K odvolání žalované se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který usnesením ze
dne 12. 11. 1996, č. j. 23 Co 510/96 – 97, mezitímní rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl
okresnímu soudu, že svým rozhodnutím nerozhodl o celém uplatněném nároku, neboť
se nezabýval požadavkem žalobců na náhradu škody z nesprávného úředního
postupu; v této souvislosti poukázal na to, že nárok na náhradu škody z
nezákonného rozhodnutí upravený v § 1, § 3 a § 4 zákona č. 58/1969 Sb. a nárok
na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 18 a § 19 cit.
zákona jsou dva různé občanskoprávní nároky, které mají při posuzování dle
tohoto zákona zcela odlišný režim. Zaujal též právní názor, že za stavu, kdy se
žalobci domáhají náhrady škody vzniklé poškozením zařízení domácnosti, nemůže
být příčinou případného poškození věcí rozhodnutí, kterým byl zamítnut jejich
návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, neboť mezi případnou škodou a tímto
rozhodnutím není dána přímá příčinná souvislost; samotným faktem, že výkon
rozhodnutí nebyl zastaven a ve výkonu bylo pokračováno, nemohlo dojít ke škodě
na stěhovaných věcech. Odvolací soud dále rovněž uvedl, že žalobou uplatněnou
dle zákona č. 58/1969 Sb. se poškozený může domáhat pouze škody skutečně mu
vzniklé, jež je v příčinné souvislosti ať již s nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem, a nikoliv „nemajetkové újmy“, kterou též požadují.
Okresní soud v Příbrami poté, kdy usnesením ze dne 1. 4. 1997, č. j. 12 C
316/94 – 114, připustil změnu žaloby na částku 500.000,- Kč, ve věci znovu
rozhodl rozsudkem ze dne 1. 4. 1997, č. j. 12 C 316/94 – 117, tak, že žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu. Aniž ve věci prováděl další dokazování, dospěl k závěru, že žalobci
(správně zřejmě žalobcům) se v řízení nepodařilo prokázat, že „by tím, že výkon
rozhodnutí nebyl zastaven a bylo v něm pokračováno, došlo ke škodě na věcech“ a
že „se mu (správně zřejmě jim - žalobcům) nepodařilo prokázat příčinnou
souvislost“. Stejně tak je tomu i ohledně tvrzeného nároku na náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem, když naopak provedenými důkazy (výslechy
svědků při exekuci přítomných) bylo prokázáno, že při výkonu rozhodnutí byl
dodržen správný úřední postup, neboť „věci byly stěhovány do náhradních
prostor, nákladním vozem, bylo s nimi zacházeno řádně v rámci možností“;
jednalo se o věci starší a použité.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11.
1997, č. j. 23 Co 456/97 - 138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení a návrh na připuštění dovolání zamítl.
Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež
nedoznala změny, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněný nárok na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem
orgánu státu podle ust. § 1 a násl. a § 18 zákona č. 58/1969 Sb. není
opodstatněn, a požadavek na náhradu nemajetkové újmy nelze podle cit. zákona
odškodnit. Pokud jde o tvrzený nárok žalobců na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, odkázal odvolací soud na svůj právní názor vyslovený ve
zrušovacím usnesení ze dne 12. 11. 1996, č. j. 23 Co 510/96 – 97, v této věci,
a ohledně požadavku žalobců na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem orgánu státu - vycházeje ze skutkových zjištění okresního soudu - s
poukazem na Instrukci č. 4 Ministerstva spravedlnosti ze dne 5. 6. 1973 č. j.
417/73 - L, kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, dovodil,
že za stavu, kdy nebylo zjištěno, že by ze strany těch, kteří výkon rozhodnutí
prováděli, nebyl dodržen správný úřední postup, nemusí se již soud zabývat
otázkou příčinné souvislosti mezi škodu a tímto postupem. Rovněž námitku
žalobců uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že nebylo
rozhodnuto o celém předmětu žaloby, když žalobci uplatnili „alternativní
žalobní návrh, tedy buď zaplacení 500.000,- Kč nebo uvedení věci do předešlého
stavu a náhrady škody“, neshledal odvolací soud důvodnou. Podle jeho názoru
měli žalobci na mysli zřejmě tzv. eventuální petit, o němž však ani odvolací
soud nemohl rozhodnout, neboť žalobci přes poučení soudu dle ust. § 5 o. s. ř.
takovýto žalobní petit (eventuální) řádně nespecifikovali v tom směru, jakým
způsobem by každá jednotlivá věc měla být uvedena do původního stavu, tedy
jakým způsobem by měla být opravena, a stejně tak nevyčíslili „zbývající část
náhrady škody“, takže jejich návrh nesplňoval náležitosti uvedené v § 79 o. s.
ř. Proto, pokud by taková žaloba byla podána samostatně, musel by soud řízení
zastavit podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu posoudil odvolací soud
předmětný požadavek žalobců spíše jako vylíčení rozhodujících skutečností
sloužících k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, jímž žalobci plní
svoji povinnost tvrzení. Otázku, pro niž žalobci navrhli připuštění dovolání,
„že se jedná o hrubé porušení základních lidských práv a svobod v tomto
případě“, nepovažoval krajský soud za zásadního právního významu s odůvodněním,
že „všechny právní otázky jeho rozhodnutím řešené jsou obdobně řešeny ustálenou
soudní judikaturou“.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 7. 2000, č. j. 25 Cdo 1518/98 - 160,
rozsudek krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud především neshledal opodstatněným uplatněný dovolací důvod podle
§ 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., že soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr.
Gordana Buriánová, JUDr. Marie Šebková a JUDr. Jaroslava Vítová, které ve věci
rozhodovaly, byly vyloučeny z projednávání a rozhodování dané věci. Dále pak
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající v tom, že nebylo
rozhodnuto o změně návrhu žalobců, kteří oproti původnímu požadavku na
zaplacení částky 500.000,- Kč s přísl. ve svém závěrečném návrhu při jednání u
okresního soudu konaném dne 1. 4. 1997 navrhli, aby „soud žalované uložil
povinnost uvést věci do původního stavu, a pokud by k tomu nedošlo, nahradit
jim škodu ve výši 500.000,- Kč“, a v odvolání se domáhali vydání rozsudku,
„jímž žalované bude uložena povinnost zaplatit jim částku 500.000,- Kč, nebo
jímž bude žalované uložena povinnost nahradit jim způsobenou škodu uvedením do
předešlého stavu, a škodu, kterou nelze nahradit uvedením do předešlého stavu,
nahradit v penězích“.
Usnesením ze dne 30. 11. 2000, č.j. 23 Co 465/2000 - 175, Krajský soud v Praze
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím,
aby o změně návrhu učiněné žalobci při jednání okresního soudu konaném dne 1.
4. 1977 rozhodl, a pokud jeho změnu připustí, aby o tomto změněném návrhu
jednal.
Usnesením ze dne 27. 3. 2001, č. j. 12 C 316/94 - 184, vyzval Okresní soud v
Příbrami žalobce, aby ve lhůtě 14 dnů specifikovali eventuální petit návrhu
tak, aby uvedli, jakým způsobem by každá věc měla být uvedena do původního
stavu, tedy co by na ní mělo být opraveno, a ohledně zbývající části požadované
škody jim uložil, aby uvedli, její výši.
V podání ze dne 14. 4. 2001 žalobci sdělili, „že se svým návrhem domáhají, aby
všechny věci byly uvedeny do stavu, v jakém byly před loupeží spáchanou dne 22.
9. 1989 a ve dnech následujících. Uvedením věcí do původního stavu je jejich
vrácení na původní místo v domě čp. 127 v G. ulici v P. tak, jak zde byly
umístěny dne 22. 9. 1989 v 8.00 hod. ráno, to je v bezvadném stavu, pouze s
vadami uvedenými v protokolu, který byl pachateli, pracovníky Okresního soudu v
Písku, sepsán“. Současně navrhli, aby „žalované byla uložena povinnost nahradit
žalobcům škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Písku z 26.
9. 1989, č. j. E 151/89 - 25, a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v
Písku v řízení vedeném pod sp. zn. E 151/89, a nahradit jim náklady tohoto
řízení s tím, že způsob a výše náhrady škody bude stanoven konečným rozsudkem“,
nebo, aby soud rozhodl nejdříve o části projednávané věci tak, že „žalovaná je
povinna nahradit žalobcům škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím Okresního
soudu v Písku z 26. 9. 1989, č. j. E 151/89 - 25, a nesprávným úředním postupem
Okresního soudu v Písku v řízení vedeném pod sp. zn. E 151/89 vrácením věcí
žalobců na původní místo v domě čp. 127 v G. ulici v P. tak, jak zde byly
umístěny dne 22. 9. 1989 v 8.00 hod. ráno, to je v bezvadném stavu, pouze s
vadami uvedenými v protokolu, který byl Okresním soudem v Písku o provedeném
úkonu sepsán, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Navrhovatel je povinen
nahradit žalobců, škodu, kterou nelze nahradit podle předchozího odstavce, a
náklady řízení, v penězích. Výše náhrad a lhůty k plnění budou stanoveny
konečným rozsudkem“. Dále uvedli, že „vzhledem k tomu, že se nedomáhají, aby
soud rozsudkem určil, jakým způsobem má žalovaný každou věc uvést do původního
stavu a co má na každé věci opravit, je požadavek uvedený v usnesení Okresního
soudu v Příbrami ze dne 27. 3. 2001, č. j. 12 C 316/94 - 184, na specifikaci
návrhu, zjevně neopodstatněný“.
Dalším podáním ze dne 21. 9. 2001 žalobci požadovali, aby soud rozhodl
mezitímním rozsudkem tak, že „žalovaná je povinna nahradit žalobcům škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v řízení vedeném
pod sp. zn. E 151/89 a nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Písku z 26. 9.
1989, č. j. E 151/89 - 25, a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v
Písku v řízení vedeném pod sp. zn. E 151/89 s tím, že o způsobu a výši náhrady
škody a o povinnosti k náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto po právní moci
tohoto rozsudku konečným rozsudkem“.
Usnesením ze dne 25. 9. 2001, č. j. 12 C 316/94 - 221, Okresní soud v Příbrami
změnu návrhu tak, jak žalobci navrhli podáními ze dne 14. 4. 2001 a ze dne 21.
9. 2001, s poukazem na ust. § 43 odst. 2 a § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil,
neboť žalobci ani přes výzvu a poučení soudu nespecifikovali eventuální petit
žaloby tak, aby rozsudek byl vykonatelný.
Poté Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, č. j. 12 C 316/94 -
231, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2002, č. j. 12 C 316/94 - 264,
žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům 500.000,- Kč,
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu. S ohledem na výsledky dokazování provedeného v původním řízení, kdy jako
svědci byly vyslechnuty osoby přítomné při exekuci (P. Ch., P. Ř., M. M. a
JUDr. M. F.), dospěl k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat nesprávný
úřední postup soudu, soudních vykonavatelů a dalších osob při provádění výkonu
rozhodnutí vyklizením bytu žalobců. Výkon rozhodnutí byl prováděn v souladu s
instrukcí č. 4 Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 5. 6. 1973, č. j.
417/73-L, kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, v níž je
podrobně upraven postup vykonavatelů a dalších osob při provádění výkonu
rozhodnutí vyklizením bytu. Při stěhování byly věci nakládány do beden, byl
vyhotoven jejich seznam; jednalo se o věci staré a použité. Mírně poškozeno
bylo jen víko „peřiňáku“, o čemž byl pořízen zápis. Soud prvního stupně
poukázal též na to, že žalobci v řízení ani nenamítali, že by nebylo dodrženo
některé z ustanovení jednacího řádu, ani to, že by bylo při stěhování věcí z
bytu postupováno neobvyklým způsobem nebo nekvalifikovanými osobami. Vyklizené
věci byly žalobcům k dispozici v prostorách pro uskladnění, žalobci však o
jejich odvezení nejevili žádný zájem.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, č. j. 23
Co 6/2002 - 257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění
okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Pokud jde o nárok
žalobců na náhradu škody podle § 1, § 3 a § 4 zákona č. 58/1969 Sb. způsobené
jim usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 26. 9. 1989, č. j. E 151/89 - 25,
jímž byl zamítnut návrh žalobců na zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu,
které bylo změněno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.
12. 1989, č. j. 5 Co 1316/89, 5 Co 1317/89 - 40, tak, že nařízený výkon
rozhodnutí byl zastaven, dospěl odvolací soud k závěru (stejně jak již uvedl ve
svém usnesení ze dne 12. 11. 1996, č. j. 23 Co 510/96 - 97), že mezi případnou
vzniklou škodou [na věcech (na zařízení domácnosti) a škodou spočívající v
nákladech vynaložených na zaplacení elektrické přípojky, za připojení
elektrických hodin a na zajištění topení] a usnesením o zamítnutí návrhu na
zastavení výkonu rozhodnutí neexistuje přímá příčinná souvislost, neboť
samotným faktem, že výkon rozhodnutí nebyl zastaven a ve výkonu bylo
pokračováno, nemohlo dojít ke škodě na stěhovaných věcech. Nemajetkovou újmu
pak nelze podle zákona č. 58/1969 Sb. odškodnit v žádném případě. Odvolací soud
jako správný posoudil i závěr soudu prvního stupně, že opodstatněný není ani
nárok žalobců na náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem (§ 18 a 19
zákona č. 58/1969 Sb.), neboť při výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední
postup, jak to vyplývá z výpovědi slyšených svědků (P. S., P. Ch., P. Ř., M.
M., JUDr. M. F., J. B., J. H. a J. P.), a nebylo ani zjištěno, že by stěhované
věci byly poškozeny (kromě poškození víka „peřiňáku“, o čemž byl sepsán zápis).
Ostatně žalobci ani nezpochybnili, že by nebylo dodrženo některé z ustanovení
uvedených v instrukci č. 4 Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 5. 6. 1973, č.
j. 417/73-L, kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, jen
namítali, že nábytek se odvážel na otevřeném autě, které bylo znečištěné, že
jej stěhovaly nekvalifikované osoby a že byl nesprávně uskladněn. Protože v
řízení nebylo prokázáno, že by ze strany těch, kteří prováděli výkon
rozhodnutí, nebyl dodržen nesprávný úřední postup, nezabýval se již odvolací
soud otázkou příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podávají je z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v § 241a odst. 3 o.
s. ř. Existenci vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
spatřují v tom, že „byli odňati svém zákonnému soudci, ačkoliv pro takové
opatření nebyly splněny zákonné podmínky“, v tom, že u soudu prvního stupně i u
soudu odvolacího rozhodovali soudci, o jejichž nepodjatosti je se zřetelem na
jejich poměr k účastníkům důvod pochybovat, v tom, že soudy obou stupňů jim
neumožnily svobodný přístup k jednání, záležitost žalobců projednávaly v jejich
nepřítomnosti a nedaly jim možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, že
soud nepřipustil změnu návrhu, ačkoliv pro takové opatření nebyly splněny
podmínky, že nebylo rozhodnuto o celé projednávané věci a že se soudy
nezabývaly podstatou věci. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem
spočívá (mimo jiné) v tom, že nezákonný rozsudek soudu prvního stupně odvolací
soud posoudil jako správný v celém rozsahu, že odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně posuzoval věc podle nepříslušných ustanovení, jimiž je upraven
výkon rozhodnutí vyklizením, ačkoliv pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí
chyběl vykonatelný titul, že podle soudu nemajetkovou újmu nelze odškodnit a že
škoda na věcech není v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jímž by
zamítnut návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Dále dovolatelé namítají, že
závěr odvolacího soudu, že při výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední
postup, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť kdyby byl dodržen správný
úřední postup, k vyklizení bytu žalobců, k poškození věcí ani k dalším
majetkovým i nemajetkovým škodám by nedošlo. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky
soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto, neboť podle jejího názoru směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
není opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelé výslovně uplatňují vadu uvedenou v ust. § 229 odst. 1 písm. e) o. s.
ř., neboť vznášejí pochybnost o nepodjatosti soudkyně Okresního soudu v
Příbrami JUDr. Lenky Melmukové a soudců Krajského soudu v Praze (JUDr. Gordany
Buriánové, JUDr. Tomáše Kučery a JUDr. Jaroslavy Vítové), kteří v dané věci
rozhodovali.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a
rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníků
řízení nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich o jejich
nepodjatosti. Podle odst. 4 tohoto ustanovení důvodem k vyloučení soudce
(přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího)
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
V posuzované věci se z obsahu spisu nepodávají žádné konkrétní okolnosti, z
nichž by bylo možno usuzovat na poměr jmenovaných soudců k věci, k účastníkům
či k jejich zástupcům ve smyslu § 14 o. s. ř., pro které by byli jmenovaní
soudci vyloučeni z rozhodování, a ostatně žádné takové konkrétní okolnosti
neuvedli ani žalobci ve svém dovolání. Kromě toho je třeba poukázat i na to, že
soudkyně Okresního soudu v Příbrami JUDr. Lenka Melmuková ve svém vyjádření k
námitce podjatosti vznesené druhým žalobcem z důvodu, že se domáhá zahájení
trestního stíhání proti ní, uvedla, že k věci, k účastníkům řízení ani k jejich
zástupcům nemá žádný vztah, a o této námitce bylo rozhodnuto usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2001, č. j. 25 Nc 16/2001 - 197, tak, že
tato soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci. Soudkyně
Krajského soudu v Praze JUDr. Gordana Buriánová ve svém vyjádření k námitce
podjatosti, kterou vznesl druhý žalobce rovněž z důvodu, že se domáhá zahájení
trestního stíhání proti ní, uvedla, že jí nejsou známy žádné skutečnosti, pro
které by byla vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, a o této
námitce rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2002, č. j. Nco
26/2002 – 250, tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a
rozhodování této věci. Samotný postup soudců, kteří v řízení o projednávané
věci rozhodovali před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, pak
nemůže být důvodem, pro který by byli z projednávání a rozhodování věci
vyloučeni (§ 14 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí soudů obou stupňů není postiženo ani vadou uvedenou v § 229 odst. 3
o. s. ř., jež spočívá v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil
účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává.
O zmatečnost se přitom jedná, jen jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z
hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými
právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a
nikoliv také při rozhodování. Postup soudu v průběhu řízení je činnost, která
vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoliv vlastní rozhodovací akt
soudu, který má za úkol průběh soudního řízení zhodnotit. O zmatečnost podle §
229 odst. 3 o. s. ř. jde například tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o
odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ust. § 214
odst. 2 nebo 3, jestliže soud věc projednal v rozporu s ust. § 101 odst. 3 v
nepřítomnosti účastníka apod.
O takovou situaci se v daném případě nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že k
jednáním nařízeným u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 9. 2001 a 30. 10. 2001,
byli oba žalobci řádně obesláni; pokud při těchto jednáních nebyli osobně v
jednací síni přítomni, bylo to z důvodu, že druhý žalobce se odmítl podrobit
preventivní bezpečnostní prohlídce (projitím bezpečnostním rámem a kontrolou
zavazadla) při vstupu do budovy Okresního soudu v Příbrami, o čemž byl dne 25.
9. 2001 pořízen zápis místopředsedkyní tohoto soudu JUDr. Hanou Říhovou, která
informovala soudkyni projednávající danou věc, a dále byl službu konající
justiční strážnou pořízen záznam; kromě toho byl dalším přivolaným justičním
strážným sepsán záznam o použití donucovacích prostředků. Dne 30. 10. 2001 pak
byl velitelem místní jednotky JS při OS Příbram sepsán úřední záznam, z něhož
rovněž vyplývá, že druhý žalobce se odmítl podrobit bezpečnostní prohlídce, o
čemž byla soudkyně, která věc projednávala, informována. Rovněž k odvolacímu
jednání konanému dne 30. 4. 2002 byli oba žalobci řádně předvoláni; z důvodu,
že druhý žalobce se odmítl podrobit preventivní bezpečnostní prohlídce a nebyl
tudíž vpuštěn do budovy soudu, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, o čemž byla
vyrozuměna předsedkyně příslušného senátu a předsedkyně Krajského soudu v
Praze.
Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k
jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc
projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z
obsahu spisu a z provedených důkazů.
Jestliže v posuzované věci byli oba žalobci řádně předvoláni k jednáním u
Okresního soudu v Příbrami v uvedených dnech i k jednání u Krajského soudu v
Praze a k těmto jednáním se do jednací síně nedostavili jen z důvodu, že druhý
žalobce se odmítl podrobit preventivní bezpečnostní prohlídce, a proto nebyl do
budovy soudu vpuštěn, o čemž vždy byl příslušný předseda senátu justiční stráží
před započetím jednání vyrozuměn, byly zákonem stanovené podmínky pro jednání v
jejich nepřítomnosti dány (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelů, že „byli odňati zákonnému soudci,
ačkoliv pro takové opatření nebyly splněny zákonné podmínky“. Z obsahu spisu
totiž vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1994, č. j.
Ncd 531/94 - 17, byla věc vedená u Okresního soudu v Písku (jemuž věc byla
postoupena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 1992 z důvodu
místní nepříslušnosti) podle § 12 odst. 2 o. s. ř. Okresnímu soudu v Příbrami,
kde ji podle rozvrhu práce tohoto soudu vyřizuje JUDr. Melmuková. U Krajského
soudu v Praze pak podle rozvrhu práce tohoto soudu věc vyřizuje senát ve
složení JUDr. Gordana Buriánová, JUDr. Jaroslava Vítová a JUDr. Tomáš
Kučera.
Nedůvodná je rovněž námitka dovolatelů, že „nebyla připuštěna změna žaloby,
ačkoliv pro takové opatření nebyly splněny zákonné podmínky, že nebylo
rozhodnuto o celé projednávané věci a že se soudy nezabývaly podstatou věci“.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že okresní soud poté, co žalobci
změnili žalobu tak, že požadovali zaplatit částku 500.000,- Kč, tuto změnu
žaloby usnesením ze dne 1. 4. 1997, č. j. 12 C 316/94 – 111, připustil, o tomto
požadavku žalobců nadále jednal a posléze rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, č. j.
12 c 316/94 - 231, rozhodl tak, že žalobu zamítl, a odvolací soud tento
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Je tedy zřejmé, soudy obou stupňů
rozhodly o celé projednávané věci (§ 152 odst. 2 o. s. ř.).
Další navrhovanou změnu žaloby tak, jak žalobci navrhli podáními ze dne 14. 4.
2001 a ze dne 21. 9. 2001, okresní soud s poukazem na ust. § 43 odst. 2 a § 95
odst. 2 o. s. ř. nepřipustil, neboť žalobci ani přes výzvu a poučení soudu
nespecifikovali eventuální petit žaloby tak, aby rozsudek byl vykonatelný.
Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení soud
nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být
podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v
řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání
přípustné (§ 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.).
Rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž nepřipustil změnu návrhu, nemůže tudíž
odvolací soud přezkoumávat. Okolnost, že změna návrhu nebyla soudem prvního
stupně připuštěna, nepředstavuje z žádnou vad taxativně uvedených v § 229 odst.
1 písm. a) až g), v § 229 odst. 2 písm. a) a b) a v § 229 odst. 3 o. s. ř., a
nejedná se ani o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh žalobců
(povinných) na zastavení výkonu rozhodnutí, a kdy tvrzená škoda měla žalobcům
vzniknout, došlo před uvedeným datem, je třeba jejich nárok na náhradu škody
posuzovat podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem (dále jen „zákon“).
Podle § 1 odst. 1 věty první zákona stát odpovídá za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před
státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o
rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní
organizace. Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti se nelze zprostit.
Podle § 2 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají
ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v
tomto řízení.
Podle § 4 odst. 1 věta první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit,
dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost
zrušeno příslušným orgánem.
Zákon zakládá odpovědnost státu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 1 -
17 zákona (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím o vazbě a trestu) na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné
rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného
rozhodnutí a vznikem škody. I když jde o odpovědnost objektivní (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit, musí být existence uvedených podmínek
prokázána a odpovědnost státu lze dovodit jen tehdy, jsou-li tyto podmínky
naplněny.
Podle § 18 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů
státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1
nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2
zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.
Rovněž i ustanovení § 18 zákona zakládá objektivní odpovědnost
státu, která předpokládá současné splnění třech předpokladů, a to nesprávný
úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází mimo jiné ze závěru, že není dána příčinná
souvislost mezi vydáním usnesení, jímž byl zamítnut návrh žalobců (povinných)
na zastavení výkonu rozhodnutí, a případnou škodou na věcech (na zařízení
domácnosti) žalobců.
Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je jednou ze
základních podmínek vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu v
řízeních uvedených v § 1 odst. 1 věta první zákona. O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikne-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy
je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a je
tudíž doloženo, že nebýt takového rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Byla-li
příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou
škody může být jen ta skutečnost, bez jejíž existence by škodný následek
nevznikl.
Názor krajského soudu, že mezi vydáním usnesení Okresního soudu v Písku ze dne
26. 9. 1987, č. j. E 151/89 - 25, jímž byl zamítnut návrh žalobců (povinných)
na zastavení výkonu rozhodnutí, a případnou škodou na věcech (na zařízení
domácnosti) žalobců, je správný, neboť samotným vydáním usnesení o zamítnutí
návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nemohlo dojít k faktickému poškození věcí
žalobců a tudíž ani ke vzniku škody, neboť toto usnesení bylo vydáno až 4 dny
po provedení exekuce (k níž došlo dne 22. 9. 1987), tedy po události, od níž
žalobci dovozují vznik škody. Žalobci tvrzená škoda tudíž nemohla vzniknout
následkem vydání usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí a
mezi vydáním tohoto rozhodnutí a vznikem škody tak není dán vztah příčiny a
následku.
Kromě toho nelze přehlédnout ani to, že nebyl splněn ani další předpoklad
odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu uvedený v ust.
§ 1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb., a to nezákonnost rozhodnutí,
neboť citované usnesení nenabylo právní moci, když žalobci proti němu podali
odvolání, a zejména se nejednalo o rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost
zrušeno příslušným orgánem (§ 4 odst. 1 věta první zákona).
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelů, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) „posuzoval věc podle nepříslušných ustanovení, jimiž je upraven
výkon rozhodnutí vyklizením, ačkoliv pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí
chyběl vykonatelný titul“. Dovolatelé totiž přehlížejí, že v souzeném případě
odvolací soud rozhodoval o uplatněném nároku žalobců na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, nikoliv o nařízení a
provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Z hlediska žalobci uplatněných
nároků na náhradu škody odvolací soud věc po právní stránce posoudil podle
správného právního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním
postupem, který též správně vyložil a na danou věc jej i správně aplikoval.
Vznik škody je dalším z předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle zákona č.
58/1969 Sb. Protože tento zákon obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za
škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody (ani neupravuje
rozsah její náhrady), je třeba v této otázce vycházet z ust. § 442 obč. zák.
Podle § 442 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo.
Škodou zákon míní újmu, která na nastala (která se projevuje) v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a
je tedy (nedochází-li k naturální restituci) napravitelná poskytnutím
majetkového plnění, především poskytnutím peněz.
Z toho, jak je pojem škody upraven v hmotném právu a jak je definován právní
teorií a z ní vycházející soudní praxí, je zřejmé, že odvolací soud nepochybil,
pokud žalobcům, kteří uplatnili nárok na náhradu škody způsobené jim jednak
nezákonným rozhodnutím a jednak nesprávným úředním postupem podle zákona č.
58/1969 Sb., nárok na nemajetkovou újmu nepřiznal, neboť škodou ve smyslu § 442
obč. zák. se rozumí jen skutečná škoda a ušlý zisk, nikoliv nemajetková újma.
Dále dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu - v závěru, že při
výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední postup - vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. se jedná
zejména v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i
procesního) práva.
Okolnost, že se stěhovanými věcmi, které byly ukládány do beden a převáženy na
nákladním autě, bylo zacházelo řádně, vyplývá z důkazů, které byly provedeny
již před soudem prvního stupně, a to z výpovědi svědků P. S., P. Ch., P. Ř., M.
M., JUDr. M. F., J. B., J. H. a J. P. Nejde tedy o zjištění, pro které by
odvolací soud neměl podklad v obsahu spisu. Z těchto důkazů je rovněž zřejmé,
že vyjma víka „peřiňáku“ (o čemž byl sepsán záznam), nedošlo k poškození
stěhovaných věcí. Skutkový závěr odvolacího soudu učiněný na základě takto
provedeného dokazování má tedy oporu v provedených důkazech. V dané věci nejde
ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v
řízení prokázanou. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není tedy dán.
Dospěl-li odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru,
že není dána odpovědnost žalované (kromě její – případné - odpovědnosti za
poškození víka „peřiňáku) ani podle § 18 a 19 zákona č. 58/1969 Sb., jde rovněž
o závěr správný, když žalobci neprokázali, že by postup soudu, vykonavatelů a
dalších osob zúčastněných na výkonu rozhodnutí vyklizením bytu žalobců byl při
provádění tohoto výkonu (jen s výjimkou poškození víka „peřiňáku“) nesprávný,
tj. v rozporu s občanským soudním řádem či instrukcí Ministerstva spravedlnosti
ČSR č. 4 ze dne 5. 6. 1973, č. j. 417/73-L, kterou se vydává jednací řád pro
okresní a krajské soudy.
Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že při právním posouzení nároku
žalobců na náhradu škody způsobené při realizaci výkonu rozhodnutí vyklizením
bytu se nezabýval tím, že – jak bylo v řízení zjištěno - bylo poškozeno víko
„peřiňáku“. Pokud by k tomu došlo při stěhování jejich nábytku v rámci výkonu
rozhodnutí, byla by odpovědnost žalované za takto vzniklou škodu podle § 18 a
19 zákona dána.
Z uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. byl v zamítavém výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně tvrzené škody
způsobené poškozením víka „peřiňáku“ uplatněn důvodně. Vzhledem k tomu, že
žalobci výši škody na této již starší a použité věci ani po poučení soudu
nespecifikovali, lze postupovat podle § 136 o. s. ř.; s ohledem na relaci
kupních cen staršího a použitého nábytku a výši nákladů, které by bylo třeba
vynaložit na opravu „peřiňáku“ v době, kdy došlo k jeho poškození (září 1989),
lze určit výši škody způsobené na této věci v částce, která nepřesahuje 3.000,-
Kč. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v této části a ve výroku o
náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a
věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o. s. ř.). Z maximální částky 3.000,- Kč by však soud mohl vycházet
jen v případě, že by dalším dokazováním nebyla výše způsobené škody prokázána v
nižší částce (srov. R 13/1985).
Vzhledem k tomu, že jinak je rozsudek krajského soudu z hlediska důvodů
uplatněných v dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.) správný a
protože řízení netrpí vadami uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud v další části dovolání
žalobců zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém
rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu