25 Cdo 1807/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. P., a B/ E. P., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničí a Ministerstvu vnitra, o 200.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 305/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. dubna 1999 č.j. 29 Co 85/99-377,
I. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998 č.j. 7 C 305/92-354 v části zamítavého výroku ohledně částky 50.000,- Kč a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 4. 1999 č.j. 29 Co 85/99-377, jímž byl rozsudek okresního soudu v této části výroku potvrzen, se zrušují a v tomto rozsahu se řízení zastavuje; jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali náhrady škody za jejich společné movité věci, které byly v roce 1989 jako majetek připadlý státu podle § 453a obč. zák. zabaveny a rozprodány poté, co se žalobci nevrátili ze zahraničí po uplynutí doby, na níž jim byl povolen pobyt v cizině.
Rozsudkem z 18. 8. 1994 č.j. 7 C 305/92-113 Okresní soud v Jablonci nad Nisou žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, neboť neshledal odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec z 2. 1. 1995 č.j. 29 Co 740/94-125 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že odpovědnost žalovaných podle § 18 odst. 2 zák. č. 58/1969 Sb. je dána, neboť předpoklady ust. § 453a obč. zák. nebyly v době, kdy se státní orgány zmocnily majetku žalobců, splněny. V průběhu dalšího řízení žalobci rozšířili žalobu na celkovou částku 200.000,- Kč s příslušenstvím a Okresní soud v Jablonci nad Nisou po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 č.j. 7 C 305/92-248 žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 150.000.-Kč s úrokem z prodlení, žalobu co do dále požadované částky 50.000.- Kč s
příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem krajského soudu o důvodnosti základu uplatněného nároku, určil výši nároku žalobců na náhradu škody za věci, jež připadly státu podle § 453a obč. zák. a byly tzv. realizovány, postupem podle § 136 o. s. ř. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. prosince 1996 č.j. 29 Co 770/96-293 změněn jen ve výroku o úrocích z prodlení tak, že se zamítá žaloba požadující úrok z prodlení vyšší než 16 % za dobu od 25.6.1995, jinak byl ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrzen.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 4. 1998 č.j. 2 Cdon 1453/97-326 rozsudek soudu prvního stupně z 13.8.1996 s výjimkou zamítavého výroku a rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil právní názor, že aplikace zákona č. 58/1969 Sb. na danou věc není správná, neboť pro případy, kdy stát v tzv. rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) převzal majetek občanů, platí zvláštní režim restitučních zákonů, konkrétně úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), která ve vztahu k obecné právní úpravě má povahu zákonů zvláštních. Pro osoby, které jsou tímto zákonem označeny za oprávněné, platí v případech vymezených v ust. § 6 tohoto zákona při uplatňování a uspokojování jejich majetkových nároků vůči státu zvláštní úprava tohoto zákona a nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly na stát některým ze způsobů ve zvláštním zákoně uvedených, nelze posuzovat podle obecné právní úpravy občanského zákoníku, popř. zákona č. 58/1969 Sb. Jak bylo v řízení prokázáno, majetek žalobců byl dne 5.9.1989 tzv. realizován, a to na základě příkazu býv. finančního odboru ONV v J. n. N. ze dne 1.9.1989 k soupisu a zajištění bytového zařízení žalobců. Movitý majetek žalobců přešel tedy v tzv. rozhodném období do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona a pokud by žalobci splňovali podmínky ust. § 3 uvedeného zákona, aby je bylo možno považovat za oprávněné fyzické osoby, jsou při uplatnění svého nároku vůči státu vázáni restitučním zákonem a z důvodu přechodu jejich movitých věcí na stát podle § 453a obč. zák. nemohou uplatňovat jiné nároky, než které jim restituční zákon přiznává.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10. 12. 1998 č.j. 7 C 305/92-354 žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel z právního názoru dovolacího soudu a podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) dovodil, že bylo na žalobcích, aby stát, právnickou nebo fyzickou osobu, pokud věci žalobců drží (§ 6 a § 4 odst. 2 zákona), vyzvali k vydání těchto věcí, a protože jde o movitosti, prokázali ve stanovené lhůtě, kde se nacházejí, a uzavřeli s jejich držiteli dohodu o vydání věcí, a případně v další lhůtě 1 roku uplatnili nárok u soudu. Žalobci tak však neučinili a jejich nárok není dán ani podle ust. § 13 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť majetek jim nebyl odebrán na podkladě soudního rozhodnutí zrušeného zákonem č. 119/1990 Sb., popřípadě rozhodnutí zrušeného podle § 16 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 4. 1999 č.j. 29 Co 85/99-377 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání, a to k právní otázce, zda v situaci, kdy soupis majetku určeného k realizaci nebyl úplný, a k realizaci části majetku došlo i mimo takto sepsaný soubor, lze i na takto postupně zčásti mimo rozhodné období realizovaný majetkový soubor vztáhnout restituční zákon. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za stavu, kdy stát v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1. 4. 1991) již neměl věci žalobců v držení, se povinnými staly fyzické osoby, které tyto věci od státu nabyly, a proto na straně státu není dána pasivní legitimace, a není zde ani dán vůči státu nárok na finanční náhradu za majetek převzatý státem podle ustanovení § 13 odst. 2 uvedeného zákona.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání k otázce právního posouzení možnosti aplikace restitučního zákona na křivdy vzniklé jednáním orgánů státu i po 1.1.1990. Poukazují na to, že v průběhu řízení vyšly najevo další skutečnosti, které vedly odvolací soud k vyslovení přípustnosti dovolání, totiž to, že část věcí nacházejících se v bytě žalobců, byla zabavena, tj. převedena na stát až po 1. 1. 1990, a navíc se jednalo o věci, které nebyly pojaty do soupisu. Dovozují, že na věci, které byly převedeny na stát až po rozhodném období ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. po 1.
1. 1990, nelze tento zákon aplikovat, a pak je nutné si klást otázku, zda takto zabavené věci byly žalobcům odejmuty, převedeny na stát a rozprodány v souladu se zákonem, nebo zda byl tento postup vadný a žalobcům náleží náhrada škody. Dále navrhují přezkoumání stanoviska dovolacího soudu ve věci aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na předmětnou věc před koncem rozhodného období, tj. k posouzení odpovědnosti státu za škodu vzniklou jeho protiprávním jednáním ode dne vydání zajišťovacího příkazu ONV (1.9.1989) do 31.12.1989.
Podle jejich názoru nelze zákon č. 87/1991 Sb. aplikovat na ty správní akty a protiprávní činy státu, pokud škoda nebyla způsobena jednáním v rozporu se zásadami demokratické společnosti či právy a svobodami chráněnými akty mezinárodního práva, jak jsou vyjmenovány v § 1 odst. 1 uvedeného zákona. V tomto případě se jedná o škodu, která byla způsobena jednáním, které bylo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy bez ohledu na jejich charakter norem nedemokratických, či nerespektujících základní práva a svobody, včetně práva vlastnického, práva svobodně vycestovat mimo území republiky a práva kdykoliv se vrátit zpět.
Dovozují, že stát jednal v rozporu se svými vlastními zákony, a proto za škodu odpovídá podle zákona č. 58/1969 Sb., který je zákonem speciálním k zákonu č. 87/1991 Sb., nikoli naopak. Stát na jedné straně tím, že vázal návrat do vlasti na vydání zvláštního povolení, znemožnil žalobcům disponovat s jejich majetkem, a na druhé straně ignoroval fakt, že žalobci zcela evidentně neměli v úmyslu ČSSR bez povolení trvale opustit, takže podmínky ust. § 453a obč. zák. nebyly splněny. Navrhují zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, neboť jeho přípustnost svým výrokem založil odvolací soud (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§ 240 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř. a opírá se i o přípustný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci.
Ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil, a to v rozsahu a z důvodu té právní otázky, pro niž bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno.
Dovolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že řízení je v části ohledně 50.000,- Kč postiženo vadou uvedenou v ust. § 237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho bylo třeba.
V dané věci žalobci uplatnili nárok na náhradu škody ve výši 100.000,- Kč za jejich společné movité věci, které byly v roce 1989 jako majetek připadlý státu podle § 453a obč. zák. zabaveny a rozprodány. Podáním ze dne 13.2.1995 a 24.2.1995 rozšířili žalobu na částku 200.000,- Kč jednak z důvodu, že soupis zabraného movitého majetku z r. 1989 je neúplný a nejsou v něm zahrnuty další věci, které se podle jejich tvrzení v bytě nacházely, a jednak z důvodu, že některé věci v seznamu uvedené byly při ocenění v r. 1989 podhodnoceny. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 č.j. 7 C 305/92-248 žalobě co do částky 150.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl a žalobu co do dále požadované částky 50.000,- Kč zamítl. Výši nároku žalobců na náhradu za věci tzv. realizované a uvedené v soupise pořízeném v r. 1989 bývalým ONV v J. n. N. určil postupem podle § 136 o. s. ř. a pokud žalobci tvrdili, že tento soupis je neúplný, dovodil, že ani po provedeném dokazování nelze učinit závěr, že se v bytě další věci nacházely. K odvolání žalovaných proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. prosince 1996 č.j. 29 Co 770/96-293 přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 50.000,- Kč nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 č.j. 2 Cdon 1453/97-326 byl rozsudek okresního soudu s výjimkou zamítavého výroku a rozsudek krajského soudu v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 10. 12.1998 č.j. 7 C 305/92-354 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobcům 200.000,- Kč, aniž by žalobci v dalším řízení po pravomocném zamítnutí žaloby co do částky 50.000,- Kč rozšířili žalobu o další částku 50.000,- Kč. Rozhodl tak znovu o nároku na zaplacení částky 50.000,- Kč, když přehlédl, že jeho předchozí rozsudek v zamítavém výroku ohledně částky 50.000,- Kč je v právní moci, neboť nebyl odvoláním dotčen a nebyl ani dovolacím soudem zrušen. V dalším řízení nebyla tedy splněna podmínka řízení ve smyslu § 103 o. s. ř., spočívající v existenci žaloby /jejího rozšíření/ podle ust. § 79 o. s. ř. (§ 95 o. s. ř.), kterou by se žalobci domáhali přiznání vyšší náhrady za věci, jež připadly státu podle § 453a obč. zák. Pokud by žalobci znovu požadovali náhradu škody za věci, jež podle jejich tvrzení se v bytě nacházely a byly státem převzaty mimo soupis, musel by soud v tomto směru řízení zastavit pro překážku věci pravomocně rozsouzené (§ 103, § 104 odst. 1, § 159 odst. 3 o. s. ř.). Nedostatek podmínky řízení přehlédl i odvolací soud, když rozsudek soudu prvního stupně v celém zamítavém výroku ohledně částky 200.000,- Kč potvrdil.
Protože řízení je v uvedeném rozsahu postiženo vadou podle § 237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., byly rozsudky obou stupňů ve výroku ohledně částky 50.000,- Kč zrušeny a řízení bylo podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zastaveno.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dané věci je přípustnost dovolání založena toliko výrokem odvolacího soudu, neboť nejde o žádný z případů přípustnosti podle ustanovení § 238 o. s. ř. Dovolání žalobců je proto - kromě okolností uvedených v § 237 o. s. ř. (§ 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), příp. § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., přípustné pouze z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., a to v rozsahu té právní otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon), se podle § 1 vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období\") v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popř. v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a/ je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b/ došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c/ byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V ust. § 3 zákon vymezuje podmínky, za nichž je oprávněnou osobou ten, jehož věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona; v ust. § 6 odst. 1 písm. a/ se mezi způsoby, jimiž věc přešla na stát, uvádí ust. § 453a občanského zákoníku, v odst. 2 pak případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Ustanovením § 33 odst. 1 zákona bylo ust. § 453a obč. zák. (ve znění tehdy účinném) zrušeno.
Jak už bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 1998 č.j. 2 Cdon 1453/97-326, pro osoby, které zákon č. 87/1991 Sb. označil za oprávněné, v případech vymezených v § 6 platí při uplatňování a uspokojování jejich majetkových nároků vůči státu tento zákon, který je zákonem zvláštním ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. Proto nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly podle § 453a obč. zák. do vlastnictví státu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, platí tento zvláštní zákon, který upravuje podmínky a rozsah náhrad poskytovaných státem. Z toho sice vyplývá, že na nárok na náhradu za věci, jež stát převzal v době po 1. 1. 1990, se restituční zákon nevztahuje, avšak právní otázka, pro níž odvolací soud připustil dovolání (tj. otázka aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na majetek, který stát převzal mimo rozhodné období ve smyslu tohoto zákona a který nebyl zařazen do soupisu majetku k určeného realizaci), nebyla odvolacím soudem, ostatně ani soudem prvního stupně řešena, neboť o nároku na náhradu škody za věci, které nebyly do seznamu pořízeného bývalým ONV pojaty, odvolací soud v napadeném rozsudku nerozhodoval a takový nárok nebyl ani předmětem řízení po té, co soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 žalobu částečně zamítl, když uzavřel, že nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že se v bytě nacházely další věci do seznamu nezařazené. Skutkový stav, na jehož základě soudy obou stupňů rozhodovaly, neobsahuje žádné zjištění v tom směru, že některé z věcí, o náhradě za něž bylo rozhodováno, by stát převzal až po 1. 1. 1990; naopak jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, byt, v němž se věci žalobců nacházely, byl 5. 12. 1989 předán SBD a vzápětí jinému uživateli. Vzhledem k tomu, že právní otázka, k níž bylo dovolání připuštěno, nebyla v napadeném rozhodnutí řešena a toto rozhodnutí na jejím právním posouzení nespočívá, nemá její řešení vliv ani na posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) není tedy naplněn.
K otázce vztahu zákona č. 87/1991 Sb. k zákonu č. 58/1969 Sb., tedy k tomu, který z nich je zákonem speciálním, vyslovil dovolací soud právní názor v předchozím svém rozhodnutí v této věci, nehledě k tomu, že pro tuto právní otázku nebylo dovolání odvolacím soudem připuštěno (§ 239 odst. 1 o. s. ř. ), ani navrženo (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobců zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová