25 Cdo 1778/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka
ve věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. Č.,
zastoupenému advokátem, a 2) J. J., zastoupené opatrovníkem JUDr. Z. L.,
advokátem, o 38.701,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem ve
Strakonicích pod sp. zn. 4 C 244/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2006, č. j. 5 Co
1385/2006-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2006, č. j. 5 Co
1385/2006-78, se ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované
2) J. J., a v závislých výrocích o povinnosti žalobce zaplatit státu soudní
poplatek a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a státem zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Kč s úrokem z prodlení v rozsudku blíže specifikovaným a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Soud prvního stupně vyšel
ze zjištění, že žalovaná 2) jako řidička automobilu ve vlastnictví žalovaného
1), způsobila dne 13. 11. 2003 dopravní nehodu, při níž došlo k poškození
cizího automobilu. Jelikož žalovaný 1) neměl sjednáno povinné smluvní pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem svého vozidla, poskytla žalobkyně
v souladu s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve
znění pozdějších předpisů, prostřednictvím svého smluvního partnera U. p.,
a.s., vlastníku poškozeného automobilu náhradní plnění ze svého garančního
fondu a podle § 24 odst. 7 téhož zákona má právo na náhradu tohoto plnění proti
oběma žalovaným, kteří za škodu odpovídají – žalovaný 1) podle § 427 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a žalovaná 2) podle § 420 obč. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, č. j. 5 Co
1385/2006-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému 1)
zaplatit žalobkyni částku 38.701,- Kč s úroky z prodlení, žalobu vůči
žalované 2) zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi
žalobcem a žalovaným 1) a mezi žalobcem a státem, o povinnosti žalobce
zaplatit za žalovanou 2) soudní poplatek z odvolání a o přiznání
náhrady cestovného opatrovníku žalované 2). Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně, která však odlišně právně posoudil. Dospěl k
závěru, že na posuzovanou věc dopadá zákon č. 168/1999 Sb. ve znění účinném k
13. 11. 2003 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, resp. „zákon“), podle jehož §
24 odst. 7 má kancelář právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2
písm. a) a b) (téhož ustanovení), na náhradu toho, co za něho plnila. Žalobci
tak vznikl regresní nárok podle citovaného ustanovení pouze vůči žalovanému 1).
Žalovaná 2) nemůže být solidární dlužnicí žalovaného 1), jelikož ke změně
ustanovení § 24 odst. 7 (v pozdějším znění odst. 8) zákona v tom smyslu, že
řidič vozidla je solidárním dlužníkem tehdy, pokud za způsobenou škodu
odpovídá, došlo až zákonem č. 377/2005 Sb. s účinností od 29. 9.
2005. Ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění zákona č.
377/2005 Sb. však nelze na tento případ aplikovat, neboť ke vzniku škody došlo
již 13. 11. 2003 (příp. k likvidaci škody 3. 2. 2005), tedy před nabytím
účinnosti uvedené novely. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že
žalovaná 2) není v této věci pasivně věcně legitimována.
Proti části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2),
a výroku III. (o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a
státem) rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; jeho přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná 2) není ve sporu pasivně
věcně legitimována. Za nesprávný pokládá „omezený gramatický výklad“ ustanovení
§ 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. odvolacím soudem, který je dle jeho názoru
v rozporu s principy pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla, na nichž zákon č. 168/1999 Sb. spočívá, a který přehlíží vzájemnou
vazbu zákona č. 168/1999 Sb. a úpravy odpovědnosti za škodu v občanském
zákoníku. Za vzniklou škodu odpovídá nejen provozovatel vozidla, jehož
odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla vyplývá z ustanovení § 427
a násl. obč. zák., nýbrž i řidič vozidla, který způsobenou škodu zavinil
(§ 420 obč. zák.). Dovolatel v této souvislosti poukazuje na již
ustálenou soudní praxi (R 29/1979, R 3/1984), podle níž si tyto
dva druhy odpovědnosti vzájemně nekonkurují a mohou existovat souběžně.
Osobou, na niž se pojištění odpovědnosti vztahuje, je podle § 6 odst. 1 zákona
každý, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné
smlouvě; je přitom nerozhodné, zda se jedná o odpovědnost objektivní (za škodu
vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu) či odpovědnost subjektivní (za
zaviněné porušení právní povinnosti). Z uvedeného dovolatel dovozuje, že osobou
bez pojištění odpovědnosti nelze rozumět „osobu, která nesplnila povinnost
uzavřít pojištění“ ani „osobu, která provozuje nepojištěné vozidlo“, nýbrž
každého, kdo odpovídá za způsobenou škodu a jehož odpovědnost není „kryta
pojištěním“ podle § 6 odst. 1 zákona. Za takovou osobu je žalobce podle § 24
odst. 2 písm. b) zákona povinen poskytnout poškozenému plnění z garančního
fondu. Z toho je zřejmé, že výplatou plnění z garančního fondu žalobci vzniká
postižní právo (nárok) na jeho náhradu vůči každému, kdo za způsobenou škodu
odpovídá. Tento nárok může uplatnit jak vůči provozovateli, tak i vůči řidiči
nepojištěného vozidla, který způsobil škodu svým zaviněným protiprávním
jednáním. Dovolatel je přesvědčen, že žalovaná 2) „je ve sporu pasivně
legitimována, jelikož zaviněně porušila pravidla silničního provozu a v
příčinné souvislosti s uvedeným protiprávním jednáním způsobila škodu na
majetku poškozeného“. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v dovoláním
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žádný ze žalovaných se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst.
1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání
též sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání proti části výroku, jíž byla žaloba vůči
žalované 2) zamítnuta, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl v této části změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv.
zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné,
povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta
druhá o.s.ř.). Takové vady nejsou v dovolání namítány a jejich existence
nevyplývá ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - byť
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího
soudu (na němž napadené rozhodnutí spočívá), že žalovaná 2) není ve sporu
pasivně věcně legitimována, neboť z ustanovení § 24 odst. 8 (dříve 7) zákona č.
168/1999 Sb. (ve znění před novelou č. 377/2005 Sb.) nevyplývá, že solidárním
dlužníkem spolu s provozovatelem nepojištěného vozidla (za něhož žalobkyně
poskytla poškozenému náhradní plnění) může být i řidič tohoto vozidla.
Podle § 4 věty první zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 13. 11.
2003 (dále opět „zákon č. 168/1999 Sb.“, popřípadě jen „zákon“)
uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen „pojistná
smlouva“) je povinen vlastník nebo spoluvlastník tuzemského vozidla nebo řidič
cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle § 6 odst. 1 zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu,
která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné
smlouvě.
Podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona Kancelář (tj. Č. k. p.) poskytuje z
garančního fondu poškozenému plnění za (…) škodu způsobenou provozem vozidla,
za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti.
Podle § 24 odst. 7 věty první zákona Kancelář má právo proti tomu, kdo odpovídá
za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla
(§ 427 a násl. obč. zák.) není ve vztahu k obecné odpovědnosti podle § 420 obč.
zák. ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe.
Odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodu způsobenou jeho provozem
proto nevylučuje odpovědnost řidiče tohoto vozidla, který způsobil škodu při
téže škodní události porušením právní povinnosti; je proto na vůli poškozeného,
vůči kterému ze škůdců (či zda vůči oběma) nárok na náhradu škody uplatní
(srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. B., 2006, s. 735-737, či rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 9. 1977, publikovaný pod č. 29/1979
Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne
17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, vyjádřil názor, že osobou bez
pojištění odpovědnosti (ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b/ zákona č. 168/1999
Sb.), je nikoli osoba, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve
smyslu § 4 zákona, nýbrž osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem
vozidla, u něhož nebyla taková pojistná smlouva uzavřena. Č. k. p. (žalobkyně)
má proto podle § 24 odst. 7 ve spojení s § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo
postihu vůči každému, kdo odpovídá za způsobenou škodu a za koho plnila. Bylo
by proti smyslu daného ustanovení, kdyby postih nebyl možný proti osobě, která
za škodu odpovídá na základě zavinění. Opačný výklad by možnost postihu
nepřiměřeně zúžil. Dovolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od tohoto
závěru ani v posuzované, skutkově i právně zcela obdobné věci. Dovoláním
zpochybněný závěr odvolacího soudu proto dovolací soud považuje za nesprávný a
dovolání za opodstatněné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn tak, že žaloba vůči žalované 2) byla zamítnuta, a v
závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku dovoláním napadený
rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu