25 Cdo 1884/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně L. G., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. J. K., za účasti
K. p., a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 1.884.750,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16
C 184/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. září 2006, č. j. 19 Co 1640/2006 - 232, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené pochybením žalovaného advokáta,
který ji zastupoval v předcházejícím restitučním sporu, v němž jí byla uložena
povinnost vydat polovinu domu s pozemky oprávněným osobám.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze
dne 17. 1. 2005, č. j. 16 C 184/2003-122, v zamítavém meritorním výroku zrušen
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2005, č. j. 19
Co 558/2005-141, se závazným právním názorem, že při rozhodování soudu podle
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, není vyloučena aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud zároveň dovodil, že v daném
případě šlo o rozpor s dobrými mravy a že žalobkyně by po podání odvolání byla
v restitučním sporu úspěšná. Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku
1.285.124,- Kč s příslušenstvím a co do částky 599.000,- Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaný advokát zastupoval žalobkyni na základě smlouvy o právním zastoupení v
řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích o nároku manželů V. a
E. Š. na vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudkem
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2001, č. j. 8 C 77/92-334,
byla žalobkyni uložena povinnost uzavřít s manžely Š. dohodu o vydání ideální
poloviny domu se stavební parcelou a dalšími pozemky v obci S., a dále
povinnost nahradit náklady řízení. Rozhodnutí bylo doručeno žalovanému jako
právnímu zástupci žalobkyně, který potvrdil převzetí podpisem na doručence,
avšak přes dohodu s žalobkyní nepodal proti nepříznivému rozhodnutí odvolání v
řádné lhůtě s odůvodněním, že si převzetí rozhodnutí neuvědomil. Rozsudek tak
nabyl právní moci dne 27. 6. 2001. Okresní soud věc po právní stránce posoudil
podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, a uzavřel, že pokud by žalovaný advokát v
předchozím restitučním sporu podal odvolání, byla by žalobkyně úspěšná, neboť
při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. by soud rozhodl, že výkon práva manželů Š.
je v rozporu dobrými mravy. V. a E. Š. nabyli polovinu předmětných nemovitostí
kupní smlouvou ze dne 13. 2. 1970 od rodičů V. Š. a žalobkyně, druhou polovinu
koupila žalobkyně a její manžel. Manželé Š. se zavázali poskytnout prodávajícím
rodičům osobní i věcnou posluhu po dobu jejich života, z toho důvodu jim byla
kupní cena snížena o 12.000,- Kč. Manželé Š. dne 21. 7. 1972 odcestovali na
soukromou návštěvu do N. a zpět se vrátili v roce 1989. Povinnost poskytnout
rodičům posluhu převzala žalobkyně a jako spoluvlastnice požádala Místní
národní výbor ve S. o prodej druhé poloviny nemovitostí; úřední odhad ceny
neobjednávala a žádného zvýhodnění se nedomáhala. Žalobkyně se stala vlastníkem
celé nemovitosti, od roku 1980 do roku 2001 provedla na ní rozsáhlé stavební
úpravy a nemovitost zhodnotila. Pokud by žalovaný advokát podal v předchozí
restituční věci odvolání, s ohledem na mimořádné okolnosti daného případu ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. by žalobkyně nebyla nucena nemovitosti vydat.
Výše škody byla stanovena jako náklady předchozího řízení, které žalobkyně
musela uhradit, s připočtením hodnoty spoluvlastnického podílu předmětných
nemovitostí stanovené na základě znaleckého dokazování.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.
9. 2006, č. j. 19 Co 1640/2006-232, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku,
jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1.285.124,- Kč s příslušenstvím
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž byla žaloba ohledně částky 599.000,- Kč s příslušenstvím
zamítnuta, zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a setrval na svém závěru, že v případě podání
odvolání by byla žalobkyně v restitučním sporu v odvolacím řízení úspěšná v
důsledku aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud žalovaný v rozporu s pokynem
žalobkyně odvolání nepodal, způsobil jí škodu. K námitkám v odvolání soud
uvedl, že při rozhodování podle zákona č. 87/1991 Sb. není použití ust. § 3
odst. 1 obč. zák. vyloučeno, když aplikace tohoto ustanovení je namístě při
existenci takových výjimečných okolností na straně fyzické osoby, které zákon o
mimosoudních rehabilitacích pro jejich zvláštnost nepředvídal a které byly
prokázány. Závěr o použití ust. § 3 odst. 1 obč. zák. lze učinit vzhledem k
výjimečným okolnostem předchozího restitučního řízení. Majetek žalobkyně se v
důsledku povinnosti vydat spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny
nemovitostí manželům Š. v příčinné souvislosti s porušením povinností
žalovaného advokáta podat odvolání proti nepříznivému rozhodnutí soudu snížil o
celkovou částku 1.285.124,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejprve
podrobně rekapituloval průběh a skutkové okolnosti předchozího restitučního
sporu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v jeho závěru, že vydání ideální
poloviny nemovitostí by bylo v rozporu s dobrými mravy v podstatě z toho
důvodu, že oprávněné osoby neplnily v důsledku své emigrace závazky vůči svým
rodičům, ke kterým se zavázali v kupní smlouvě. Namítá, že odmítnutí
restitučního nároku oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. pouze z důvodu
rozporu s dobrými mravy zcela vylučuje smysl a účel restitučních právních
předpisů. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz, že manželům Šimečkovým
bylo znemožněno plnění jejich závazku, neboť při svém návratu na území státu by
riskovali výkon trestu. Tyto okolnosti měl odvolací soud zvažovat při svém
rozhodnutí a při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Judikatura navíc učinila závěr,
že rozhodnutí, jež zamítá důvodný restituční nárok pouze pro rozpor s dobrými
mravy, je v rozporu s restitučními předpisy i s článkem 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Uvádí, že odvolací soud zaujal právní názor, který
žalobkyně netvrdila, a v průběhu řízení nedal najevo, že by věc mohl posuzovat
po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, a tím byla žalovanému odňata
reálná možnost jednat před soudem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242
odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený
rozsudek byl vydán dne 14. 9. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl
o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na
důvodný restituční nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. lze
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. zamítnout restituční nárok
oprávněné osoby vůči osobě povinné, pro rozpor práva na uzavření dohody o
vydání věci s dobrými mravy.
Podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývající z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práv ve smyslu shora citovaného
ustanovení se rozumí uplatňování existujících subjektivních občanských práv
způsobem, které objektivní právo svým subjektům dovoluje (k němuž je opravňuje)
a které zároveň směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem sledovanému;
typicky jde o jednání, které má znaky právního úkonu. Výkon práva,
uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, pojmově vylučuje protiprávnost a tím
i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat ochrany subjektivního občanského
práva u povolaného orgánu, zejména u soudu, jež je ovšem poskytnuta pouze při
splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle níž výkon
práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Dobrými mravy je míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež
vystihují podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti,
a mají povahu norem základních. Souhrn uvedených norem představuje společensky
uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být
obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům
v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí
a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož smyslem je zmírnit
následky některých majetkových křivd, učiněných v rozhodném období, je v části
druhé, hlavě první (“Občanskoprávní vztahy”, § 3 až § 13) předpisem upravujícím
svou povahou občanskoprávní vztahy a poměr mezi ním a občanským zákoníkem je
poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému. Restituční zákon nemá na rozdíl od
občanského zákoníku vlastní ustanovení pojednávající o tom, že výkon práv a
povinností vyplývajících ze vztahů jím upravených nesmí být v rozporu s dobrými
mravy. Z poměru restitučního zákona (zákona speciálního) a občanského zákoníku
(zákona obecného) vyplývá, že ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku se při
absenci takového ustanovení obecné povahy v restitučním zákoně uplatní i při
výkonu práv a povinností z občanskoprávních vztahů podle restitučního zákona. K
takovým závěrům dospěla judikatura, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.
7. 1999, sp. zn. 23 Cdo 291/99; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000,
sp. zn. 23 Cdo 2060/98; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn.
26 Cdo 205/2001, a obdobný závěr zaujal Nejvyšší soud v poměrech upravených § 8
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (srov. rozsudek NS ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1446/97, a rozsudek NS ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97). Opačný
názor byl sice vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn.
28 Cdo 2955/99, nicméně je evidentní, že není důvodná námitka dovolatele o
rozporu závěru odvolacího soudu s judikaturou soudů.
Ani ustanovení restitučního zákona bránící vydání věci oprávněné osobě (např. §
8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) automaticky nevylučují aplikaci ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. při existenci takových výjimečných skutkových okolností,
které zákon o mimosoudních rehabilitacích nereflektuje a s ohledem na jejich
jedinečnost je nemohl předvídat. Námitce dovolatele o plošné nepřípustnosti
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na restituční vztahy, vycházející ze
zásady “neminem laedit, qui iure suo utitur” (nikomu neškodí, kdo vykonává své
právo), tedy nelze přisvědčit.
Úvahy, o které odvolací soud v posuzované věci opřel svůj závěr o výkonu práva
na uzavření dohody o vydání nemovitostí v rozporu s dobrými mravy, jsou
podložené skutkovými okolnostmi daného případy, zejména o zásluhách žalobkyně,
která se po emigraci manželů Š. ujala osobní i věcné péče o rodiče své a svého
bratra, který přesto, že se v kupní smlouvě za příslib snížení kupní ceny
zavázal k osobní a věcné péči o své rodiče, zůstal v zahraničí, a odvolací soud
zohlednil i tu skutečnost, že nemovitosti byly žalobkyní výrazně zhodnoceny,
jakož i její postup v souvislosti se žádostí o prodej druhé ideální poloviny
nemovitosti.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné,
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn.
Nesprávný postup soudu, jímž by žalobci znemožnil realizaci jeho procesních
práv, a odňal mu tak možnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), ani
jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud neshledal. Právní názor odvolacího soudu,
vyslovený v jeho zrušujícím usnesení, není nesprávným postupem soudu ani vadou
řízení. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ust. § 243b
odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
neboť žalovaný ani vedlejší účastnice nemají s ohledem na výsledek dovolacího
řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. července 2009
Dr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu