25 Cdo 182/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému J. S., zastoupeného advokátem, o zaplacení 25.166,10 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1420/99,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2000,
č. j. 26 Co 22/2000 - 41, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 5. 10. 1992 dvě kupní smlouvy ohledně nádobí zn. ZEPTER,
přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu činící 4.935,-
DEM a 527,- DEM v patnácti měsíčních splátkách, z nichž první (podle obou
smluv) byla splatná 1.11.1992 a poslední 1. 1. 1994. V kupních smlouvách
účastníci také ujednali, že „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen
zaplatit smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. ve výši 25% smluvní ceny zboží“ a
dále, že „při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva
zrušena v neprospěch kupujícího“. Dopisem ze dne 23.10.1992 adresovaným žalobci
sdělil žalovaný, že obě uzavřené smlouvy ruší. Okresní soud dospěl k závěru, že
odstoupil-li žalovaný od těchto smluv, které jsou platnými právními úkony (§
588 odst. 1 a § 613 obč. zák.), vznikla mu povinnost zaplatit smluvní pokutu
podle § 544 odst. 1 a 2 obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2000, č.
j. 26 Co 22/2000 - 41, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud
vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho
závěry právními. S poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a na nález
Ústavního soudu IV.ÚS 276/99 vyložil ujednání účastníků, podle kterého „v
případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle
§ 544 obč. zák. ve výši 25% smluvní ceny zboží“ tak, že i kupující je oprávněn
od smlouvy odstoupit, neboť pojem storna představuje ekvivalent pojmu zrušení.
Jestliže žalovaný dopisem z 23. 10. 1992 žalobci sdělil, že obě uzavřené
smlouvy ruší, došlo tímto jeho jednostranným právním úkonem ke stornu smluv,
tedy k odstoupení od nich. Vzhledem k tomu, že odstoupením od smlouv žalovaný
vykonal právo, které mu podle nich náleželo, neporušil žádnou smluvní
povinnost, a proto mu nelze ukládat, aby zaplatil smluvní pokutu podle § 544
obč. zák., která je majetkovou sankcí pro případ nesplnění smluvní povinnosti.
Odvolací soud posoudil ujednání účastníků o majetkové sankci nejen z hlediska
jazykového vyjádření, ale též podle jeho obsahu s ohledem na projevenou vůli
účastníků (a rovněž v souvislosti s dalšími vedlejšími ujednáními ve smlouvách
obsaženými) jako ujednání o smluvní pokutě a nikoliv jako ujednání o odstupném
(§ 497 obč. zák.). Dovodil, že účelem sporného ujednání bylo zajištění závazků
majetkovou sankcí – smluvní pokutou podle § 544 obč. zák., což je ve smlouvách
výslovně uvedeno. Pokud žalobce mínil majetkovou sankcí vedlejší ujednání o
odstupném ve smyslu ust. § 497 obč. zák., jak v průběhu odvolacího řízení
tvrdil, nic mu podle názoru odvolacího soudu nebránilo v tom, aby takové
ujednání o odstoupení od smlouvy a o odstupném ve smlouvách jasně a nepochybně
vyjádřil. Z uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že požadavek žalobce
na zaplacení požadované částky není opodstatněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v
ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., neboť nesouhlasí s jeho názorem, že
žalovaný, který od obou smluv odstoupil, není povinen zaplatit majetkovou
sankci, neboť ze sporného ujednání zcela jednoznačně vyplývá, že „při zrušení
kupní smlouvy zaplatí kupující smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží“;
je proto nadbytečné zabývat se úvahami, zda se jedná o smluvní pokutu,
odstupné, či o náhradu škody. V této souvislosti poukazuje na rozsudek NS ČR
sp. zn. 3 Cdon 1032/96, v němž tento soud zaujal názor, že „storno je důvodem
smluvní pokuty, když současně splňuje podmínky vyjádřené v § 544 obč. zák.
Naopak nevyvolává takový důsledek, jestliže se odstoupení od smlouvy nebo její
zrušení opírá o konkrétní právní důvod stanovený objektivním právem, resp.
smlouvou, neboť pak nelze hovořit o porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 544
odst. 1 obč. zák. Mimo tyto případy je sice storno též přípustné, avšak zakládá
povinnost zaplatit smluvní pokutu“, a dále na rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon
1529/96, v němž se uvádí, že „obsah ujednání účastníků musí soud posuzovat dle
jazykového vyjádření právního úkonu a též podle jeho obsahu s ohledem na
projevenou vůli účastníků tohoto právního úkonu a jím založeného právního
vztahu. Soud proto musí posoudit, zda předmětné ujednání obsažené ve smlouvě
účastníků lze s ohledem na jeho obsah zhodnotit v souladu s ust. § 491 obč.
zák. (§ 51 obč. zák.)“. Oproti závěrům krajského soudu dovolatel dovozuje, že
účastníci se v daném případě dohodli na tom, že žalovaný zaplatí smluvní
pokutu, i když „vykonal své právo“. Takovéto ujednání je podle názoru
dovolatele v souladu s ust. § 545 odst. 3 obč. zák., jež stanoví, že dlužník
není povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil,
avšak jen za předpokladu, že z dohody nevyplývá něco jiného; v daném případě je
ovšem z dohody účastníků zřejmé, že ke zrušení smlouvy může dojít jen při
splnění povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu. Navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem ( § 241 odst. 1 o.s.ř.), je přípustné podle
§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm.d/ o.s.ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242
o.s.ř. a neshledal dovolání důvodným.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže
je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním
předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Následkem odstoupení od smlouvy se smlouva od samého počátku (ex tunc) ruší
(nestanoví-li právní předpis či dohoda účastníků něco jiného) a pokud na takto
zrušenou smlouvu nebylo zatím plněno, závazek plnit odpadá.
Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon žádnou zvláštní formu; byla-li však
smlouva uzavřena písemně, platí že i odstoupení musí být písemné (§ 40 odst. 2
obč. zák.). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný adresovaný právní úkon
stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta.
Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vyložil použitý termín
„storno“ jako ekvivalent výrazu zrušení smlouvy, které stejně jako odstoupení
od smlouvy je jednostranným právním úkonem, který směřuje k jednoznačně
definovaným důsledkům (§ 48 odst. 2, § 457 obč. zák.). K výkladu, který v této
otázce odvolací soud podal, není třeba již ničeho dodávat. Ostatně dovolatel
proti výkladu tohoto pojmu nebrojí; namítá však, že ke zrušení smlouvy může
dojít jen při splnění povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu ve smyslu
ust. § 544 a násl. obč. zák. Současně však odvolacímu soudu s poukazem na
rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1529/96 vytýká, že obsah sporného ujednání
posuzoval jen z hlediska ust. § 544 obč. zák a ust. § 497 obč. zák., a nikoliv
též podle ust. § 491 obč. zák. (§ 51 obč. zák.).
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v ust. § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem
a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Akcesorická
povaha zajištění je dána zejména tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout
bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. Až
na výjimky platí, že při zániku hlavního závazku zaniká i závazek vedlejší.
Obsah zajišťovacího závazku nemůže být širší, než je obsah závazku hlavního.
Kromě - v občanském zákoníku – výslovně zakotvených zajišťovacích prostředků,
mohou účastníci občanskoprávních vztahů uzavřít v rámci smluvní volnosti (§ 2
odst. 3 obč. zák.) i takové zajišťovací smlouvy (dohody, ujednání), které
nejsou zvláště upraveny (§ 51, § 491 obč. zák.), pokud neodporují obsahu nebo
účelu občanského zákoníku; i pro ně však platí nejen ust. § 39 obč. zák., ale i
další ustanovení o platnosti právních úkonů.
Účelem smluvní pokuty zakotvené v ust. § 544 a § 545 obč. zák. je donutit
dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta
tedy především představuje hrozbu dlužníkovi, že pokud nesplní svou (zejména)
smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro ten případ sjednané
plnění, tj. pokutu. Sjednaná smluvní pokuta má tedy v prvé řadě čelit porušení
povinnosti (funkce prevenční), neboť bude-li zajištěná povinnost plněna, byla
hlavní funkce smluvní pokuty vyčerpána. Vedle toho má smluvní pokuta i funkci
reparační (uhrazovací), neboť jejím smyslem je též reparovat na straně věřitele
újmu, která mu vznikla v důsledku porušení povinnosti ze strany dlužníka.
Zároveň však v sobě smluvní pokuta může zahrnout i další částky, které
představují trest (sankci) pro toho, kdo povinnost porušil, což vyplývá z
výslovného znění ust. § 544 obč. zák., které povinnost hradit smluvní pokutu
činí nezávislou na vzniku škody. Jinými slovy řečeno, smluvní pokuta je
peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že
nesplní svou smluvní povinnost, na níž je pokuta vázána, a to bez ohledu na to,
zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda.
Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení
jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., jež je
kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení
povinnosti ze smlouvy vyplývající, přičemž nezbytnou součástí ujednání o
smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž
nesplnění nebo vadném splnění vznikne právo na smluvní pokutu. Okruh
povinností, které je možno zajistit smluvní pokutou, není omezen, neboť každá
platně sjednaná povinnost může být tímto způsobem zajištěna. Obecně se např.
může jednat o povinnost poskytnout plnění ve věcech, v činnostech nebo v
penězích, o povinnost zdržet se nějaké činnosti; zajištěna může být i povinnost
poskytnout plnění v dohodnutém místě, v dohodnutém čase, v potřebné jakosti,
zajistit lze i porušení plnit bez právních vad a pokuta se může vztahovat i k
plnění nekompletnímu.
Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 5.
10. 1992 dvě kupní smlouvy ohledně nádobí zn. ZEPTER, přičemž žalovaný jako
kupující se zavázal zaplatit kupní cenu činící 4.935,- DEM a 527,- DEM v
patnácti měsíčních splátkách, z nichž první (podle obou smluv) byla splatná
1.11.1992 a poslední 1. 1. 1994 v přepočtu na Kč podle prodejního kurzu SBČS v
den platby s tím, že předmět koupě mu bude dodán do 28 dnů od zaplacení kupní
ceny. Těmito kupními smlouvami byly tedy mezi účastníky založeny závazkové
právní vztahy, jejichž obsahem jsou uvedená vzájemná práva a povinnosti
účastníků; k zajištění splnění povinností z těchto smluv, resp. pro případ
porušení dohodnutých povinností (tvořících obsah kupní smlouvy) bylo možno
sjednat smluvní pokutu podle § 544 a násl. obč. zák., ev. jiný zajišťovací
prostředek (zákonný či innominátní).
Z obou uzavřených kupních smluv je dále zřejmé, že povinnost kupujícího
(žalovaného) zaplatit smluvní pokutu byla sjednána pro případ storna kupní
smlouvy (kupních smluv), tedy odstoupení od ní (od nich).
Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§
48 odst. 1 obč. zák.), mající za následek zrušení smlouvy (§ 48 odst. 2 obč.
zák.), není porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která učiněným
jednostranným úkonem od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní
povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo (srov.
rozsudek NS ČR ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1398/96 publikovaný v časopise
Právní rozhledy č. 4/1999 str. 204).
Názor odvolacího soudu o tom, že žalovaný tím, že od uzavřených kupních smluv
odstoupil, neporušil svoji smluvní povinnost, nýbrž že zrušením obou smluv
vykonal právo, které mu podle nich náleželo, je správný.
Plně v souladu s uvedeným (a nikoliv v rozporu, jak se dovolatel mylně
domnívá) je právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon
1032/96, neboť i v něm tento soud dovodil, že „opírá-li se odstoupení od
smlouvy o konkrétní právní důvod stanovený objektivním právem, resp. smlouvou,
nelze hovořit o porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák.“
a že v takovém případě storno nevyvolává důsledek spočívající v povinnosti
zaplatit smluvní pokutu.
Podle § 545 odst. 3 obč. zák. nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník
povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.
Již z dikce tohoto ustanovení, na něž dovolatel poukazuje v dovolání, vyplývá,
že dopadá na případy, kdy dlužník porušil nějakou svou povinnost zajištěnou
smluvní pokutou, avšak porušení povinnosti nezavinil; za této situace není
povinen smluvní pokutu zaplatit, pokud z dohody účastníků nevyplývá něco
jiného. Přepokládá-li tedy toto ustanovení porušení smluvní povinnosti ze
strany dlužníka, pak je zřejmé, že na daný případ jej aplikovat nelze, neboť –
jak je uvedeno shora – žalovaný tím, že od obou smluv odstoupil, žádnou smluvní
povinnost neporušil.
Sporné ujednání účastníků obsažené v obou kupních smlouvách uzavřených dne 5.
10. 1992 vyložil odvolací soud za pomoci výkladového pravidla uvedeného v ust.
§ 35 odst. 2 obč. zák. jako ujednání o smluvní pokutě podle § 544 obč. zák.
sankcionujícím právní úkon žalovaného, jímž od obou kupní smluv odstoupil (v
souladu s tím je ostatně i názor dovolatele, že v daném případě se účastníci
dohodli na tom, že žalovaný zaplatí smluvní pokutu, i když „vykonal své
právo“). Takovéto ujednání (dohoda, smlouva), jehož skutečným smyslem je
sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva (odstoupení od smlouvy) a
nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti, je však v rozporu s účelem
institutu smluvní pokuty, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem
zákona je neplatné podle ust. § 39 obč. zák. Ve smyslu tohoto ustanovení by
ovšem ze stejných důvodů bylo neplatné i jakékoliv ujednání (smlouva, dohoda) o
innominátním zajištění závazků - § 51, § 491 obč. zák., pokud by nezajišťovalo
splnění závazku, nýbrž výkon práva účastníka závazkového právního vztahu.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž rozsudek odvolacího soudu
spočívá, je správný, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. není
naplněn. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v
tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2002
JUDr. Olga
Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu