25 Cdo 1915/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce Z. P., proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o náhradu škody ve
výši 23.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi
pod sp. zn. 7 C 800/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 20. února 2002, č. j. 30 Co 40/2002-252, takto:
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo žalované uloženo, aby
zaplatila žalobci 3% úrok z prodlení z částky 20.440,- Kč od 15. 5. 2001 do
zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 23.750,- Kč s 3% úrokem z
prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení, která mu byla způsobena odcizením dvou
horských kol v noci na 1. 9. 1996 neznámým pachatelem z objektu tábořiště „P.“,
jehož provozovatelkou byla žalovaná. Žalobce zde spolu s manželkou a svými
známými stanoval ve dnech 30. 8. - 1. 9. 1996, přičemž automobil zaparkoval a
stan si postavil na označeném místě v objektu, kola podle pokynů recepčního
umístil v blízkosti stanu, opřel o strom a zamkl speciálními zámky.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. 4. 1998, č. j. 7 C
800/97-52, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru,
že žalovaná nebyla provozovatelem poskytujícím ubytovací služby podle
ustanovení § 433 odst. 1 obč. zák., neboť předmětem její podnikatelské činnosti
podle živnostenského oprávnění byl provoz tábořiště pro stavbu stanů, a nebyla
ani provozovatelem činnosti, s níž je obvykle spojeno odkládání věcí ve smyslu
ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák. I kdyby se však v případě provozování
tábořiště o takovou činnost jednalo, odpovídala by žalovaná jen za ztrátu věcí
odložených na místě k tomu určeném, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke
škodě došlo i jinak. Žalobce ovšem neprokázal, že by mu někdo určil místo, kam
má kola odložit, nebo že by dokonce v tábořišti bylo místo, kam se kola obvykle
odkládají. Soud navíc neuvěřil výpovědi žalobce, že právo na náhradu škody
uplatnil již dne 1. 9. 1996 ráno u zaměstnance na recepci kempu, a za řádné
uplatnění považoval až dopis ze dne 9. 10. 1996 adresovaný žalované; dospěl
proto k závěru, že právo žalobce na náhradu škody zaniklo v patnáctidenní
prekluzívní lhůtě podle ustanovení § 436 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 1999,
č. j. 30 Co 409/98-116, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně,
že žalovaná neposkytovala ubytovací služby, neboť podstatou smlouvy o ubytování
(a tedy i ubytovací služby) je poskytnutí určitého ubytovacího prostoru na
dočasnou dobu a za úplatu za účelem plného saturování práva na určitou úroveň
ubytování. Samotné poskytnutí určitého prostoru (nevyhrazeného či určité části
pozemku) za účelem možnosti stavby stanu nebo zaparkování karavanu nelze chápat
jako ubytovací službu, i když jinak objednatel může využívat společné
příslušenství. Odvolací soud však dovodil, že s předmětem činnosti žalované -
provozováním tábořiště - je zpravidla spojeno odkládání věcí ve smyslu
ustanovení § 433 odst. 2 o.s.ř. Jedná se především o věci, které s ohledem na
jejich povahu nemůže mít osoba ubytovaná ve stanu či karavanu stále ve své moci
a které se proto odkládají na určená nebo obvyklá místa, v daném případě jízdní
kola. Po doplnění dokazování odvolací soud z výpovědí svědků D. P. (manželky
žalobce), J. K. a R. V. zjistil, že žalobce umístil kola na místo, která mu
určil pracovník tábořiště, který je ubytovával. Tvrzení svědka M. H. (na případ
žalobce si konkrétně nevzpomínal), že by něco takového určitě nikomu neradil,
nepovažoval soud za významné, jestliže výpovědi svědků odpovídají výpovědi
žalobce a žádný jiný důkaz s nimi není v rozporu. Zabýval se proto dále i
otázkou, zda žalobce své právo řádně uplatnil; protože zákon nijak blíže
neupravuje formu uplatnění náhrady škody, pro zachování nároku plně postačí,
učiní-li dotčená osoba vůči provozovateli takový jednostranný ústní úkon, z
něhož vyplývá, kdy, komu, jakým způsobem a v jaké výši škoda vznikla, včetně
požadavku na jeho náhradu. Žalobce takový úkon řádně a včas učinil vůči
pracovnici žalované M. M. ráno dne 1. 9. 1996 na recepci tábořiště, což
vyplynulo z výpovědí žalobce, jeho manželky a svědka K. Výpovědi svědků M. a
H., kteří uplatnění nároku popřeli, považoval soud za účelové a nevěrohodné též
vzhledem k tomu, že oba svědci se lišili v údaji, kde se nacházel nejbližší
použitelný telefon pro přivolání policie. Podle odvolacího soudu proto nemohl
nárok prekluzí zaniknout a skutečnost, že svědkyně M. nepředala žalované
informaci o uplatnění nároku, je pro rozhodnutí irelevantní.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. 5. 2001, č. j. 7 C
800/97-220, ve spojení s doplňujícími rozsudky ze dne 14. 9. 2001, č. j. 7 C
800/97-236, a ze dne 18. 11. 2001, č. j. 7 C 800/97-239, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 20.440,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9.
1996 do 14. 5. 2001, tj. 2.887,- Kč, ohledně částky 3.310,- Kč s 3% úrokem z
prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vázán právním názorem odvolacího
soudu, doplnil soud prvního stupně dokazování ke zjištění výše škody, kterou
podle znaleckého posudku Ing. L. D. určil částkou 20.440,- Kč. Znalec vycházel
z pořizovacích cen kol a doplňků podle prodejních dokladů, odečetl amortizaci
podle metody tzv. rychlého odpisu (20% první rok a 10% za následující rok) a
zohlednil běžný způsob užívání a stáří kol. Soud vycházel z tohoto znaleckého
posudku přesto, že si jej nechal zpracovat žalobce, neboť žalovaná k tomuto
posudku, po doplnění dokazování výslechem znalce, již neměla výhrady.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, č. j. 30
Co 40/2002-252, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě
nákladů řízení vůči státu, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20.440,- Kč s 3% úrokem z
prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení s tím, že ke dni 14. 5. 2001 úrok činí
2.887,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu žalovaná
ničím nezpochybnila odborné závěry znaleckého posudku ani výsledky dokazování
výslechem znalce a svědků, výsledek hodnocení důkazů soudem prvního stupně je
tedy zcela v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. Dále podle odvolacího soudu
nelze souhlasit s námitkou žalované, že s využitím jí nabízených služeb není
spojeno odkládání věcí, vyjma stanů nebo vozidel. V daném případě nešlo o
saturaci potřeb bydlení, ale především o rekreaci a využití volného času,
přičemž s rekreací lidí v přírodě je zcela běžně spojeno používání sportovních
potřeb a tedy i horských kol. Pokud byla kola umístěna mimo stan žalobce a k
jejich odcizení došlo v noci (což nebylo ničím zpochybněno), nelze dospět k
závěru, že by předmětná kola byla stále v dispozici žalobce, který by je mohl
opatrovat, a že by se tedy nejednalo o odloženou věc. Konečně podle odvolacího
soudu nelze uvažovat o spoluzavinění žalobce pro okolnost, že kola mohla být
umístěna na střeše automobilu nebo že z nich mělo být odmontováno všechno
snímatelné příslušenství.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že žalobce podal
odvolání proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 1998 po
uplynutí odvolací lhůty. Rozsudek byl doručován obecnému zmocněnci, přičemž
podle dovolatelky nebylo prokázáno, že se zmocněnec zdržoval v červnu 1998 u
rodičů a rozsudek by mu nemohl být doručen. Další vadu dovolatelka spatřuje v
okolnosti, že proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2001, jímž bylo řízení zastaveno ohledně příslušenství z částky 3.310,- Kč,
nepodal žádný z účastníků odvolání, toto rozhodnutí tedy nabylo právní moci,
avšak odvolací soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2002 žalobci přiznal
příslušenství, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto; přiznal tedy žalobci
více, než požadoval. Dovolatelka dále namítá, že byla porušena zásada
dvouinstančnosti řízení tím, že odvolací soud na základě nově zjištěných
skutečností dospěl kromě jiného k závěru, že žalobce uplatnil nárok na náhradu
škody včas, při splnění dalších podmínek odpovědnosti za škodu podle ustanovení
§ 433 odst. 2 obč. zák. Žalované tak bylo v tomto směru znemožněno bránit se
provedeným skutkovým a právním závěrům. Žalovaná přitom navrhla doplnění
dokazování, avšak navržené důkazy provedeny nebyly. Namítá, že žalobce právo na
náhradu škody dne 1. 9. 1996 neuplatnil, krádež oznámil jen muži u recepce,
který jej hned i s manželkou odvedl do budovy, odkud bylo telefonováno na
policii. Tomu odpovídá i samotná výpověď žalobce, který uvedl, že jej slečna na
recepci poslala za výše zmíněným mužem. Žalovaná považuje tvrzení žalobce za
účelové a svědectví jeho manželky a přátel za nevěrohodné. Namítá, že se soudy
nevypořádaly s rozpory ve svědeckých výpovědích a žalobce neunesl důkazní
břemeno. Dále tvrdí, že závěr o odpovědnosti podle ustanovení § 433 odst. 2
obč. zák. je v rozporu s hmotným právem a také s rozhodnutím Nejvyššího soudu
ČR ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 25 Cdo 97/99 (nesprávně uvedeno 99/97). Tvrdí,
že není poskytovatelem činnosti, se kterou by bylo spojeno odkládání jízdních
kol a poskytnutí prostoru k umístění stanu nebylo podmíněno nutností umístit
kola na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Osoba, která měla určit takové
místo, jednak nebyla ve vztahu k žalobci poskytovatelem služeb, jednak se
zřejmě jednalo o jediné možné místo, kde by kola mohla být umístěna a zajištěna
po jejich odmontování ze střechy vozidla. Také z řádu veřejného tábořiště se
podává, že se nejednalo o střežený nebo jinak hlídaný objekt. Odvolací soud
podle dovolatelky pochybil též při úvaze, zda se jednalo o určené místo k
úschově věci, nebyla zde totiž umístěna jiná kola a ani nebyla předána žalované
či jejímu zaměstnanci. Žalovaná si pronajala od obce K. část pozemku za účelem
poskytování prostoru pro umístění stanů, s čímž nebyla spojena žádná jiná
služba, pouze možnost použít sociální zařízení. Při stanování dochází k využití
volného času, což může, ale nemusí přímo souviset s tím, co je dále v určitém
místě nabízeno za služby.
Žalovaná nabízela pouze prostor pro umístění stanů,
přičemž další podmínky táboření byly uvedeny v řádu veřejného tábořiště. Žalobce s nimi musel být srozuměn a přesto kola umístil tak, že mohlo dojít k
jejich odcizení snadnějším způsobem, než pokud by byla zajištěna (uzamčena a
upevněna) v nosičích na střeše vozidla. Dovolatelka zvažuje v tomto směru i
otázku spoluzavinění žalobce, který navíc ponechal kola v plné výbavě, včetně
odnímatelného zařízení. Dovolatelka proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné s výjimkou námitky týkající se rozhodnutí
o 3% úroku z prodlení od 15. 5. 2001 do zaplacení.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na
správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák. je-li s provozováním nějaké činnosti
zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, fyzické osobě
za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se
obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Podle odst. 3 tohoto
ustanovení odpovědnosti podle odstavce 2 se nelze zprostit jednostranným
prohlášením ani dohodou.
Subjekt odpovědný za škodu podle tohoto ustanovení je určen tím, že provozuje
činnost, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí. Jde o výkon takových
činností, při nichž je jejich adresát (zákazník) za účelem využití poskytované
služby nucen na určitou, většinou poměrně krátkou dobu, přerušit dohled nad
svými věcmi a tzv. je odložit. Mezi typické případy patří například odkládání
kabátů návštěvníky restaurace, aby se mohli pohodlně naobědvat, případně
pacienty, aby se mohli podrobit lékařskému vyšetření ve zdravotnickém zařízení.
Zákon výčet takových věcí nepodává a zároveň ani žádné věci z režimu citovaného
ustanovení nevylučuje. Věcí ve smyslu tohoto ustanovení je pak ta věc, jejíž
odkládání je zpravidla spojeno s využitím určité služby, přičemž provozování
různých činnosti je spojeno s nutností odkládat různé věci. Z tohoto pohledu
není vyloučeno, aby věcí ve smyslu ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák. bylo i
jízdní kolo; podstatné však je, aby bylo odloženo v souvislosti s činností,
jejíž provozování odložení kola vyžaduje.
V daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění (skutkový stav v
tomto směru dovolatelka nezpochybňuje a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), že
žalovaná byla provozovatelkou veřejného tábořiště situovaného v přírodním
areálu (z větší části oploceném), v němž zájemcům za úplatu umožňovala dočasné
umístění jejich vlastního stanu či obytného vozidla (karavanu) za účelem pobytu
nebo alespoň noclehu. Je logické, že návštěvníci se kromě věcí, které potřebují
k samotnému ubytování (např. stany), dostavují na tábořiště i s osobními věcmi,
které hodlají využít při svém pobytu (např. jízdní kola). K tomu, aby zákazníci
mohli předmětnou činnost poskytovanou provozovatelem tábořiště využít, tj. aby
mohli na určeném místě tábořit, je zapotřebí odkládat v prostoru tábořiště
věci, které si přivezli a které případně hodlají v souvislosti s pobytem v
tábořišti využívat; jde zejména o takové věci, které se obvykle do stanu či
karavanu neumísťují. Provozování tábořiště, tj. nabídka místa pro stanování v
rámci vymezeného areálu, je tedy činností, s níž je zpravidla spojeno i
odkládání věcí, neboť využití určeného místa pro táboření (bydlení ve vlastním
stanu či karavanu) vyžaduje, aby zákazníci přerušili dohled nad svými věcmi,
jak to bývá obvyklé i u typických činností uvedených v předchozím odstavci. Je
tedy zřejmé, že provozování veřejného tábořiště jako prostoru pro umístění
vlastního stanu či karavanu zákazníka za účelem přenocování, je činností, s níž
je obvykle spojeno i odkládání jízdního kola v prostoru tábořiště.
Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce na náhradu škody nezanikl
neuplatněním práva v prekluzivní lhůtě podle § 436 obč. zák., vytýká
dovolatelka odvolacímu soudu nesprávné skutkové závěry a hodnocení důkazů
ohledně počínání žalobce ráno dne 1. 9. 1996 po zjištění ztráty jízdních kol.
Posuzováno podle obsahu dovolání uplatňuje dovolatelka též dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., podle nějž lze dovolání podat také z důvodu,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle této úpravy skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů
soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Oba soudy vyšly ze shodného a mezi účastníky nesporného skutkového
základu (dovolání v tomto směru závěry odvolacího soudu nenapadá), že žalobce
dne 1. 9. 1996 oznámil Policii ČR ztrátu jízdních kol z tábořiště provozovaného
žalovanou. Za této situace bylo rozhodující zjištění, zda žalobce rovněž
uplatnil alespoň ústní formou nárok na náhradu škody vůči žalované. Odvolací
soud svůj skutkový závěr, že tak učinil vůči svědkyni M., tehdejší pracovnici
žalované, učinil po výslechu manželky žalobce a svědka K., tedy poté, co si v
souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř. opatřil pro hodnocení důkazů
podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Okolnost,
že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody, od počátku řízení dokládal přímými
důkazy (výpovědí svou a zmíněných svědků), které korespondují i s listinnými
důkazy. V úředním záznamu Policie ČR, Obvodního oddělení v M. H. ze dne 1. 9.
1996 se uvádí, že jí byla záležitost hlášena poté, co Z. P. odcizení kol
nahlásil u pokladny kempu, a ani přípis žalobce ze dne 9. 10. 1996 s tím není v
rozporu. Oproti tomu staví žalovaná výpovědi svědků M. a H., kteří nebyli
schopni si na konkrétní případ upamatovat a pouze v obecné rovině vyloučili, že
by k uplatnění nároku došlo. Za této situace by ani odstranění nesrovnalostí či
dokonce rozporů v jejich výpovědích, jak o to usiluje dovolatelka svými
důkazními návrhy, nemohlo nic změnit na tom, že informační hodnota důkazů
svědčících ve prospěch tvrzení žalobce byla vyšší, a to natolik, že odůvodňuje
závěr odvolacího soudu, že žalobce toto své tvrzení prokázal. Skutkový závěr
odvolacího soudu, že žalobce uplatnil dne 1. 9. 1996 u žalované nárok na
náhradu škody, je tedy založen na zhodnocení důkazů, které byly odvolacím
soudem řádně provedeny, a odvolací soud nepochybil, když je hodnotil z
hlediska jejich vzájemné shody, ale též v souvislosti s ostatními provedenými
důkazy. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by
takové rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly
za řízení najevo, pominul.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že vznik škody žalobce spoluzavinil tím,
že jízdní kola neponechal uzamčená na střešním nosiči svého auta a že z nich na
noc neodmontoval cennější příslušenství, a to ve smyslu ustanovení § 441 obč.
zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu
poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není
v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či
zcela podílelo i jednání samotného poškozeného; nevylučuje se zároveň možnost
spoluzavinění poškozeného v poměru k objektivní odpovědnosti škůdce, u níž
zákon zavinění nevyžaduje. I na straně poškozeného musí být splněny základní
podmínky odpovědnosti (§ 420 obč. zák.), a to protiprávní jednání, vznik škody
a příčinná souvislost mezi nimi, přičemž zavinění se předpokládá. Odpovědnost
škůdce je pak omezena v rozsahu, v němž protiprávní jednání poškozeného bylo v
příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. v němž vznikla škoda též následkem
protiprávního úkonu poškozeného.
V dané věci nelze dovodit, že by žalobce v souvislosti s odložením jízdních kol
v prostoru tábořiště na místo, které mu označil v areálu přítomný pracovník,
porušil povinnost ukládanou mu právním předpisem, jestliže zároveň kola uzamkl
způsobem obvyklým při jejich odkládání. Ani z hlediska právní povinnosti
předcházet škodám nebylo možno po žalobci požadovat, aby za této situace
prováděl při odložení jízdních kol jejich částečnou demontáž.
Dovolatelkou tvrzená vada řízení spočívající v okolnosti, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv odvolání bylo podáno opožděně
a mělo být proto bez věcného projednání odmítnuto, je svojí povahou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Je však
namítána vada, která se váže k usnesení ze dne 3. 11. 1999, č. j. 30 Co
409/98-116, jímž Krajský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení; protože nejde o vadu řízení, která by
předcházela vydání nyní přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. 2. 2002, č. j. 30 Co 40/2002-252, respektive která by byla případně
odstranitelná jeho zrušením, nemohl se jí dovolací soud zabývat z hlediska její
věcné opodstatněnosti.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud zčásti překročil rozsah
přezkumné činnosti v odvolacím řízení tím, že jí uložil, aby zaplatila žalobci
3% úrok z prodlení z částky 20.440,- Kč od 15. 5. 2001 do zaplacení. Soud
prvního stupně totiž rozhodl o zaplacení částky 20.440,- Kč s 3% úrokem z
prodlení od 1. 9. 1996 do 14. 5. 2001 (za toto období výši úroku určil částkou
2.887,- Kč) a ohledně částky 3.310,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do
zaplacení řízení zastavil poté, co v tomto rozsahu žalobce vzal žalobu zčásti
zpět. Z toho je zřejmé, že o 3% úroku z prodlení z částky 20.440,- Kč od 15. 5.
2001 do zaplacení opomenul rozhodnout, což nemohl odvolací soud zhojit tím, že
sám rozhodl o povinnosti žalované zaplatit tuto část úroku v rámci výroku o
jistině s tím, že jde o pouhou zpřesňující úpravu. Ve vztahu k této části
výroku rozsudku odvolacího soudu je řízení postiženo vadou ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek
odvolacího soudu v této části zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř.) a vrátil věc v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Protože z hlediska ostatních uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek
odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované ve
zbývajícím rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu