25 Cdo 1828/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce K. s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
P. k. Ú., státnímu podniku, o zaplacení 1,950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 302/97, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, č. j. 11 Cmo
360/2001 - 98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 1.950.000,- Kč s
příslušenstvím, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný porušil povinnost
vyplývající z kupní smlouvy účastníků ze dne 12. 9. 1994 o převodu vlastnictví
domu čp. 1898 se stav. parc. č. 1593 v Ú. n. L., na žalobce, podle níž měly
být nemovitosti „kupujícímu předány prosty práv třetích osob“. Protože žalovaný
nemovitosti žalobci nepředal a jsou užívány podnikatelem F. D., se kterým
žalovaný dne 10. 9. 1991 uzavřel hospodářskou smlouvu o jejich užívání za
účelem provozování restauračního zařízení (jež byla několikrát doplňována,
naposledy dne 26. 5. 1993), způsobil žalobci škodu ve formě ušlého zisku
předpokládaného na základě nájemní smlouvy uzavřené žalobcem s T. M. dne 31.
10. 1994 o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech s dohodnutým
nájemným ve výši 75.000,- Kč měsíčně, která za období od 1. 11. 1994 do 1. 1.
1997 činí žalovanou částku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, č. j. 33 Cm 302/97 -
63, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že
dne 12. 9. 1994 uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu předmětných
nemovitostí s účinky vkladu ke dni 17. 10. 1994, v níž žalobce v bodu V.
výslovně prohlásil, že je mu znám skutečný stav prodávaných nemovitostí, a
nečinil si v tomto směru žádné další požadavky. Podle čl. VI. smlouvy měly být
předmětné nemovitosti „žalobci předány prosty práv třetích osob“ s tím, že
„prodávající v souladu s ustanovením zák. č. 210/1993 Sb. oznámil současnému
nájemci nemovitostí (panu F. D.) zánik smlouvy o dočasném užívání s termínem
pro vyklizení do 5. 10. 1994“. Jmenovaný však nemovitosti nevyklidil a tak
nemohla být naplněna nájemní smlouva ze dne 31. 10. 1994, kterou žalobce (již
jako vlastník nemovitosti) uzavřel s T. M., v níž bylo dohodnuto nájemné ve
výši 75.000,- Kč měsíčně počínaje listopadem 1994. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobce vznik škody (ušlého zisku) neprokázal, neboť nájemní smlouva
o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech s T. M. byla uzavřena
bez předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu (§ 3 odst. 2 zák. č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), když jmenovaný si
nemovitosti pronajal za účelem provozování jeho podnikatelské činnosti; žalobce
proto nemá na nájemné od T. M. právo a jeho nárok na náhradu ušlého zisku není
tudíž opodstatněný. V průběhu řízení navíc vyšlo najevo, že ani nájemní smlouva
ze dne 10. 9. 1991, kterou uzavřel žalovaný s panem D. ohledně nájmu nebytových
prostor v předmětných nemovitostech za účelem provozování restauračního
zařízení, nebyla schválena příslušným obecním úřadem, a že žádný z jejích
účastníků o udělení souhlasu ani nepožádal; rovněž i tato smlouva je proto
absolutně neplatná podle § 3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb., resp. nájemní vztah
na jejím základě nevznikl. Z toho vyplývá, že F. D. užíval předmětné
nemovitosti bez právního důvodu, a tato skutečnost mohla být žalobci známa již
v době uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí.
K odvolaní žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2002, č. j. 11
Cmo 360/2001 - 98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se
zamítá žaloba se žádostí, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
1,950.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1994 do zaplacení, a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že odpovědnost
žalovaného za škodu není dána (§ 420 obč. zák.), neboť neporušil žádnou právní
povinnost vyplývající pro něj z uzavřené kupní smlouvy účastníků. S poukazem na
čl. V. této smlouvy, v němž žalobce prohlásil, že „měl možnost prohlídky a je
mu znám stav nemovitostí“ a že „nepřejímá s koupenou nemovitostí žádné dluhy,
břemena či jiné závazky“ a na čl. VI., v němž se uvádí, že „prodávané
nemovitosti se předávají prosty práv třetích osob“ a že „prodávající v souladu
s ustanovením zákona č. 210/1993 Sb. oznámil současnému nájemci zánik smlouvy o
dočasném užívání nemovitosti s termínem do 5. 10. 1994“, dovodil, že byla-li
smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti za účelem zřízení a
provozu restaurace mezi žalovaným a F. D. uzavřena bez souhlasu orgánu obce
podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., v rozhodném znění, a účastníci o něj
ani nepožádali, je tato nájemní smlouva absolutně neplatná (§ 3 odst. 4 cit.
zákona). Vlastnictví k převáděným nemovitostem tedy dnem účinnosti vkladu práva
do katastru nemovitostí, tj. dnem 17. 10. 1994, přešlo na žalobce jako na
kupujícího „bez závazků a prosto práv třetích osob“, když F. D. prostory užíval
bez právního důvodu a měl povinnost je vyklidit. Pokud tak neučinil dobrovolně,
měl pouze žalobce jako jejich vlastník věcnou legitimaci k podání žaloby proti
němu, neboť žalovanému k takovému postupu žádný způsobilý právní titul
nesvědčil. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný ujednání
obsažená v kupní smlouvě účastníků neporušil, a jeden z předpokladů
odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. tak nebyl naplněn. Podle názoru
odvolacího soudu nelze závazek prodávajícího předat nemovitosti vyklizené, jak
dovozuje žalobce, z obsahu článků V. a VI. kupní smlouvy dovodit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí s jeho závěrem,
že žalovaný za vznik škody neodpovídá z důvodu, že neporušil žádnou povinnost
vyplývající z kupní smlouvy účastníků. Poukazuje na to, že po té, co se stal
vlastníkem předmětné nemovitosti, chtěl umožnit její užívání panu M. na základě
nájemní smlouvy a měl proto zájem na tom, aby nemovitosti od žalovaného převzal
ve stavu způsobilém k pronajmutí, tedy mimo jiné „bez uživatele“. V písemném
vyhotovení kupní smlouvy bylo proto v čl. VI. uvedeno, že „kupující nepřejímá s
koupenou nemovitostí žádné dluhy, břemena či jiné závazky“ a že se „prodávané
nemovitosti předávají prosty práv třetích osob“, což bylo chápáno tak, že
předmětné nemovitosti budou žalobci předány vyklizené, resp. „bez pana D.“, a
to ať již je užíval na základě platné smlouvy, bez právního důvodu či
protiprávně. Žalovaný také informoval žalobce o tom, že „nájem pana D. již
skončil, že nemovitosti užívat nemá a že bude dosaženo jeho vyklizení“, což
ovšem splněno nebylo. Je tedy jisté, že žalovaný znemožnil žalobci nemovitosti
užívat, čímž podstatně omezil jeho vlastnické právo, a svým jednáním mu
způsobil škodu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém velmi obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s
rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné
zamítnuto, příp. odmítnuto.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč.
zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem
(s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost
mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady
odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek
ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak
právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím,
jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou
právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně
jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní
povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co
poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v
majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u
poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot,
ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
Podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor,
ve znění účinném do 2. 12. 1999, nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke
kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb
lze pronajímat jen po předchozím souhlasu obecního úřadu. Pokud obecní úřad do
15 dnů ode dne obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl
udělen. Podle § 3 odst. 4 cit. zákona pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu
obecního úřadu podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3,
je neplatná.
Je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že žalovaný za vznik tvrzené škody
spočívající v ušlém zisku neodpovídá, neboť neporušil žádnou povinnost (§ 420
odst. 1 obč. zák.) vyplývající pro něj z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky
dne 12. 9. 1994, resp. z jejích článků V. a VI. Jestliže v řízení bylo
zjištěno, že smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti
určených k provozování restaurace byla mezi žalovaným a panem F. D. uzavřena
bez předchozího souhlasu obecního úřadu (o nějž nebylo ani požádáno), je tato
smlouva od počátku neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1991 Sb., v
rozhodném znění, § 39 obč. zák., jak odvolací soud v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 31. 1. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 1145/99, případně rozsudek NS ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31
Cdo 1895/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 4/2004, pod poř. č.
68), správně dovodil. Bylo-li v kupní smlouvě účastníků uvedeno, že „prodávané
nemovitosti se předávají prosty práv třetích osob“, tedy bez závazků vůči
třetím osobám, neporušil žalovaný povinnost vyplývající z uvedeného ujednání v
kupní smlouvě, neboť mezi ním a panem D. nájemní vztah o nájmu nebytových
prostor v předmětné nemovitosti nevznikl, a vlastnictví k převáděným
nemovitostem tedy dnem účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí, tj. dnem 17. 10. 1994, přešlo na žalobce jako na kupujícího, aniž
k nebytovým prostorám v těchto nemovitostech měl pan D. právo nájmu. Závazek,
že předmětné nemovitosti převede žalovaný na žalobce vyklizené, z obsahu
smlouvy nevyplývá.
Otázku jednoho z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč.
zák., a to porušení právní povinnosti, tedy odvolací soud vyřešil správně a na
danou věc toto ustanovení též správně aplikoval.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že v daném případě nebyl splněn ani další
předpoklad odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., a to vznik škody, neboť
byla-li nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech
mezi žalobcem a T. M. ze dne 5. 10. 1994 uzavřena bez předchozího souhlasu
příslušného obecního úřadu (§ 3 odst. 2 zák. č. 116/1991 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor), jak ze skutkových zjištění vyplynulo, (a žalobce
ani netvrdil, že by o udělení souhlasu bylo požádáno), je i tato smlouva
absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.), takže na plnění z neplatné smlouvy žalobce
nemá právo.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci) není naplněn; dovolací soud proto dospěl k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti němu není tudíž podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu