25 Cdo 1906/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému : B. B. I., S. A.,
jednající prostřednictvím organizační složky B. B. I., dříve B. B., jednající
prostřednictvím organizační složky B. B., zastoupenému advokátkou, o náhradu
škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 232/98,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března
2004, č. j. 18 Co 594/2004 - 176, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004, č. j. 18 Co 594/2004
- 176, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 7. 2003, č. j. 17 C
232/98 - 155, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví původně proti žalovanému a dále
proti žalovaným 2) Č. s. l., s. p., 3) W., s. r. o., 4) B. J., a. s., 5) A., a.
s., P. P. a 6) M. – J. P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 22. 7. 1996 na
staveništi L. – P. R., kde pracoval na základě smlouvy o dílo uzavřené s firmou
M. – J. P., pro níž prováděl v rozsahu živnostenského oprávnění stavebně-
montážní práce, propadl nezajištěným a neoznačeným otvorem z výše 4 - 5 metrů
na vybouraný beton a utrpěl úraz, jehož následky si vyžádaly hospitalizaci do
6. 9. 1996 a následnou rehabilitaci od 9. 9. 1996 do 20. 12. 1996. V důsledku
utrpěného úrazu je žalobce vyloučen z celé řady činností, které před úrazem
provozoval, včetně výkonu jeho původní profese. Požadoval odškodnění za bolest,
ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti a za náklady spojené s
léčením, vše v celkové částce 1.310.134,- Kč s příslušenstvím.
V průběhu řízení byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze
prohlášen na žalovaného ad 5) konkurs, jehož účinky nastaly dne 4. 9. 2000;
soud prvního stupně s ohledem na tuto skutečnost řízení proti žalovanému JUDr.
P. V., správci konkursní podstaty úpadce A., a. s., usnesením ze dne 29. 4.
2002, č. j. 17 C 232/98 - 106, vyloučil k samostatnému řízení s tím, že věc
bude vedena pod sp. zn. 17 C 59/2002. Podáním ze dne 14. 5. 2001 vzal žalobce
zpět žalobu proti žalovaným ad 2), ad 3), ad 4), ad 5) a ad 6) a soud prvního
stupně usnesením ze dne 6. 6. 2002, č. j. 17 C 232/98 - 109, řízení proti těmto
Obvodní soud pro Prahu 6 poté mezitímním rozsudkem ze dne 24. 7. 2003,
č. j. 17 C 232/98 - 155, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Vycházel ze zjištění, že žalovaný (původně první žalovaný), jehož předmětem
činnosti je mimo jiné výstavba nemovitostí, byl hlavním dodavatelem stavby
mezinárodního letiště P. – R. v oblasti prstu A, ocelové struktury, a řídícím
výstavby díla, kde se na staveništi výstavbového sektoru 261/1 dne 22. 7. 1996
v 9:55 hod. stal žalobci těžký úraz, když při odsouvání vlnitého plechu z
prostoru vyvýšeného patra pro skládku ocelových konstrukcí propadl neoznačeným
a nezajištěným otvorem z výše 4 až 5 metrů na beton. Příčiny vzniku úrazu
žalobce vyšetřoval Inspektorát bezpečnosti práce hl. m. Prahy, který
organizační složce žalovaného uložil za zjištěné závady v činnosti (jež byly
shledány mimo jiné v tom, že organizovala práci na stavbě tak, že na
staveništi, kde pracovalo více firem, nebyl koordinován postup pro zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a že při práci montážní firmy nebyly
zajištěny otvory, kde hrozilo nebezpečí pádu osob, souvislým poklopem, který by
odpovídal předpokládanému provozu) správní pokutu ve výši 150.000,- Kč. Z
dohody o koordinaci výstavby-rozšíření komplexu pro odbavování cestujících a
dalších zařízení (terminál) na mezinárodním letišti P. – R. uzavřené dne 29. 12. 1994 mezi Č. s. l., s. p., jako investorem a žalovaným jako řídícím
výstavby, soud zjistil, že jejím předmětem byl závazek žalovaného zpracovat
projektovou dokumentaci, postavit, dokončit, a uvést do provozu dílo, zajistit
dohled, pracovní síly, materiály, vybavení, zařízení a další potřebné věci,
nezbytné pro plnění závazků vyplývajících z této dohody, a povinností investora
bylo zaplatit řídícímu výstavby částky podle této dohody. Z dalších článků této
smlouvy dále vyplývá, že řídící výstavby nese plnou odpovědnost za to, že
všechny činnosti na staveništi při výstavbě trvalých i dočasných staveb a
stavební postupy budou vykonávány náležitým způsobem při respektování hledisek
stability a bezpečnosti, přičemž skutečnost, že žalovaný uzavřel smlouvu se
subdodavateli, ho nezbavuje odpovědnosti ani závazků vyplývajících z dohody. Řídící výstavby (žalovaný) se dále mimo jiné zavázal, že v procesu výstavby,
při dokončení a uvedení díla do provozu a při odstraňování všech vad díla bude
dodržovat právní předpisy a normy platné v ČR a rovněž i bezpečnostní předpisy
investora s tím, že je zodpovědný za bezpečnost fyzických osob oprávněných
vstupovat na staveniště a pracovat na staveništi, a že odškodní v plném rozsahu
a uspokojí všechny nároky investora v souvislosti se všemi škodami
vyplývajícími z nehod nebo zranění, případně usmrcení některého dělníka či jiné
osoby v zaměstnaneckém poměru k řídícímu výstavby nebo některému subdodavateli
s výhradou nehod, zranění nebo usmrcení, ke kterému došlo v důsledku nějakého
konání nebo opomenutí investora, jeho zástupců a zaměstnanců.
V ujednání o
odpovědnosti za nehody a zranění dělníků je pak uvedeno, že řídící výstavby
uzavře pojištění proti těmto škodám s tím, že „pokud jde o osoby zaměstnané
některým subdodavatelem, bude této povinnosti řídícího výstavby učiněno zadost,
jestliže tento subdodavatel uzavřel pojištění proti škodám způsobeným takovým
osobám toho druhu, že v pojistné smlouvě bude rovněž investor jmenovitě uveden
jako příjemce pojistného plnění“. Dále bylo zjištěno, že žalovaný dne 15. 1. 1996 uzavřel se subdodavatelem W., s. r. o., smlouvu o dodávce a montáži
ocelové konstrukce prstu A mezinárodního letiště P. – R. a dne 23. 2. 1996
subdodavatelskou smlouvu o provedení betonářských prací se společností A. H. P. Dne 3. 5. 1996 uzavřel W., s. r. o., jako objednatel smlouvu o dílo se
společností B. J., s. r. o., která dále uzavřela jako objednatel dne 19. 6. 1996 smlouvu o dílo s firmou M. – J. P., jejímž předmětem byl závazek
zhotovitele provést pro objednatele montáž z konstrukční ocele na prstu A v
rozsahu podle konkrétních výkresů. Firma M. – J. P. jako objednatel měla
uzavřenou smlouvu s žalobcem jako zhotovitelem ze dne 2. 1. 1996, jejímž
předmětem byl závazek žalobce provádět pro objednatele na jeho akcích podle
jeho požadavku s účinností od 1. 3. 1996 stavebně-montážní a
elektroinstalatérské práce za dohodnutou smluvní cenu. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že základ žalobního nároku žalobce je opodstatněný, neboť
žalovaný byl hlavním dodavatelem stavby terminálu a řídícím výstavby celého
díla na základě smlouvy uzavřené s Č., s. p., podle níž měl provést dílo na
svoji odpovědnost, provádění předmětné stavby bylo provozní činností žalovaného
ve smyslu § 420a obč. zák., která byla předmětem jeho podnikání (provádění
dopravních a inženýrských staveb, výstavba nemovitostí) a škoda na zdraví,
která žalobci vznikla, byla vyvolána zvláštní povahou provozní činnosti
žalovaného (technická složitost provozu, náročnost výstavby, provádění stavby
více subjekty, koordinace výstavby). Protože žalovaný v řízení neprokázal, že
škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu ani
vlastním jednáním žalobce, soud dovodil, že žalovaný se odpovědnosti za škodu
způsobenou provozní činností nezprostil (§ 420a odst. 3 obč. zák.). Přihlédl i
ke skutečnosti, že otvor, kterým žalobce propadl, nebyl zajištěn v souladu s §
13 vyhl. č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízeních při
stavebních pracích, že zajištění otvoru nebylo povinností žalobce a že v
případě, pokud by otvor byl řádně zajištěn poklopem či ohražen, ke škodě by
nedošlo. Soud prvního stupně vedle odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou
poškozením zdraví žalobce dovodil i odpovědnost firmy M. – J. P.š podle
pracovněprávních předpisů, neboť smlouvu o dílo uzavřenou mezi žalobcem a touto
firmou posoudil pro nedostatek vážnosti vůle jako neplatný právní úkon podle §
37 odst. 1 obč. zák., jímž byla zastírána pracovní smlouva; bylo tudíž na
žalobci, zda se náhrady škody bude domáhat na zaměstnavateli či na
žalovaném.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3.
2004, č. j. 18 Co 594/2003 - 176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
znění, že základ žalobního nároku je zcela opodstatněný a že o výši nároku a o
nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. S
poukazem na smlouvu uzavřenou mezi Č. s. l., s. p., a žalovaným a na předmět
činnosti žalovaného, zapsaný v obchodním rejstříku, dovodil, že předmětná
stavba terminálu letiště byla provozem žalovaného ve smyslu ust. § 420a obč.
zák., neboť za celý průběh stavby až do jejího dokončení odpovídal bez ohledu
na případné subdodavatelské závazky, kterých při stavbě využíval. Jestliže v
řízení bylo prokázáno, že žalobci vznikla škoda v souvislosti s výkonem jeho
práce při realizací stavby nového terminálu letiště, tedy v souvislosti se
stavební činností žalovaného, která je předmětem jeho činnosti podle výpisu z
obchodního rejstříku, odpovídá za ni podle § 420a odst. 1 a 2 písm. a) obč.
zák., neboť jde o činnost, která má provozní povahu. Odvolací soud se ztotožnil
i s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný v řízení neprokázal spoluzavinění
žalobce, neboť za situace, kdy otvor, do kterého se žalobce zřítil, nebyl
nikterak zabezpečen a výstražně označen, nelze žalobce vinit z nedostatku
opatrnosti. Žalovaný tedy za škodu odpovídá zcela a své odpovědnosti se nemůže
zprostit ani s poukazem na možnou odpovědnost jiných subjektů. Pokud se proto
soud prvního stupně zabýval tím, který z dalších subjektů za škodu odpovídá,
činil tak nadbytečně, neboť tato otázka nebyla předmětem řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 37 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že ve sporu o náhradu škody za poškození zdraví žalobce je pasivně
legitimován. Poukazuje na to, že při výstavbě letiště provádělo stavbu více
subdodavatelů, včetně žalobce, a že všichni měli tuto činnost v předmětu svého
podnikání; nejednalo se tedy jen o provozní činnost žalovaného, nýbrž o činnost
všech zúčastněných subjektů. Podle názoru dovolatele se odpovědnost podle §
420a obč. zák. vztahuje jen na škody způsobené třetím osobám, tj. osobám, které
jsou „vně provozní činnosti“, nevztahuje se však na odpovědnost jednotlivých
subdodavatelů navzájem, a proto nelze odpovědnost za poškození zdraví žalobce,
který byl jedním ze subdodavatelů, posuzovat podle § 420a obč. zák. Jestliže
soudy obou stupňů dále dovodily, že smlouva o dílo uzavřená mezi žalobcem a J. P. je z důvodu obcházení zákona o zaměstnanosti absolutně neplatná a že se ve
skutečnosti jednalo o „quasi pracovní poměr“, je nesprávný jejich názor, pokud
„povinnost žalovaného nahradit žalobci škodu z pracovního úrazu posoudily jako
povinnost plynoucí z ust. § 420a obč. zák.“, ačkoliv nárok žalobce na náhradu
škody se řídí zákoníkem práce (§ 187 a násl.), a odpovědným subjektem je jeho
zaměstnavatel. Žalovaný, který nebyl s J. P. v obchodním vztahu, proto za škodu
vzniklou žalobci neodpovídá, a odpovědnostní vztah je nutno posoudit podle
zákoníku práce. Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů vycházely z mylných
zjištění Inspektorátu bezpečnosti práce, který žalovaného považoval za
zaměstnavatele žalobce a proto žalovanému uložil správní pokutu. Zástupce
organizační složky žalovaného pan L. F. jako cizí státní příslušník, však
nerozuměl dostatečně česky, a pokud se zjištěním I., že žalovaný dostatečným
způsobem nevyhledával možné ohrožení života pracovníků, souhlasil, bylo to z
obav před správními orgány, takže o jeho souhlas nelze opírat rozhodnutí soudu. Za nesprávný dovolatel považuje i názor soudů obou stupňů, jestliže z dohody o
koordinaci výstavby ze dne 29. 12. 1994 uzavřené mezi Č. s. l., s. p., a
žalovaným dovodily, že žalovaný odpovídá „za vše“. V této souvislosti namítá,
že strany této smlouvy si ujednaly vzájemná práva a povinnosti, přičemž
žalovaný se zavázal odškodnit a uspokojit všechny nároky investora, nikoliv
nároky subdodavatelů. Soudy obou stupňů tato ujednání nesprávně aplikovaly na
vztahy mezi žalovaným a třetími osobami (žalobcem), přestože se řídily jinými
smlouvami. Stejně tak nesprávně soudy opřely svá rozhodnutí o článek 10.5
Všeobecných podmínek ke smlouvě o výstavbě letiště C 038, podle kterého se
žalovaný zavázal nést úplnou odpovědnost za hygienu a bezpečnost svých
zaměstnanců; zaměstnavatelem žalobce však byl J. P., který „měl být žalován v
předmětném sporu o náhradu škody způsobenou při pracovní činnosti“.
Dovolatel
má dále za to, že jednání žalobce, pokud se rozhodl uložit příslušnou
konstrukci na místo, kde se nacházel vlnitý plech, aniž „se zeptal
stavbyvedoucího pana S.“, který jeho práci řídil, „bylo neuvážené a jeho
následkem byl pád a pracovní úraz“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v
této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí
rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda v případě,
že dělník vykonávající práci na stavbě utrpí poškození zdraví úrazem, se
odpovědnost za škodu takto vzniklou posuzuje podle § 420a obč. zák. Uvedená
právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Vzhledem k
tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soud ve smyslu ust. § 242 o. s. ř.
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkového stavu nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalovaný jako dodavatel a
řídící výstavby prováděl podle dohody o koordinaci výstavby uzavřené dne 29.
12. 1994 s Č. s. l., s. p., jako investorem, rozšíření komplexu pro odbavování
cestujících a dalších zařízení (terminál) na mezinárodním letišti P. - R. V
souvislosti se zhotovením tohoto díla žalobce na základě smlouvy ze dne 2. 1.
1996 uzavřené s firmou M. – J. P. (jež byla zhotovitelem díla podle smlouvy
uzavřené s B. J., a tato firma byla jako zhotovitel smluvním partnerem
společnosti W., s. r. o., jako subdodavatelem žalovaného) prováděl stavebně-
montážní a elektroinstalatérské práce, k nimž byl oprávněn podle živnostenského
listu. Při provádění těchto prací utrpěl žalobce dne 22. 7. 1996 při pádu z
výšky poškození zdraví.
Po právní stránce posuzoval odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) uplatněný nárok žalobce na náhradu škody na zdraví podle § 420a odst. 1
a 2 písm. a) obč. zák. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení každý odpovídá za
škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena : a) činností, která má
provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými,
popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo
zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu
podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odst. 3 tohoto
ustanovení odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-
li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu
anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností je podle této úpravy taková činnost související s
předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo
právnická osoba provozně vyvíjí.
Není pochyb o tom, že předmětem činnosti žalovaného podle obchodního
rejstříku byla v rozhodné době stavební činnost, kterou vyvíjel i při výstavbě
terminálu na letišti P. - R. Přesto jeho odpovědnost za škodu vzniklou žalobci
na zdraví nelze posuzovat podle ust. § 420a obč. zák., neboť příčinou vzniku
této škody nebylo provozování stavby terminálu, tedy vliv této stavby (resp.
stavební činnosti) na zdraví žalobce, nýbrž okolnost, že při práci na stavbě
dne 22. 7. 1996 při odsouvání plechu z prostoru vyvýšeného patra pro skládku
ocelových konstrukcí propadl nezajištěným a neoznačeným otvorem z výše 4 až 5
metrů na beton. Ustanovení § 420a obč. zák. dopadá pouze na odpovědnost za
škodu způsobenou provozní činností, která má vliv na okolí, tedy vznikla-li
škoda provozní činností provozovatele subjektům mimo (vně) samotné provozní
činnosti, nikoliv na odpovědnost za škodu na zdraví vzniklou v souvislosti se
stavební činností (v jejím rámci) osobě vykonávající práci na této stavbě, a to
ať již na základě pracovní smlouvy či na základě jiného právního úkonu (např.
dohody o dílo); v takovém případě může poškozený, který utrpěl škodu na zdraví
úrazem uplatnit nárok na náhradu škody proti organizaci, u níž je v pracovním
poměru, podle ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů nebo
proti jinému odpovědnému subjektu podle ustanovení občanského zákoníku o
odpovědnosti za škodu - § 420 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 845/2000).
Je ovšem třeba vycházet z toho, že nároky na náhradu škody, pokud
splňují předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce,
tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku, mohou být
úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený
vybere; odpovědnost jednoho subjektu nevylučuje odpovědnost druhého subjektu
(srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu z 24. 9. 1968, sp. zn. 3 Cz 36/68,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1969, jehož
závěry platí v dané věci obdobně).
Za skutkového stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a jenž v
odvolacím řízení nedoznal změny, nelze tedy než dovodit, že právní názor
odvolacího soudu, jenž na danou věc aplikoval ust. § 420a odst. 1 a 2 písm. a)
obč. zák., které zakládá objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozní
činností, spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.].
Vzhledem k ustálené judikatuře soudů v případech tzv. souběhu
odpovědností se nelze ztotožnit s námitkou dovolatele, že žalobce mohl uplatnit
nárok na náhradu škody na zdraví výhradně podle ustanovení zákoníku práce proti
firmě M. – P., nikoliv podle ustanovení občanského zákoníku. Pro posouzení
nároku žalobce proti žalovanému není tudíž významná ani povaha právního vztahu
založeného mezi žalobcem a firmou M. – P., o níž uvažoval soud prvního stupně,
jenž dovodil, že uzavřená smlouva o dílo ze dne 2. 1. 1996 je simulovaným
právním úkonem - a tudíž pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků úkonem
neplatným - jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon, za nějž
považoval pracovní smlouvu (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004).
Protože příčinou vzniku škody na zdraví žalobci nebyla provozní činnost
žalovaného při výstavbě terminálu na letišti v P. – R., přichází v úvahu obecná
odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. Jedním ze základních
předpokladů odpovědnosti podle tohoto ustanovení je porušení právní povinnosti
(protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s
právním řádem). Z tohoto hlediska je pro rozhodnutí v dané věci podstatné
skutkové zjištění, zda žalovaný jako řídící výstavby a hlavní dodavatel stavby
terminálu porušil nějakou svoji právní povinnost, kterou při provádění této
stavby měl, vyplývající pro něj z právních předpisů, tj. zejména předpisů k
ochraně zdraví a bezpečnosti při práci, či z jeho závazků vůči investorovi a
stavebnímu dozoru, a to i s ohledem na to, že v souvislosti s vyšetřováním
příčin úrazu žalobce prováděném Inspektorátem bezpečnosti práce hl. m. Prahy
byly ze strany jeho organizační složky zjištěny závady v činnosti, jež byly
shledány mimo jiné v tom, že na staveništi, na němž pracovalo více firem, nebyl
koordinován postup pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že
při práci montážní firmy nebyly zajištěny otvory, kde hrozilo nebezpečí pádu
osob, souvislým poklopem, který by odpovídal předpokládanému provozu, za což
byla organizační složce žalovaného uložena správní pokuta. Právě s ohledem na
to, že na výstavbě terminálu se podílelo a práce provádělo více subdodavatelů,
je významné rovněž zjištění, které firmy (subdodavatelé) na staveništi
prováděly práce v době, kdy k úrazu žalobce došlo, a zda bylo jejich přímou
povinností vyplývající z bezpečnostních předpisů investora či z uzavřených
dohod o dílo, zajistit a označit otvor v prostoru, kde žalobce pracoval.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena jednáním (opomenutím)
poškozeného, není dána odpovědnost jiného. I na straně poškozeného musí být
dány všechny základní předpoklady odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.), a to
protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.
Jestliže v projednávané věci bylo zjištěno, že příčinou poškození zdraví
žalobce byla okolnost, že se sám o své vůli, aniž by plnil pokyn
stavbyvedoucího, rozhodl umístit ocelovou konstrukci na místo, kde se nacházel
vlnitý plech, jímž byl zakryt otvor v prostoru vyvýšeného patra a jímž po
odsunutí plechu propadl z výšky na beton, nelze se ztotožnit s názorem
odvolacího soudu, že nepřichází v úvahu spoluzavinění žalobce na vzniku škody.
Nejméně z hlediska prevenční povinnosti podle ust. § 415 obč. zák., ukládající
každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám (jejíž porušení je rovněž
porušením právní povinnosti podle § 420 obč. zák.), je třeba zvažovat, zda
žalobce zachoval běžnou míru opatrnosti, kterou lze po něm jako pracovníkovi na
stavbě značného rozsahu, kde pracovalo více subdodavatelů, požadovat.
Z hlediska dále uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k
námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dovolání z hlediska
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. správný, dovolací soud jej zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť
dovolání směřovalo proti mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu; o všech
dosavadních i dalších nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu