25 Cdo 1858/2023-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: NITRAGOL CAPITAL GROUP s.r.o., IČO 02356040, se sídlem Čs. legií 118, 339 01 Klatovy, zastoupená Mgr. Markem Ječmenem, advokátem se sídlem Růžová 972/1, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Z. T., zastoupený JUDr. Zuzanou Schneider Valentovou, advokátkou se sídlem Bezručova 153/9, 301 00 Plzeň, o 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 104/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2022, č. j. 13 Co 178/2022-288, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 3. 2022, č. j. 31 C 104/2020-258, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2022, č. j. 13 Co 178/2022-288, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 4 000 000 Kč představující hodnotu nemovitostí ohledně nichž uzavřela s žalovaným kupní smlouvu, avšak vlastnické právo nenabyla.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 13 Co 178/2022-288, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 3. 2022, č. j. 31 C 104/2020-258, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 4 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 18. 6. 2014 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, jíž měla žalobkyně nabýt nemovitosti v k. ú. a obci XY za kupní cenu 1 251 000 Kč. V kupní smlouvě pro případ, že by ke vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí nedošlo, se strany zavázaly poskytnout si vzájemnou nezbytnou součinnost a uzavřít novou kupní smlouvu, která splní zákonné podmínky pro provedení vkladu (případně návrh na vklad náležitě doplnit), sjednána byla také možnost odstoupení od smlouvy s požadavkem na vrácení kupní ceny v případě zamítnutí vkladu z důvodů na straně prodávající. Řízení o návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí bylo pro neodstranění nedostatků návrhu (nedoložení vlastnického práva ke stavbě bez čp. a če. Na pozemku parc. č. XY) zastaveno; právní moc nastala 18. 11. 2014. Následně byly nemovitosti v k. ú. a obci XY zastaveny k zajištění pohledávky mezi osobami odlišnými od žalobkyně a poté vydraženy třetí osobou za 4 000 000 Kč; třetí osoba nemovitosti nabyla ke dni 6. 4. 2017. Soudy žalobu zamítly s odkazem na § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně neučinila nic, aby vznik škody odvrátila. V řízení nebyla tvrzena ani prokázána jakákoliv její aktivita (žádná výzva k součinnosti a k uzavření nové kupní smlouvy tak, jak to předpokládalo ujednání v kupní smlouvě), kterou by se po neúspěšném vkladovém řízení (tedy po 18. 11. 2014) domáhala nabytí svého vlastnického práva k převáděným nemovitostem.
3. Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně napadla žalobkyně v celém jejich rozsahu dovoláním. Odkázala na ustanovení § 241a o. s. ř. s tím, že rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Rekapituluje celý průběh řízení a vytýká soudu nesprávnou aplikaci § 2903 o. z., která spočívá v přepjatém formalismu, což činí rozhodnutí, s ohledem na další důkazy, nepřiměřeně přísným. Namítá, že zastavení řízení na vklad práva do katastru nemovitostí nezavinila, neboť nedisponovala žádnými dokumenty, které by byly způsobilé prokázat vlastnictví předmětu koupě, a spoléhala na to, že tento nedostatek odstraní žalovaný, který měl možnost vytýkané nedostatky návrhu na vklad odstranit. Poukázala na to, že zamítnutí návrhu na vklad napadla odvoláním, přičemž v odvolacím řízení žalovaný pracovníku katastrálního úřadu sdělil, že na vkladu již netrvá a požadované doklady záměrně nepředloží. Dovolatelka má za to, že tímto jednáním žalovaný porušil svou smluvní povinnost. Odkázala na judikaturu zabývající se pojetím předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř. s tím, že je v ní uváděna řada situací, při kterých žalobce nebude sankcionován nepřiznáním náhrady nákladů řízení v případě, kdy předžalobní výzvu žalovanému neodešle za situace, kdy dlužník zcela jednoznačně prezentoval své stanovisko, že není ochoten existující závazek splnit (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Má za to, že i v případě § 2903 o. z. jde o výzvu ke splnění určité povinnosti a za situace, kdy jakákoliv výzva ke zjednání nápravy byla vzhledem k postoji žalovaného zcela zbytečná, měl soud věc posoudit obdobně jako v odkazované judikatuře. Žalobu na splnění povinnosti ze smlouvy pak byla oprávněna podat do okamžiku provedení dražby předmětu koupě a nebyla vázána žádnou lhůtou. Požadovala, aby si dovolací soud přehrál zvukový záznam z jednání, neboť z výslechu H. vyplynulo, že žalovaného k poskytnutí součinnosti při převodu nemovitostí svědek vyzval, což však nebylo v písemné protokolaci zachyceno. Namítla rovněž, že se soudy vůbec nezabývaly otázkou, zda kupní cenu podle smlouvy zaplatila či nikoliv. Navrhla zrušení obou napadených rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
5. Dovoláním bylo výslovně napadeno též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení v tomto rozsahu zastavil podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“).
6. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které ze čtyř hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), přičemž přípustnost dovolání nezakládá pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolatelka přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř. výslovně nevymezuje, nicméně z obsahu dovolání lze dovodit, že namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu § 2903 o. z.
7. Ustanovení § 2903 o. z. upravuje tzv. zakročovací povinnost (současně též oprávnění) osoby, jíž hrozí vznik újmy. Je na ohroženém, aby přiměřeným způsobem čelil událostem, z nichž mu může vzniknout újma, a pokud tak neučiní, přičítá se v odpovídajícím rozsahu následek jemu samému. Právním následkem jeho nečinnosti je pak stav, kdy poškozenému nevzniká nárok na náhradu újmy vůči škůdci (§ 2903 odst. 1 o. z.). Vedle toho ovšem v závažnějších případech, kdy nepostačuje nebo není možné odstranit hrozbu přičiněním samotného poškozeného, dává mu zákon možnost preventivní ochrany cestou soudního rozhodnutí, jímž může být naopak potenciální škůdce nucen ke splnění aktivní povinnosti předejít vzniku hrozící újmy (§ 2903 odst. 2 o.
z.). Nová úprava zakročení neukládá jako povinnost, neboť vychází z přesvědčení, že je záležitostí každého, jak nakládá s vlastním majetkem. Neodvrácení je tak v rovině přičitatelnosti vlastního jednání na spoluzpůsobení újmy [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol.
Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014]. Při posuzování, co je přiměřené a co vybočuje z úkonů nutných k zabránění vzniku újmy, je třeba brát v úvahu především chráněný zájem a jeho hodnotu. Pro takové posouzení platí, že čím vyšší je hodnota chráněného zájmu, přesnější jeho určení a jeho očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. Přiměřenost přitom bude posuzována z objektivního hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení ohroženého.
Právním následkem nečinnosti podle § 2903 odst. 1 o. z. je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021, publikovaný pod č. 89/2022 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020, či usnesení ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2695/2022).
8. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neučinila nic pro to, aby vzniku škody zabránila, ač to učinit mohla. Na základě zjištěného skutkového stavu (který nepodléhá dovolacímu přezkumu) uzavřel, že poté, co bylo pravomocně zastaveno řízení o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nečinila žádné kroky k tomu, aby se domohla nabytí svého vlastnického práva k převáděným nemovitostem, ačkoli jí to ujednání v kupní smlouvě umožňovalo. Na tom nic nemění okolnost, že se žalovaný (dle žalobkyně) vyjádřil, že není ochoten existující závazek splnit, neboť žalobkyně měla právní nástroje k tomu, aby se takovému přístupu žalovaného bránila. Spatřuje-li dovolatelka odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení otázky neodeslání předžalobní výzvy, kdy dlužník zcela jednoznačně prezentoval své stanovisko, že není ochoten existující závazek splnit odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, publikované pod č. 75/2015 Sb. rozh. obč., míjí se tato námitka s problematikou, jež byla v projednávané věci řešena. Odkazované rozhodnutí vykládá ustanovení § 142a o. s. ř., tedy procesní předpis, a je v něm proto vycházeno z jiných zásad a hledisek, než je tomu při posuzování hmotněprávního ustanovení, kterým je § 2903 o. z., a proto na posuzovanou věc nedopadá.
9. Lze uzavřít, že odvolací soud věc posoudil v souladu s judikaturou vymezenými podmínkami pro použití § 2903 odst. 1 o. z., a proto důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. není naplněn. Pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobkyně mohla předejít vzniku škody (minimálně ohledně podle jejího tvrzení zaplacené kupní ceny) i tím, že by od smlouvy, poté kdy bylo vkladové řízení zastaveno z viny žalovaného, odstoupila. I tuto možnost odvrácení vzniku škody jí ujednání v kupní smlouvě umožňovala.
10. Námitky chybné protokolace soudního jednání a výtka, že se soud nezabýval tím, zda byla kupní cena zaplacena, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Lze doplnit, že skutečnost, zda byla kupní cena zaplacena či nikoli, nebyla z hlediska právního posouzení nároku podstatná, a proto nelze soudu vytýkat, jestliže se jí nezabýval.
11. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu