25 Cdo 1859/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce města Hodonín, se sídlem úřadu v Hodoníně, Masarykovo nám. 53/1, IČO:
00284891, zastoupeného Mgr. Jiřím Táborským, advokátem se sídlem v Brně, Horní
729/32, proti žalované Freizeit - und Urlaubsanlagen Bohemia spol. s r. o., se
sídlem v Praze 3, Biskupcova 1867/91, IČO: 48591858, zastoupené JUDr. Klárou
Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, o
18.733.701,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 18 EC 108/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. prosince 2012, č. j. 58 Co 466/2012-179, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 58 Co
466/2012-179, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. března 2012, č.
j. 18 EC 108/2010-141, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k
dalšímu řízení.
18.733.701,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalující město
nechalo provést demolici rozestavěné budovy ve vlastnictví žalované
společnosti, a to na podkladě znaleckého posudku z ledna 2008, podle jehož
závěru bylo třeba s ohledem na technický stav objekt co nejdříve odstranit. O
neodkladném odstranění objektu bylo rozhodnuto rozhodnutím příslušného
stavebního úřadu 9. 4. 2008, jež bylo následně rozhodnutím nadřízeného
krajského úřadu ze dne 21. 8. 2008 zrušeno. Za provedení demolice, jež byla
dokončena 16. 5. 2008, žalobce zaplatil stavební firmě částku 18.733.701,- Kč,
kterou podle § 419 obč. zák. požaduje na žalované. Odvolací soud po přezkoumání
věci shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Neztotožnil se sice
s jeho závěrem, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně bezprostředního
ohrožení okolí předmětnou stavbou, neboť k prokázání této skutečnosti navrhoval
důkazy, jež nebyly provedeny, avšak shodně se soudem prvního stupně odvolací
soud dovodil, že žalobce neprokázal přiměřenost vynaložených nákladů k výši
hrozící škody, v tomto směru žádné další důkazy nenavrhl a pokud s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4920/2008 uvedl, že vyčíslení je
nemožné, skutkové okolnosti obou případů jsou odlišné. Odvolací soud dovodil,
že za situace, kdy město mělo k dispozici prostředky veřejného práva k
odstranění škodlivého stavu, tedy postup podle stavebního zákona, mělo tímto
způsobem postupovat, a zásah podle § 417 obč. zák. nebyl proto na místě. Nárok
žalobce není dán ani z titulu jednatelství bez příkazu (§ 742 obč. zák.), neboť
žalobce jednal v zájmu občanů, nikoliv v zájmu žalovaného, a jednal na základě
rozhodnutí stavebního úřadu (byť bylo následně zrušeno), nikoliv bez právního
důvodu. Žalobě nelze vyhovět ani podle § 135 stavebního zákona, neboť náklady
na odstranění stavby nelze vymáhat za situace, kdy stavba byla odstraněna na
základě vykonatelného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno odvolacím
správním orgánem.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a
namítá, že uvedl všechna potřebná tvrzení a důkazy k jejich prokázání, podle
závěrů znalce byla budova v havarijním stavu odůvodňujícím okamžitou demolici,
což bylo přiměřeným opatřením vzhledem k hrozící škodě, neboť v bezprostřední
blízkosti se nacházely veřejné chodníky, školy, úřad, restaurace apod.
Uplatňuje dovolací důvod, že řízení je zatíženo vadou, neboť pokud všechny
skutkové okolnosti nebyly uvedeny, měl být o tom žalobce soudem poučen.
Nesprávné právní posouzení spatřuje v otázce vyčíslení hrozící škody. Ze
znaleckého posudku Ing. Šmikmátora se podává, že objekt bezprostředně hrozil
zřícením, a hrozila tedy újma na životě a zdraví občanů, a v tomto směru
žalobce odkazoval na právní názor v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
4920/2008, neboť vyčíslení hodnoty lidského života je nemožné a výši škody na
zdraví lze těžko obecně určit. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
postup podle § 417 obč. zák. byl pro žalobce vyloučen, protože měl k dispozici
prostředky veřejného práva, a namítá, že jeho postup byl v rámci tzv.
samostatné působnosti obce, linie správního (stavebního) řízení je zcela
odlišná, postup stavebního úřadu ve stavebním řízení byl dlouhodobě
neefektivní, žalobce jednal na základě vlastní úvahy založené na znaleckém
posudku, podle něhož bezprostředně hrozil vznik škody. Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření vyvracela důvody dovolání, jež považuje
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za nepřípustné, neboť v podaném dovolání
není vymezena právní otázka, jež by měla zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř., dovolatel pouze polemizuje se skutkovými závěry soudu. Žalovaná
uvádí, že se o budovu starala, což dokládají faktury založené ve spise, budova
nebyla v takovém stavu, který by odůvodňoval její okamžitou demolici, předtím
byly v okolí města zaznamenány neběžné klimatické jevy (orkán, silná vichřice),
avšak žádná destrukce stavby při nich nenastala. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání odmítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 13. prosince 2012,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam z hlediska dvou okruhů otázek v něm řešených, pro něž je
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té
doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti
dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 419 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“) ten, kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v
jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla
odvrácena.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního závěru, že postup obce
podle § 417 obč. zák. nepožívá v daném případě právní ochrany, protože obec
měla postupovat podle stavebního zákona, a nemá proto nárok na náhradu
vynaložených nákladů podle § 419 obč. zák.
Jak vyplývá z dosavadní judikatury, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4.
2010, sp. zn. 25 Cdo 4920/2008, učinil závěr, že „není důvod, aby obec, která
je sice veřejnoprávní korporací (§ 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. ve znění
pozdějších předpisů), avšak zároveň subjektem občanskoprávních vztahů (§ 18
odst. 2 písm. c/ obč. zák., čl. 99 Ústavy ČR), v nichž má rovné postavení (§ 2
odst. 2 obč. zák.), nemohla hrozící nebezpečí odvrátit. Zůstane-li kompetentní
orgán veřejné moci nečinný a nepřijme včas opatření odvracející ohrožení
života, zdraví a majetku, je ten, komu škoda hrozí, přímo povinen k jejímu
odvrácení zakročit (§ 417 odst. 1 obč. zák.). Dikce § 419 obč. zák. („Kdo
odvracel hrozící škodu …“), jež nerozlišuje mezi subjekty oprávněnými i
povinnými podle ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák. odvrátit hrozící škodu a
oprávněnými požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, nevylučuje z okruhu
těchto subjektů ani obce. Obdobně je obec např. oprávněna domáhat se podle
ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. ochrany před obtěžováním hlukem a jinými
imisemi (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jestliže stavební úřad měl a mohl postupy
předvídanými stavebním zákonem účinně zakročit, avšak neučinil tak, byla
žalobkyně povinna i oprávněna zasáhnout, a nelze jí odpírat právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů. Právní úprava provedená stavebním zákonem
nevylučuje použití § 419 obč. zák., a to ani odvrací-li hrozící škodu obec,
která v takovém případě nevykonává veřejnou moc. Existence zvláštní
veřejnoprávní ochrany obecně nevylučuje použití ochrany občanskoprávní (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98).
Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu (ostatně i soudu prvního stupně),
uvedený právní názor byl soudu znám, avšak soudy jej nerespektovaly z důvodu
skutkové odlišnosti obou případů, především proto, že ve věci dříve
projednávané se stavba již začala hroutit, mohla se zhroutit na přilehlou
komunikaci a náklady na odstranění stavby byly nesrovnatelně nižší.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že právní závěry
plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4920/2008 nelze aplikovat
na daný případ. V podstatných rysech jsou si oba případy skutkově podobné, v
obou se jedná o situaci, že stavební úřad rozhodl o odstranění stavby, avšak
postup stavebního úřadu nevedl k efektivnímu odstranění rizika vzniku škody,
obec v rámci samostatné působnosti přikročila k demolici budovy, jejíž údržba
byla zanedbána, s čímž měla výdaje, a určité nebezpečí vzniku škody v okolí
stavby hrozilo.
Okolnost, že před demolicí ještě nedošlo k částečnému zřícení stavby, a to ani
při nepříznivých vlivech počasí, není rozhodující, neboť obec není povinna
vyčkávat, až ke zřícení stavby skutečně dojde, má však povinnost hrozícímu
nebezpečí preventivně předejít a konkrétní hrozbu vzniku škody odvrátit; na ní
je pak důkazní břemeno ohledně rozsahu a intenzity nebezpečí i objektů
ohrožení, neboť podle toho se posuzuje přiměřenost zvoleného způsobu opatření a
tím i účelnost vynaložených nákladů. Kriteriem přiměřenosti se posuzuje
účelnost nákladů vynaložených na odstranění hrozby, na jejichž náhradu má
ohrožený právo podle ustanovení § 419 obč. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4920/2008).
Ani argument nepřiměřené výše požadované náhrady nákladů vynaložených na
odstranění stavby není důvodem pro jejich nepřiznání. Limitem nákladů, na
jejichž náhradu má nárok ten, kdo odvrátil nebezpečí vzniku škody, je podle §
419 obč. zák. výše škody, která byla provedením přiměřeného opatření odvrácena.
Bylo-li zvolené opatření provedeno za účelem ochrany zdraví a života občanů a k
odstranění tohoto ohrožení tím skutečně došlo, je i v tomto směru aplikovatelný
názor plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo
4920/2008, tedy že hrozí-li újma na životě a zdraví lidí pohybujících se v
blízkosti stavby, není zpravidla možné výši škody předjímat. Život a zdraví
člověka patří totiž mezi nejvyšší hodnoty chráněné právním řádem a jsou penězi
obtížně ocenitelné. Horní hranici náhrady nákladů vynaložených k zamezení
reálného rizika vzniku škody na životě a zdraví člověka nelze proto v takovém
případě odvíjet od finančního vyjádření hrozící újmy, nýbrž kriteriem zůstává
hledisko potřebnosti a účelnosti vynaložených nákladů.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud
proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, vzhledem k tomu, že důvody zrušení
rozsudku dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto
rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první a § 242 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu