25 Cdo 1870/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce F. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vincencem, advokátem se sídlem Praha
5, Pavla Švandy ze Semčic 7, proti České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 66.017,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 184/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008,
č.j. 53 Co 468/2007-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 66.017,50 Kč s úrokem z prodlení
z částky 31.006,- Kč za dobu od 24. 8. 2005 do zaplacení, a z částky 35.011,50
Kč za dobu od 26. 1. 2006 do zaplacení jako náhradu majetkové škody způsobené
nesprávným úředním postupem. První z uvedených dílčích nároků ve výši 31.006,-
Kč měl vzniknout tím, že žalobce jako povinný zbytečně platil náklady exekuce a
část úroků z prodlení za 30 dní v důsledku nesprávného postupu soudní
exekutorky JUDr. Evy Jablonské, která v rámci exekuce vedené žalobcem jako
oprávněným proti manželům Hůlovým vymohla na nich peněžitou částku, ze které
posléze uspokojila nejprve pohledávky věřitelů žalobce vymáhané v rámci později
zahájené exekuce, a teprve po urgencích dne 31. 1. 2005 zaslala na účet
zástupce žalobce část těchto prostředků. Druhý z uplatňovaných nároků ve výši
35.011,50 Kč měl být založen průtahy v občanskoprávním řízení vedeném u
Okresního soudu v Rakovníku proti žalobci a je představován částkou, kterou
musel zaplatit žalobce navíc svým věřitelům (v uvedeném řízení žalobcům) na
úrocích z prodlení, než kdyby řízení proběhlo bez průtahů.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, č.j. 14 C 184/2006-61,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud odkázal na
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, a
dovodil, že k předpokladům odpovědnosti státu za škodu podle uvedeného zákona
náleží nesprávný úřední postup nebo rozhodnutí, vznik škody a příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem (nezákonným rozhodnutím) a vznikem
škody. V souzené věci u žádného z obou uplatněných nároků nebyla dána příčinná
souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, a nebylo
prokázáno, že by se exekutorka dopustila nesprávného úředního postupu
neoprávněným zadržením peněžních prostředků na účtu, protože není v tomto směru
vázána zákonnou lhůtou. Soud tak dovodil, že žalobci v příčinné souvislosti se
zadržením či nevyplacením části peněz vymožených exekucí žádná škoda nevznikla.
Žalobce byl povinen na základě platebního rozkazu z roku 1996 zaplatit dluh;
protože tak neučinil, byla proti němu nařízena exekuce k jeho vymožení, kterou
nelze podle soudu dávat do souvislosti s exekucí, v níž žalobce vystupoval jako
oprávněný. Co se týče nároku vyvozovaného z údajných průtahů v nalézacím
řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku, ani zde nebyla podle soudu dána
příčinná souvislost, protože dluh žalobce pocházel z doby ještě před rokem 1996
a počátkem zmíněného roku mu bylo platebním rozkazem uloženo tento dluh
zaplatit. Řízení zahájené v témže roce a jeho délka nemohly být podle soudu
příčinou vzniku tohoto dluhu a jeho nesplnění žalobcem. Soud vzal též v úvahu
vyjádření žalobce, že tento dluh vznikl v důsledku nemožnosti podnikat v
nebytových prostorách, nikoli jako následek délky řízení, které bylo teprve v
roce 1996 zahájeno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2008, č.j. 53 Co 468/2007-82,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně
a doplnil, že žalobci vznikla povinnost zaplatit dluh jeho věřitelům již v
prvním kvartálu roku 1996, kdy vydaný platební rozkaz nabyl účinků pravomocného
rozsudku, přičemž právě ta okolnost, že žalobce dobrovolně v minulosti dluh
neuhradil, byla příčinou následného vzniku majetkové újmy spočívající v
nákladech exekuce a přirůstání příslušenství pohledávky. Kdyby žalobci nevznikl
v minulosti dluh, popřípadě kdyby žalobce včas dluh uhradil, nebylo by důvodů k
vedení exekuce. Příčinou majetkové újmy žalobce se v této části nároku tak
podle odvolacího soudu stalo chování žalobce, nikoliv postup exekutorky. Soud
uvedl, že žalobce jako oprávněný sdělil bankovní spojení pro výplatu vymožených
částek podáním došlým exekutorskému úřadu dne 17. 1. 2005. Jestliže i podle
tvrzení žalobce mu byla větší část vymožené částky poukázána již k 31. 1. 2005,
nemůže být tento čtrnáctidenní odstup považován za průtah v řízení zakládající
nesprávný úřední postup. Odvolací soud uzavřel, že příčinou majetkové újmy
žalobce je nikoliv postup soudu v řízení zahájeném po vzniku dluhu, nýbrž
chování žalobce, který svůj dluh řádně a včas neuhradil. Příčinná souvislost
mezi takto vyčíslenou újmou a postupem Okresního soudu v Rakovníku v nalézacím
řízení tak podle odvolacího soudu neexistuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu
vytýkal, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní otázku, která je odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem,
spatřoval dovolatel v posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním, které
dovolatel vytýká žalované (resp. soudní exekutorce), a vznikem škody. Podle
dovolatele odvolací soud pominul jeho tvrzení ohledně existence příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a navýšením dluhů dovolatele o
další příslušenství a omezil se na hledání časově prvotní příčiny vzniku
majetkové újmy namísto hledání adekvátní (právně rozhodné) příčiny vzniku újmy.
Dovolatel uvedl, že pokud by k přisouzení pohledávky došlo v přiměřené době,
nedošlo by k navýšení jeho závazků o část příslušenství (úroky, úroky z
prodlení), a věřitel by nebyl nucen uchýlit se k exekučnímu vymáhání dluhu,
neboť by jej dovolatel mohl v přiměřené době uhradit bez exekuce. Pokud by
soudní exekutorka bezdůvodně nezadržovala pro dovolatele vymožené peněžní
prostředky a dovolateli je řádně vyplatila na základě jeho výzvy, použil by
peníze na úhradu pohledávky stejných věřitelů. Postup exekutorky dovolatel
označil za nemorální a protiprávní a považoval jej za příčinu vzniku škody,
jejíž náhrady se domáhá. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně za zcela správná a plně se ztotožnila s učiněnými právními
závěry. Nepovažovala napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné
či rozporné s hmotným právem. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako
nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu,
nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.,
dovolání může být tedy přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
avšak jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody
není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se
v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody
na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti
spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Posuzoval-li odvolací soud existenci příčinné souvislosti mezi postupem soudu,
respektive exekutorky a žalobcem tvrzenou škodou, jeho závěr o nedostatku
příčinné souvislosti je závěrem skutkovým, a již proto nemůže představovat
otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo
odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu