25 Cdo 1783/2003

25 Cdo 1783/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobce R. d. C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. R., za účasti Č.

k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o

náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 17/94, o

dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2003, č.

j. 18 Co 89/2003, 18 Co 90/2003-289, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se žalobou podanou dne 15. 7. 1994 domáhal náhrady škody na

zdraví, kterou mu žalovaný způsobil jako řidič a provozovatel motorového

vozidla při nehodě dne 11. 7. 1992.

Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 1994, č. j. 18 C

17/94-16, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 1995, č.

j. 23 Co 40/95-28, bylo pravomocně rozhodnuto tak, že základ žalobního nároku

je opodstatněn ze čtyř pětin. Následně bylo částečným rozsudkem v této věci

pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce na bolestné, na náhradu za ztížení

společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku do 31. 12. 1992, účelně

vynaložených nákladů spojených s léčením a věcné škody s tím, že v dalším

řízení bude rozhodnuto o náhradě za ztrátu na výdělku žalobce za období od 1.

1. 1993 a o náhradě nákladů řízení.

Rozsudkem ze dne 21. 5. 2001, č. j. 18 C 17/94-219, Obvodní soud pro Prahu 6

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 900.709,20 Kč s

příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 55.936,50 Kč se zbytkem požadovaného

příslušenství a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči

státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl před úrazem zaměstnán jako číšník

hotelu P., po úraze byl do 30. 6. 1993 v pracovní neschopnosti, byly mu

vypláceny nemocenské dávky, invalidní důchod pro následky úrazu mu přiznán

nebyl. Od 1. 7. 1993 pokračoval v práci u svého původního zaměstnavatele,

pracovní poměr byl skončen z organizačních důvodů dohodou ke dni 31. 1. 1994.

Vzhledem k tomu, že od 1. 9. 1992 měl žalobce přislíbeno zaměstnání u firmy K.

jako odbytový pracovník s příjmem 10.000,- Kč hrubého měsíčně, vycházel soud

prvního stupně při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení

pracovní neschopnosti z tohoto příjmu žalobce. Žalobci přiznal náhradu za

ztrátu na výdělku v rozsahu 4/5 za období od 1. 1. do 30. 6. 1993 v částce

3.121,60 Kč, za období od 1. 7. 1993 do 30. 9. 1997 v částce 83.038,40 Kč, od

1. 2. 1994 do 19. 3. 1995 v částce 84.800,- Kč, od 16. 4. 1995 do 20. 2. 1996 v

částce 64.892,- Kč, od 21. 2. 1996 do 30. 10. 1996 v částce 84.630,- Kč, od 1.

1. 1997 do 8. 4. 1998 v částce 87.209,60 Kč, od 9. 4. 1998 do 7. 3. 2000 v

částkách 119.923,20 Kč, 159.897,60 Kč a 26.649,60 Kč a za období od 8. 3. 2000

do 7. 5. 2001 v částce 186.547,20 Kč, vše s úrokem z prodlení, celkem tedy

částku 900.709,20 Kč s příslušenstvím s tím, že na výši ztráty na výdělku nemá

vliv skutečnost, že žalobce byl v určitých obdobích nezaměstnaný nebo v

pracovní neschopnosti. V rámci náhrady za ztrátu na výdělku nepřiznal žalobci

částky požadované za zvýšenou námahu na dosažení výdělku, neboť žalobce návrh

rozšířil o tento požadavek až po uplynutí zákonné promlčecí lhůty a žalovaný

vznesl námitku promlčení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2002, č. j.

18 Co 66/2002-245, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do

částky 897.587,60 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení

zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v

nenapadeném vyhovujícím výroku co do částky 3.121,60 Kč s 16% úrokem z prodlení

od 20. 8. 1994 do zaplacení (na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu trvání

pracovní neschopnosti) a v zamítavém výroku o věci samé zůstal rozsudek soudu

prvního stupně nedotčen. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku v napadeném

rozsahu neshledal podmínky pro jeho potvrzení či změnu, neboť v řízení nebyla

prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a ztrátou na fiktivním

výdělku žalobce u firmy K. Zdůraznil, že důkazní břemeno v tomto směru má

žalobce, kterého je třeba vyzvat, aby navrhl důkazy k prokázání toho, že nebýt

úrazu, mohl u této firmy nastoupit do finančně výhodnějšího zaměstnání, než

které vykonával jako číšník v hotelu P., a pokud by toto své tvrzení

neprokázal, je pro posouzení uplatněného nároku významné, z jakých důvodů byl

rozvázán jeho pracovní poměr s hotelem P. Byla-li by totiž příčinou rozvázání

jeho pracovního poměru výlučně jiná skutečnost, než následky úrazu, tedy pokud

jeho pracovní místo u dosavadního zaměstnavatele z organizačních důvodů

zaniklo, nelze příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a

ztrátou tohoto výdělku žalobce dovodit. I v případě prokázání možnosti žalobce

dosahovat výdělku 10.000,- Kč měsíčně u firmy K., nelze bez dalších důkazů

dorovnávat jeho výdělky do této částky, a to i za období, kdy žalobce

nepracoval a nebyl ani hlášen u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť i

jeho všechny další ztráty na výdělku musejí mít příčinnou souvislost s úrazem

ze dne 11. 7. 1992.

Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2002, č. j. 18 C 17/94-270, ve spojení s

usnesením ze dne 23. 12. 2002, č. j. 18 C 17/94-277, uložil žalovanému

povinnost zaplatit žalobci částku 14.900,80 Kč s úroky z prodlení, co do částky

882.686,80 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky

řízení a státem. Po doplnění dokazování soud nevzal za prokázané tvrzení

žalobce, že nebýt úrazu, vykonával by zaměstnání u firmy K. a pobíral plat

10.000,- Kč měsíčně, jelikož toto zaměstnání bylo žalobci pouze předběžně

přislíbeno a firma žádného odbytového pracovníka nezaměstnává. Při stanovení

průměrného výdělku soud vycházel z částky 5.000,- Kč, kterou žalobce vydělával

před úrazem. Do 31. 1. 1994 byl žalobce zaměstnán na původním pracovišti,

výpověď dostal z organizačních důvodů, nezávisle na jeho úraze, v určitých

časových obdobích během doby od 1. 2. 1994 do 7. 5. 2001 nebyl buď vůbec

zaměstnán nebo v jeho krátkodobých pracovních poměrech v řadě společností

dosahoval vyššího příjmu než před úrazem, takže škoda mu nevznikla, popř. u

společností H., B. a H. s ním byl ukončen pracovní poměr z organizačních

důvodů. Žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi svou nezaměstnaností a

úrazem, jeho nezaměstnanost vyplývá ze situace na trhu práce a nelze ani

dovodit příčinnou souvislost ukončení jeho pracovních poměrů s poškozením jeho

zdraví. Ztráta na výdělku v důsledku zdravotních potíží po úrazu vznikla

žalobci v zaměstnání u firmy P. (od 1. 7. 1996 do 16. 7. 1996) a u firmy J. (od

1. 4. 1997 do 31. 5. 1997) a dále po dobu jeho pracovních neschopností pro

následky úrazu (od 23. 10. 1995 do 20. 2. 1996 a od 18. 6. 1997 do 30. 9.

1997), proto soud žalobci za tato období přiznal na náhradě za ztrátu na

výdělku částku celkem 14.900,80 Kč s úroky z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2003, č. j. 18

Co 89/2003, 18 Co 90/2003-289, rozsudek soudu prvního stupně ve znění

doplňujícího usnesení ze dne 23. 12. 2002 v zamítavém výroku o věci samé, ve

výroku o nákladech řízení zálohovaných státem a o nákladech řízení vedlejšího

účastníka potvrdil, ve výroku o soudním poplatku jej změnil tak, že poplatek ve

výši 2.224,- Kč je žalovaný povinen zaplatit státu, ve výrocích o nákladech

řízení mezi žalobcem a žalovaným jej změnil tak, že žádný z těchto účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího

řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil

se s jeho závěrem, že žalobce neprokázal buď vznik škody nebo příčinnou

souvislost s následky úrazu. Odvolání žalobce neshledal důvodným, neboť soud

prvního stupně věc správně posoudil po stránce právní (ust. § 445 a § 447 obč.

zák.) a nelze mu nic vytknout ani v hodnocení důkazů, pokud potvrzení

předložené firmou K. nepovažoval za dostatečný důkaz pro prokázání fiktivního

výdělku žalobce, a vycházel proto z příjmu, jakého žalobce dosahoval u svého

zaměstnavatele v době před úrazem. Pokud žalobce pracoval u firem, kde

prokazatelně pobíral vyšší příjem, nemohla mu vzniknout ztráta na výdělku a

pokud jde o náhradu za vyšší úsilí, které musel k dosažení zisku vynaložit,

tento jeho nárok byl pravomocně zamítnut z důvodu promlčení. Odvolací soud se

neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že příčinná souvislost mezi

následky úrazu žalobce a vznikem škody je vyloučena už jen z toho důvodu, že

zaměstnání (u společnosti H., B. a H.) žalobce ukončil z organizačních důvodů a

nikoliv pro následky úrazu, nicméně na základě skutkových zjištění ohledně

průběhu a délky zaměstnání žalobce v době po skončení pracovní neschopnosti po

úrazu dospěl ke shodnému závěru, že příčinná souvislost mezi následky úrazu a

poklesem (event. neexistencí) jeho příjmu není dána. Za významné považoval

zjištění, z jakých důvodů žalobce nepracoval a jakou aktivitu vyvinul, aby

získal práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci a aktuálnímu zdravotnímu

stavu. Soud hodnotil zejména tu skutečnost, že žalobce nebyl shledán plně ani

částečně invalidním, je vyučený zedník, před úrazem i poté vykonával pouze

práci číšníka, ke které nemá kvalifikaci, během období téměř 8 let pracoval cca

18 měsíců, vždy pouze v krátkodobém pracovním poměru několik dní až 2 měsíce,

neprokázal žádnou iniciativu tuto svou situaci nějak řešit a nepokusil se ani o

rekvalifikaci v jiném oboru. Hlavním důvodem, pro který není žalobce schopen

prosadit se na trhu práce, není tedy skutečnost, že byl předmětným úrazem

poškozen na zdraví, nýbrž to, že není ochoten zajistit si jinou pro něj vhodnou

práci. Skutečnost, že žalobce má přetrvávající zdravotní problémy a jeho

postavení na trhu práce je ztížené, může být hodnocena v rámci ztížení jeho

společenského uplatnění, nezakládá však nárok na náhradu za ztrátu na výdělku.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ust. § 237 odst. 1 písm. a), b), c) o. s. ř., a podává jej z důvodů podle ust.

§ 241a odst. 2 písm. a), b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že soudy

nesprávně hodnotily potvrzení firmy K. jako nedostatečný důkaz k prokázání

výdělku žalobce, z něhož měly vycházet, a mohly alespoň uvěřit, že si částku

5.000.-Kč mohl vydělávat. Uvádí, že pokud dosahoval vyššího výdělku než před

poškozením, musel vynakládat zvýšenou námahu, aby mohl místo číšníka i v jiném

povolání zastávat, soud se však touto zvýšenou námahou nezabýval. Poukazuje na

znalecké posudky (zejména MUDr. N., MUDr. R., MUDr. J. a MUDr. Č.) a na

lékařská potvrzení, které potvrdily pokles jeho pracovní způsobilosti,

příčinnou souvislost úrazu s jeho pracovními neschopnostmi a ztížením jeho

společenského uplatnění, a soudy měly dostatek lékařské dokumentace o tom, že

jeho obtíže vycházející ze zlomeniny holenní kosti a porušeného duševního stavu

jsou následkem dopravní nehody. Uvádí, že se vždy snažil najít co nejdříve nové

zaměstnání, tyto pracovní poměry však byly většinou ukončeny pro nemožnost

poskytnout požadovaný výkon a zastat práci, ovšem žádný zaměstnavatel

nepropustí svého zaměstnance oficiálně ze zdravotních důvodů. Nemohl zastat

číšnickou ani jinou práci, kde by se fyzicky jakkoli namáhal, a proto jeho

ztráta na výdělku nejen v době, kdy pracoval se zvýšenou námahou, ale i v době,

kdy nepracoval, je oprávněná a v příčinné souvislosti úrazem. Namítá, že v

řízení bylo prokázáno, že jeho pracovní schopnost byla snížena nebo zanikla, a

to jednoznačně v přímé příčinné souvislosti s úrazem, který měl za následek

kromě obtíží vycházejících z nitrokloubní zlomeniny holenní kosti rovněž jeho

závažnou duševní poruchu. Za nepravdivé považuje tvrzení, že není ani částečně

invalidní, neboť dle posudku MUDr. N. je celková míra poklesu jeho soustavné

výdělečné činnosti 40%, a tedy překračuje nejnižší hranici pro přiznání

částečného invalidního důchodu. Dovozuje, že existence škody byla prokázána,

neboť nemohl najít vhodné zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu, škodu

řádně vyčíslil a doložil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího

soudu v zamítavém rozsahu a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.

s. ř., věc přezkoumal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání,

které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.

Žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně odvozoval výši náhrady za ztrátu na

výdělku od jeho příjmu, kterého dosahoval v době před poškozením, a nikoli od

příjmu, jehož mohl dosahovat u firmy K., a dále nesouhlasí se skutkovým

závěrem, že v řízení neprokázal, že měl nastoupit do zaměstnání u firmy K.

Podle ust. § 445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na

zdraví, hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku

poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.

Podle ust. § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení

pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem

před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného

invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.

Při odškodňování ztráty na výdělku se sice zásadně vychází z průměrného

výdělku před poškozením, lze však odškodnit i ztrátu výdělku, jehož poškozený v

době úrazu nedosahoval, protože teprve měl do určitého zaměstnání nastoupit,

jestliže poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a

jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření

smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. R 10/1991). I v případě, že v

době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná obdobná smlouva s dohodnutým

datem nástupu do práce či s datem počátku výkonu práce, je rozhodující skutkový

stav před poškozením, tedy zda poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele

sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností

důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u

nového zaměstnavatele vykonával, a zda pouze v důsledku poškození zdraví tento

pracovní poměr nemohl uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže

ztratil výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - po uzavření nového pracovního

poměru dosahoval. K závěru, že ke ztrátě výdělku došlo, ovšem nestačí jen

možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib

zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla

sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu –

poškozený by takovou činnost skutečně vykonával. V tomto směru je právní názor,

z něhož soudy obou stupňů vycházely, plně v souladu s dosavadní judikaturou, a

protože odvolací soud při svém rozhodnutí z tohoto hlediska věc po právní

stránce posuzoval, nejde o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním

posouzení věci. Dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak

není naplněn.

Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci jsou dovolacím důvodem podle

ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že rozhodnutí

odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části

oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném

dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §

132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů

nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože

soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je

logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co

mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,

týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska

hmotného (případně i procesního) práva.

Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při

hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li

soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho

skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení

účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.

Námitky v dovolání proti skutkovým zjištěním jsou pouze opakováním tvrzení, s

nimiž se soud prvního i druhého stupně vypořádal, a v tomto směru lze na

odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Důkazy, na něž dovolatel poukazuje,

neobsahují žádné takové údaje, které by byly v rozporu se skutkovým závěrem

odvolacího soudu, a dovolateli nelze přisvědčit, pokud sám - namísto soudu -

přiřazuje jednotlivým důkazům určitou váhu a věrohodnost a provádí tak jejich

hodnocení, na jehož základě dovozuje skutkový stav jiný, pro něj příznivější.

Námitkou, že některým důkazům soud měl či neměl uvěřit, nelze totiž - jak bylo

shora uvedeno - zjištěný skutkový stav zpochybnit. Odvolací soud vycházel ze

skutkových zjištění soudu prvního stupně, který nepochybil, když věrohodnost

tvrzení žalobce hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení,

a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo,

není ani logický rozpor. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém

rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde tedy o

situaci, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké

rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková

zjištění neměl oporu v provedeném dokazování.

Odvolací soud zcela správně vycházel z toho, že důkazní břemeno o sjednaném

nástupu žalobce do zaměstnání u firmy K. je na žalobci a není-li toto tvrzení

prokázáno, nepříznivé následky z toho plynoucí stíhají žalobce. Na podporu

tohoto svého tvrzení nabídl žalobce listinný důkaz, který byl v řízení

proveden. V dané věci nejde podle názoru dovolacího soudu o případ, že by

odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost z provedených důkazů

vyplývající, neboť ani obsah potvrzení od firmy K. v souvislosti se zjištěním,

že tato firma odbytového pracovníka nezaměstnávala, nedává skutkový podklad pro

závěr, že by uzavření pracovního poměru od 1. 9. 1992 u této firmy na místo

odbytového pracovníka bylo, nebýt žalobcova úrazu, realizováno a že by žalobce

zde byl v následné době zaměstnán, nehledě k tomu, že žalobce i po ukončení

pracovní neschopnosti až do 31. 1. 1994 pokračoval ve svém zaměstnání na

původním pracovišti.

Rovněž pokud žalobce tvrdil, že za období od 1. 2. 1994 do 17. 4. 1994, od 1.

6. 1994 do 31. 7. 1994, od 1. 10. 1994 do 19. 3. 1995, od 16. 4. 1995 do 3. 5.

1995, od 1. 6. 1995 do 7. 9. 1995, od 21. 2. 1996 do 25. 4. 1996, od 21. 5.

1996 do 30. 6. 1996, od 17. 7. 1996 do 30. 10. 1996, od 1. 6. 1997 do 17. 6.

1997 a od 1. 10. 1997 do 7. 5. 2001 ztratil příjem proto, že v důsledku úrazu

nemohl najít zaměstnání, je důkazní břemeno na žalobci. Tzv. důkazní břemeno

ukládá účastníkům povinnost, aby k prokázání jimi tvrzených skutečností

označili a navrhli důkazy. Účastník, který takové důkazy neoznačil nebo jím

označené důkazy pravdivost jeho tvrzení nepotvrzují, pak nese nepříznivý

důsledek v podobě neúspěchu ve sporu.

Pokud jde o odškodnění zvýšené námahy, kterou musel poškozený při práci

vynaložit, aby dosáhl srovnatelného výdělku, je třeba uvést, že ve výjimečných

případech, kdy poškozený dosahuje stejného nebo i vyššího výdělku než před

poškozením zdraví jen za cenu zvýšené námahy, kterou by nebyl nucen vynakládat,

kdyby bylo k poškození zdraví nedošlo, lze na tuto zvýšenou námahu vzít zřetel

při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku. Jak však vyplývá z obsahu

spisu, o tomto požadavku žalobce bylo již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6

ze dne 21. 5. 2001, č. j. 18 C 17/94-219, pravomocně rozhodnuto s ohledem na

vznesenou námitku promlčení, a protože v období po 1. 6. 1997 nebyl žalobce

zaměstnán, o jeho zvýšeném úsilí při překonávání zdravotních obtíží k dosažení

vyššího výdělku, než by mohl při běžném plnění svých pracovních povinností

dosáhnout, nelze uvažovat. Samotný „pokles pracovní schopnosti“ poškozeného pak

neznamená vznik škody jakožto majetkové újmy. Ke vzniku škody dochází, jestliže

se poškození zdravotního stavu projevilo v majetkové sféře poškozeného, tedy v

tom, že následky úrazu jsou příčinou snížení jeho výdělku v porovnání s

předúrazovým stavem (srov. např. R 35/2000).

Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z obsahu spisu (č. l. 190, 195 a 200) -

žalobci nebyl přiznán plný ani částečný invalidní důchod, nelze odvolacímu

soudu vytýkat, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce není v

důsledku úrazu invalidní, a dovodil, že skutečnost, že nevyvíjel žádnou

výdělečnou činnost, není důsledkem poškození jeho zdraví úrazem. Za dobu, kdy

nepracoval, by mu náležela náhrada za ztrátu na výdělku, pouze za situace, že

pro následky úrazu nebyl schopen výdělečné činnosti, avšak to ani znalci, na

jejichž posudky žalobce poukazuje, neshledali.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání žalobce

zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst.

1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího

řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníku v

dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2004

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu