protože tvrzení žalobců o nedoplatku ve
výši 60.000,- Kč potvrzují pouze svědci, kteří se o věci dozvěděli nepřímo,
dovodil soud prvního stupně, že žalobci neunesli důkazní břemeno a nepodařilo
se jim prokázat, že by jim žalovaní dlužili na doplatku kupní ceny předmětnou
částku.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1998, č. j. 23
Co 404/97-75, byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Odvolací soud mu především vytkl nesprávné posouzení otázky
důkazního břemene, neboť bylo na žalovaných jako nositelích hmotněprávní
povinnosti zaplatit kupní cenu, aby prokázali, že tuto svou povinnost v celém
rozsahu splnili; pouhá pravděpodobnost, že se tak stalo, nepostačuje. Soudu
prvního stupně bylo rovněž uloženo, aby odstranil nedostatky žaloby a aby
doplnil dokazování opakovaným výslechem svědka Koljiče k okolnostem a především
k době jím zaplacených splátek.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 14. 1. 1999, č. j. 10C
869/96-94 uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili každému ze
žalobců částku 30.000,- Kč s 16% úrokem od 1. 10. 1994 do zaplacení, rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění
dokazování dovodil, že se žalovaným nepodařilo prokázat zaplacení celé kupní
ceny, ačkoliv je pravděpodobné, že k datu uzavření kupní smlouvy disponovali
částkou 310.000,- Kč získanou za převod bytu od V. K. podle jeho výpovědi ve
třech splátkách nejpozději v den převodu bytu (25. 8. 1994) v českých korunách.
Jejich výpovědi jsou ale v rozporu s výpovědí tohoto svědka ohledně konkrétních
splátek i měny poskytnutých peněz, neboť žalovaní uváděli splátky dvě a část
plnění v cizí měně. V rozporu s výpovědí tohoto svědka jsou pak i výpovědi
rodičů žalovaných, kteří vypovídají shodně se žalovanými. Svědkyně V. Š., která
žalované vezla svým vozem k uzavření smlouvy s žalobci, nemohla předání částky
130.000,- Kč potvrdit, neboť mu nebyla přítomna a konkrétní sumu neviděla.
Zatímco žalobci nezůstali osamoceni ve svých tvrzeních, že jim žalovaní dosud
dluží 60.000,- Kč, neboť například svědek L. J. potvrdil, že slyšel rozhovor
žalobce a žalovaného, který přislíbil, že uvedenou částku doplatí po Silvestru,
výpovědi žalovaných potvrdili pouze svědci, s nimiž jsou v blízkém rodinném
vztahu. Žalovaní žádný další důkaz o zaplacení kupní ceny nepřinesli a neunesli
v tomto směru důkazní břemeno.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 12.
1999, č. j. 23 Co 179/99-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odkázal na důvody obsažené v rozhodnutí
soudu prvního stupně, který provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí,
pečlivě je zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry. K
jednotlivým odvolacím námitkám uvedl, že v dané věci se předávání kupní ceny
nikdy nezúčastnila třetí osoba, která by mohla zaplacení konkrétní částky
dosvědčit, a písemné potvrzení vystaveno nebylo. Nevyužití možnosti odstoupit
od smlouvy pak dokladem o zaplacení není. Protože údaje vyplývající z výpovědí
žalobců a žalovaných byly vzájemně protikladné a verze žalovaných o průběhu
zaplacení kupní ceny vykazovala nesrovnalosti i vzhledem k dalším důkazům,
neshledal odvolací soud v hodnocení důkazů soudem prvního stupně výraznější
logické rozpory, které by mohly zpochybnit závěr, že žalovaní neunesli důkazní
břemeno. Žalobce zároveň přijatelným způsobem vysvětlil, že ve styku s třetími
osobami se zmiňoval o dluhu 60.000,- Kč, aniž zohledňoval zaplacení částky
3.000,- Kč.
Žalovaní v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního
posouzení otázky, zda žalovaní unesli důkazní břemeno, a vytýkají odvolacímu
soudu, že nezhodnotil řádně všechny provedené důkazy. Dovolatelé tvrdí, že
kupní smlouvu uzavřeli s přesvědčením, že její obsah je potvrzením o zaplacení
kupní ceny, obzvláště pak za situace, kdy kupující od smlouvy neodstoupili. Z
tohoto důvodu nevyžadovali písemné potvrzení o provedených platbách. Ačkoliv se
výpověď svědka K. od jejich výpovědí lišila v počtu splátek za převod bytu, je
pro rozhodnutí podstatné, že žalobci disponovali odpovídající částkou, kterou
také ve splátkách 130.000,- Kč a 200.000,- Kč žalobcům zaplatili. Předání první
splátky ve výši 130.000,- Kč potvrzuje výpověď svědkyně Š. i svědka Ch., druhou
částku ve výši 200.000,- Kč předávali o několik dní později poté, co ji se
svými rodiči přepočítali. Žalobce přitom z nepravdivosti tvrzení o dlužné
částce usvědčují svědci JUDr. M. K. a V. N., neboť hovořili o částce 60.000,-
Kč, ačkoliv žalobci připustili, že jim z této částky bylo zaplaceno 3.000,- Kč.
Podle dovolatelů nemělo být přihlíženo k výpovědi svědka L. J., který k nim
nemá dobrý vztah a je nevěrohodným svědkem. Navrhli, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť
odvolací soud správně dovodil, že žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně
svého tvrzení, že kupní cenu zaplatili v celém rozsahu. Zatímco ve výpovědích
žalovaných je řada logických rozporů a žalovaní nenabídli žádné jednoznačné
důkazy o zaplacení, jsou výpovědi žalobců podporovány nezainteresovanými
svědky, kteří potvrdili existenci dluhu.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo podáno včas, osobami oprávněnými -
účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle § 242
o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není opodstatněné.
Ačkoliv žalovaní výslovně uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. s poukazem na nesprávné závěry odvolacího soudu, že provedené důkazy
nepostačují k unesení důkazního břemene a k tomu, aby bylo prokázáno zaplacení
celé kupní ceny, je z obsahu dovolání zřejmé, že jde ve skutečnosti o výhrady
proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a tedy o dovolací důvod podle písm.
c) uvedeného ustanovení.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. spočívá v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §
132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je
logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění
důležitý apod.).
Oba soudy vyšly ze shodného a mezi účastníky nesporného skutkového
základu (dovolání v tomto směru závěry odvolacího soudu nenapadá), že žalovaní
se kupní smlouvou ze dne 25. 8. 1994 zavázali zaplatit kupní cenu ve výši
330.000,- Kč; převzetí splátky 130.000,- Kč před uzavřením smlouvy, které bylo
potvrzeno účastníky v kupní smlouvě, však všichni účastníci zpochybnili tím, že
peníze byly předány později. Za této situace bylo pro rozhodnutí klíčové
zjištění, zda žalovaní první splátku zaplatili skutečně ve výši 130.000,- Kč,
jak bylo původně předpokládáno, či zda poskytli jen částku 77.000,- vzhledem k
tomu, že žalobci odmítli přijmout část plnění v cizí měně.
Z okolnosti, že prodávající nevyužili sjednaného práva odstoupit od smlouvy,
nebude-li do stanovené doby uhrazena kupní cena (její část), nelze dovozovat,
že by tím prodávající zaplacení kupní ceny potvrdili. Šlo o právo (nikoliv
povinnost) žalobců jako prodávajících a záleželo pouze na jejich uvážení, zda v
případě nezaplacení kupní ceny ve stanovené lhůtě tohoto práva využijí s
důsledkem zrušení smlouvy či zda budou požadovat splnění povinností, jež ze
smlouvy (aniž by došlo k jejímu zrušení) vyplývají, tedy zda budou uplatňovat
právě zaplacení dlužného zbytku kupní ceny.
Písemné potvrzení obsažené v kupní smlouvě o tom, že část kupní ceny ve výši
130.000,- Kč byla kupujícími zaplacena prodávajícím před podpisem smlouvy, je
tzv. kvitancí ve smyslu ustanovení § 569 odst.1 obč. zák., podle nějž věřitel
je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh
byl zčásti nebo zcela splněn. Listina obsahující kvitanci je důkazem, který
většinou usnadňuje pozici dlužníka v občanském soudním řízení, jde však pouze o
důkaz jako každý jiný a jeho obsah, vypovídací hodnota i věrohodnost musejí být
soudem posuzovány stejně jako důkazy ostatní (§ 132 o.s.ř.). Zákon totiž
nespojuje s vystavením potvrzení žádnou fikci ani právní domněnku (§ 133
o.s.ř.) o zaplacení, které by přesouvaly důkazní břemeno toho, kdo tvrdí
splnění dluhu, na protistranu, a nezbavuje ani soud povinnosti zjišťovat v
řízení, zda dlužník svůj dluh ze závazku z kupní smlouvy splnil, tedy i to, zda
obsah kvitance odpovídá skutečnosti.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaní platbu kupní ceny v
rozsahu 60.000,- Kč neprokázali, vychází z toho, že potvrzení o převzetí platby
130.000,- Kč obsažené v kupní smlouvě (tzv. kvitance) je nepoužitelné, že
kvitance k žádným dalším platbám vydány nebyly a že jedinými přímými důkazy k
výši plateb kupní ceny jsou výpovědi účastníků, které jsou vzájemně
protikladné. Výpověď svědkyně Š. k platbě uskutečněné dne 25. 8. 1994 považoval
odvolací soud správně za důkaz nepřímý, neboť svědkyně u předání peněz osobně
nebyla, předmětnou částku neviděla a nemohla tedy ani potvrdit, zda celý obnos
této hodnotě odpovídající vezli žalovaní v českých korunách či zda část byla v
cizí měně, kterou podle svého tvrzení žalobci odmítli přijmout. Vzhledem k
tomu, že sami žalovaní připustili, že část prostředků od svědka V. K. obdrželi
v cizí měně, nelze považovat za nelogické tvrzení žalobců, že právě proto, že
přivezli v českých korunách jen část platby, žalobci po podpisu smlouvy
převzali jen 77.000,- Kč, ačkoliv již bylo podepsáno převzetí celé původně
předem sjednané splátky 130.000,- Kč. Výpovědi rodičů žalovaných sice v obecné
rovině podporují výpovědi žalovaných, avšak ani z nich nelze dovodit to, co
nevyplynulo ani z výpovědí žalovaných samotných, totiž kdy přesně a zejména
jakou část platby od svědka V. K. převzali v českých korunách a jakou částkou
pak skutečně disponovali v den podepsání kupní smlouvy se žalobci. Za situace,
kdy jiné nepřímé důkazy (výpovědi svědků L. J., JUDr. M. K. a V. N.) svědčí o
tom, že účastníci ještě na podzim roku 1995 dluh ve výši 60.000,- Kč mezi sebou
řešili a že žalovaný jeho existenci nepopíral, nelze odvolacímu soudu vytýkat
závěr, že žalovaní své tvrzení o zaplacení celé kupní ceny spolehlivě
neprokázali. V podstatných okolnostech tedy výsledek hodnocení důkazů odvolacím
soudem odpovídá požadavkům ustanovení § 132 o.s.ř., neboť nelze dovodit, že by
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, nebo že by takové rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, pominul.
Na tomto závěru nic nemění ani dovolací námitka, že výpověď žalobců
není v souladu s výpověďmi svědků JUDr. M. K. a V. N., kterým se měl žalobce
zmiňovat o dlužné částce 60.000,- Kč, ačkoliv bylo podle dovolatelů doloženo,
že z této částky uhradili 3.000,- Kč. Z provedených důkazů vyplynulo, že
uvedení svědci se vyjadřovali k době koncem roku 1995, zatímco k platbě 3.000,-
Kč došlo až v lednu 1996. Kromě toho žalovaná částka odpovídá rozdílu mezi
sjednanou kupní cenou (330.000,- Kč) a součtem jednotlivých splátek
specifikovaných ve výpovědích žalobců (77.000,- Kč, 170.000,- Kč, 15.000,- Kč,
5.000,- Kč a 3.000,- Kč, tj. celkem 270.000,- Kč). Mezi výpověďmi žalobců a
jejich žalobním návrhem (požadavkem na zaplacení částky 60.000,- Kč) tedy
rovněž není rozpor.
Je tedy zřejmé, že dovoláním zpochybňované skutkové závěry odvolacího
soudu mají oporu v provedených důkazech a že řízení nebylo postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; z hlediska dovoláním
uplatněných důvodů [§ 241 odst. 3 písm. b), c) o.s.ř.] je rozsudek odvolacího
soudu správný. Protože z obsahu spisu nevyplývá (dovolatelé ani nic takového
netvrdí), že by řízení bylo postiženo některou z vad taxativně vyjmenovaných v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst.
1 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalovaných zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek
dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k
dovolání) upravené při zastupování dvou osob na částku 3.600,- Kč a z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) a §
l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za použití části dvanácté, hlavy první, bodu
10. zákona č. 30/2000 Sb.].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu