Nejvyšší soud Usnesení občanské

25 Cdo 1795/2014

ze dne 2014-07-29
ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1795.2014.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně Ing. J. R., zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Krakovská 1392/7, proti žalovanému Z. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o 204.314,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 6/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č. j. 12 Co 359/2013-186, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č. j. 12 Co 359/2013-186, ve výroku o věci samé není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť nejsou splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené. Dovolatelka ve sporu o náhradu škody na věcech (vybavení provozovny) tvrdí, že je nabyla do vlastnictví kupní smlouvou jako příslušenství nemovitosti (domu), v níž byla provozovna zařízena. Odvolací soud dovodil, že k převodu vlastnického práva k movitým věcem na dovolatelku nedošlo, neboť zařízení provozovny nebylo předmětem kupní smlouvy o převodu nemovitosti; tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaný pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a s obecným závěrem, že příslušenství může být samostatným předmětem právních vztahů, proto jeho právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní, a na nabyvatele věci hlavní tak nepřechází automaticky vlastnictví k příslušenství věci, pokud nebyla vůle převést i příslušenství právně významným způsobem projevena. V tomto směru tedy nejde o právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Jestliže dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ohledně obsahu kupní smlouvy a předávacího protokolu a vytýká mu, že nepřihlédl dostatečně k dalším důkazům, neformuluje právní otázku, a její námitky tak nepředstavují uplatnitelný dovolací důvod.

Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a proti výroku o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť žádným z napadených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady žalovaného spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. července 2014

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu