25 Cdo 1889/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, a Ministerstvo
spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 66/94, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2002, č. j. 39 Co
246/2001-180, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení co do částek 11.100,- Kč a
47.500,- Kč, se zamítá, v ostatním rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu na zaplacení částky 17.500,- Kč a částky 45.000,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobce na náhradu škody, uplatněných ve
výši 25.000,- Kč (odškodnění za vazbu od 2.1. 1949 do 1. 8. 1949 a od 2. 8.
1949 do 22. 6. 1950), ve výši 45.000,- Kč (náhrada za zlaté předměty v hodnotě
20.000,- Kč, oblečení v hodnotě 15.000,- Kč a finanční hotovost 10.000,- Kč
odebrané mu v souvislosti s vazbou v r. 1949), dále ve výši 34.350,- Kč (za
škodu na zdraví) a ve výši 47.500,- Kč (za ztrátu na výdělku za období od 1. 9.
1955 do 31. 7. 1957). Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 26.
10. 1999, č. j. 16 C 66/94-87, kterým bylo řízení co do částek 47.000,- Kč a
34.350,- Kč zastaveno a žaloba co do částek 15.000,- Kč, 20.000,- Kč a 25.000,-
Kč zamítnuta, byl z důvodu procesních pochybení zrušen usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č. j. 39 Co 49/2000-109, a věc byla obvodnímu
soudu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
žalobce byl odsouzen rozsudkem bývalého státního soudu ze dne 3. 11. 1949, sp.
zn. OR I 1412/49, ve znění rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu v Praze ze dne
22. 6. 1950, sp. zn. TO 126/50, ve vazbě byl od 2. 8. 1949 do 22. 6. 1950 a ve
výkonu trestu odnětí svobody od 23. 6. 1950 do 30. 8. 1955. Usnesením Krajského
soudu v Plzni, sp. zn. 14 Rt 237/90, které nabylo právní moci dne 22. 8. 1990,
byl žalobce rehabilitován a následně odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb.
Vzhledem k tomu, že o uplatněném nároku na náhradu škody na zdraví ve výši
11.100,- Kč a na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 47.500,- Kč bylo
pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 6. 1996
sp. zn. 10 C 180/91, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 2.
10. 1997, sp. zn. 12 Co 401/97, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
projednání těchto nároků a rozhodnutí o nich brání překážka věci pravomocně
rozsouzené ve smyslu ust. § 159 odst. 3 o. s. ř., a proto řízení v tomto
rozsahu zastavil. Dále z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o
částku 7.500,- Kč (náhrada za tři měsíce vazby), a zamítl žalobu na zaplacení
zbývající částky 17.500,- Kč za období od 2. 1. 1949 do 1. 8. 1949, neboť za
uvedené období nebyl žalobce rehabilitován, odškodnění dle zákona 119/1990 Sb.,
o soudních rehabilitacích, mu nepřísluší a ani jiný předpis takový nárok
neupravuje. Pokud jde o náhradu ve výši 45.000,- Kč za věci, které měly být
žalobci v roce 1949 zabaveny vyšetřovacími orgány (peníze, cennosti a
oblečení), shledal soud důvodnou námitku promlčení tohoto nároku a žalobce ani
tvrzené skutečnosti o existenci věcné škody v řízení neprokázal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, č. j. 39
Co 246/2001-180, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení co
do částky 23.250,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak jej potvrdil, s
výjimkou výroku, jímž bylo řízení ohledně částky 7.500,- Kč zastaveno, neboť
tento výrok zůstal odvoláním nedotčen. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně
provedl všechny navržené důkazy, zhodnotil je v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů a na jejich základě učinil odpovídající skutkové závěry,
odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právními závěry o nedůvodnosti uplatněného nároku na
náhradu za výkon vazby v období od 2. 1. 1949 do 1. 8. 1949 ve výši 17.500,- Kč
a na náhradu věcné škody ve výši 45.000,- Kč. Projednání nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku ve výši 47.500,- Kč a na náhradu škody na zdraví co do částky
11.100,- Kč pak brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Protože v předchozím
řízení před Okresním soudem v Plzni bylo pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce
na náhradu škody na zdraví pouze co do částky 11.100,- Kč, nevztahuje se tato
překážka na zbývající část tohoto nároku ve výši 23.250,- Kč, a proto odvolací
soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí spatřuje v pojetí důkazního břemene a
hodnocení důkazů a dále v otázce počátku běhu promlčecí doby. Namítá, že soud
chybně zhodnotil provedené důkazy a na jejich základě učinil nesprávný právní
závěr. Poukazuje na to, že tvrzené skutečnosti se odehrály v roce 1949, proto
je třeba k nim přistupovat citlivěji, než v jiných případech a na řízení tohoto
druhu pohlížet specificky, neboť se jedná o nápravu křivd, a s ohledem na
odstup více než 50 let je třeba brát ohled na to, že veškeré kroky tehdejších
orgánů nebyly dokumentovány, což způsobilo důkazní nouzi žalobce v řízení.
Přestože dovolatel předložil důkaz svědectvím pana J. J., z jehož výpovědi
vyplývá, že žalobce byl v jarních a letních měsících roku 1949 ve vazbě StB v
K. V., odvolací soud uvedené skutečnosti z této svědecké výpovědi nezjistil a v
důsledku toho zaujal nesprávný právní názor a nárok žalobce na odškodnění doby
strávené ve vazbě neshledal důvodným. Odvolací soud se správně nevypořádal ani
s otázkou promlčení nároku na náhradu věcné škody, neboť za počátek běhu
subjektivní promlčecí doby považoval vydání rozhodnutí o rehabilitaci, ačkoliv
se žalobce o tom, kdo za škodu odpovídá a v jaké výši, musel dozvědět
nepochybně později. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a
vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že pojetí důkazního břemene není po právní
stránce otázkou zásadního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Dovolatel vlastně požaduje, aby soud rozhodl pouze na podkladě jeho tvrzení,
bez ohledu na skutečně prokázaný stav věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ohledně
částek 17.500,- Kč a 45.000,- Kč, není přípustné, a že ve zbývající části není
opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., byť je obsaženo ve
výroku rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích o zastavení řízení co do částek 11.100,- Kč a 47.500,- Kč, je tedy
dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud potvrdil výrok o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně
rozhodnuté v rozsahu, v jakém bylo o nároku na náhradu škody v předchozím
řízení rozhodnuto, tj. pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 9. 1955
ve výši 47.500,- Kč a o náhradu škody na zdraví ve výši 11.100,- Kč. Aplikoval
ust. § 159 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před 1. 1. 2003), podle nějž, jakmile
bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Vzhledem k tomu, že podle § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. lze rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a dovolatel
proti potvrzujícímu výroku o zastavení řízení námitky nevznáší, neuplatňuje
žádné dovolací důvody a závěry odvolacího soudu nikterak nezpochybňuje, není
dovolání proti tomuto výroku důvodné. Proto bylo dovolání žalobce podle § 243b
odst. 2, část věty před středníkem, a odst. 6 o. s. ř. zamítnuto.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu dále ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně částek 45.000,- Kč
a 17.500,- Kč, a vzhledem k tomu, že předchozím rozsudkem soudu prvního stupně,
který byl odvolacím soudem zrušen, byla žaloba rovněž zamítnuta, nejde o
případ, že by o této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém
dřívějším rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání
proti jednotlivým výrokům se posuzuje samostatně, neboť není rozhodující, že o
jednotlivých nárocích žalobce bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Pokud
dovolání směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o
peněžitém nároku žalobce v částce 17.500,- Kč, je přípustnost dovolání proti
tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce ve výši
45.000,- Kč. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 45.000,- Kč, požadované
na náhradě za zlaté předměty v hodnotě 20.000,- Kč, oblečení v hodnotě 15.000,-
Kč a finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, vychází ze závěru, že uplatněný
nárok na náhradu škody není důvodný, neboť je promlčen a nebyl ani prokázán
vznik tvrzené škody.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím
důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu
je v dovolání vyvozována z toho, že soud vycházel z nesprávných zjištění a na
tyto nesprávné skutkové závěry aplikoval právo. Jestliže dovolatel nesouhlasí s
tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a soudům
vytýká, že pominuly některé skutečnosti, jež byly v řízení prokazovány, jde o
námitku nesprávnosti skutkových zjištění, příp. nesprávného hodnocení
provedených důkazů, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; z
tohoto důvodu však není přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založena. Dovolacímu přezkumu proto nemůže být podroben ani
skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce v řízení neprokázal vznik tvrzené
škody, neboť jde o otázku skutkových zjištění.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je
zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných
(obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především -
významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých
důvodech, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na
správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy,
nemůže-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že zákon jeho
přezkoumání vylučuje. V takovém případě není ani zapotřebí se správností
důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího
soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17,
případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu i v dané
věci.
Vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že
žalobcem tvrzený vznik škody nebyl prokázán, nemůže mít zásadní právní význam
otázka počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody, neboť
není-li nárok dán, nelze ho soudním rozhodnutím přiznat bez ohledu na to, zda
promlčecí doba uplynula či nikoliv. Řešení uvedené otázky tedy nemůže ovlivnit
výsledek dovolacího řízení a tuto otázku nelze míti za zásadně významnou podle
§ 237 odst. 3 o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu
ohledně částky 45.000,- Kč tak nejsou v daném případě splněny a dovolání
směřuje proti rozhodnutí proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzujícím výrokům odvolacího
soudu co do částek 17.500,- Kč a 45.000,- Kč podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.,
neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst.
1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu